Strkat hlavu do písku je lidské, aneb proč globální oteplování nyní není velkým tématem | info.cz

Články odjinud

Strkat hlavu do písku je lidské, aneb proč globální oteplování nyní není velkým tématem

Planeta se otepluje a přispívá k tomu lidská činnost. Studie o tom, co to bude znamenat, ukazují stále hrozivější následky, ale zájem o to něco podniknout je menší než třeba před deseti lety. O boji proti globálnímu oteplování příliš hlasitě nemluví většina politiků, ačkoli dříve, když se vývoj nezdál tak hrozivý, to bylo mnohem větší téma. Proč?

Důvodů je zřejmě několik a jsou navzájem provázané. Za prvé část vědců a aktivistů dlouhá desetiletí tvrdila, že se blíží hrozná katastrofa. Jenže vědecké studie a modely tehdy ukazovaly, že to možná nebude až tak strašné. Navíc v minulosti se jiné katastrofické předpovědi nevyplnily. Ať už šlo o globální ochlazování moderní v sedmdesátých letech minulého, strach z nedostatku surovin a dalších přírodních zdrojů v šedesátých letech nebo v 19. století obavy z vyčerpání zdrojů a následných hladomorů kvůli přelidnění. Když pak letos přišly skutečně podložené studie o tom, že na zastavení globálního oteplování v přijatelných mezích zbývá už jen pár let, značná část veřejnosti nad nimi zřejmě mávla rukou. Přes to, že vědci varují před ohromnými dopady na zemědělství, vzrůstem hladiny oceánu, suchy i povodněmi a z toho plynoucí migrací. Dalším varováním už část lidí nevěří. Jako v pohádce o pasáčkovi, který stále z legrace křičel pozor vlk, až jednou vlk skutečně přišel, ale nikdo mu už nevěřil a nepřišel mu na pomoc.

Za druhé zatím neexistují skutečně reálné plány, jak skutečně globální oteplování zastavit. Tedy seznam kroku, který by byl přijatelný pro obyvatele jednotlivých zemí a zároveň byl účinný. Všeobecné úvahy o nutnosti radikální změny životního stylu všech lidí jsou z říše fantazie. Výsledkem je jen to, že lidé prostě rezignují a doufají, že se nakonec celý problém nějak vyřeší sám. Například zavedením nových technologií, které by dokázaly levně skladovat energii, takže by se pak mohla více vyrábět z obnovitelných zdrojů, nebo odčerpat skleníkové plyny z atmosféry a pak je někde na dlouho dobu neutralizovat. Nebo něčím jiným. Jenže žádné takové technologie zatím nevidím a naopak roste využívání starých „špinavých“ technologií, které produkují skleníkové plyny a pomáhají k zahřívání planety¨. Loni například poprvé po čtyřech letech celosvětově vzrostla poptávka po uhlí ke spalování.

Část levice tvrdí, že staré znečišťující technologie schválně používají velké firmy. Pravda je to jen částečně. Firmy chtějí vydělat a prostě pochopily, že se jim momentálně „čisté technologie“ nevyplatí. I když třeba velké ropné společnosti investovaly vývoje různých „přírodě přátelských“ technologií velké peníze. Jenže zatím nepřinesl příliš výdělečných vynálezů. A státní podpora výzkumu v této oblasti zřejmě není dostačující pro její další rozvoj a na mnoha místech klesá například i podpora využívání obnovitelných zdrojů energií. K tomu je třeba přičíst to, že ne vždy to, co vypadá jako ekologické a stát to podporuje skutečně ekologické je. Časopis The Economist uvádí příklad zavádění elektromobilů v Číně: je jich tam přes milion, stát jejich zavádění podporuje, ale vzhledem k tomu, že se spoléhají na elektrickou energii vyrobenou většinou v uhelných elektrárnách, výsledkem je větší produkce skleníkového plynu CO2 než kdyby Číňané používali moderní auta se spalovacími motory.

Z brždění boje proti vypouštění skleníkových plynů jsou také často obviňovány silné lobbistické skupiny, které se spoléhají na současné „špinavé“ technologie. Jednoduše proto, že si nepřejí změnu, je totiž riskantní a mohou na ni hodně doplatit. Posiluje je i to, že jich je – například výrobců aut, těžařů ropy a plynu či chovatelů skotu, abychom jmenovali jen některé – relativně málo v poměru k celé společnosti. Dobře organizovaná menšina, které jde o hodně, často o zachování svého živobytí, dokáže tlačit na většinu, která necítí okamžité životní ohrožení. I tady by ale mohl zasáhnout stát, a pokud jsou tyto lobby skutečně tak silné, nabídnout jim za přechod k „čistým“ technologiím kompenzace.

Jenže tady nastupuje třetí faktor. Na zastavení globálního oteplování v dohledné době by museli všichni něco obětovat. Náklady jsou přitom vidět nyní, zatímco výnosy, tedy zamezení škodlivého vlivu globálního oteplování a tím i rozsáhlým ekonomickým škodám, se projeví zejména v budoucnu. Dokonce v dalekém budoucnu, až za života příštích generací. Když se k tomu přidá to, že nevíme zcela přesně, jaké náklady by sebou globální oteplování neslo, logicky značná část lidí dá přednost tomu dnes nedělat nic. Výhody uskromňování se jsou do jisté míry nejisté a navíc se jich nedožijí. Výzkumy ekonomů ale ukazují, že lidé většinou nejsou tak sobečtí, jak se zdá. Že nechtějí přetížit své děti nadměrnými náklady, ať již jde zadlužování státu či penzijní systém.

Roli v tom, že se lidé na první pohled chovají jinak u omezování globálního oteplování, hrají ale dva faktory. Jednak již zmíněná nejistota při počítání nákladů a výnosů a tedy nejistý zisk. Naproti tomu třeba u státního zadlužování jsou výpočty toho, kolik bude třeba zaplatit jednoduší.  A pak je tu něco, co ekonomové nazývají problémem černého pasažéra a tragédií obecní pastviny. Jde o to, že někteří lidé prostě využívají společných zdrojů a neplatí za ně a čekají, že to zaplatí ostatní. A že pokud je nějaký zdroj ve společném vlastnictví a mohou ho užívat všichni bez omezení, nakonec to vede k nadměrnému užívání a tím i zničení. Přitom ten, kdo zdroj zdarma neužívá, je na tom oproti ostatním, kteří ho využívají, hůře. Prostě jako když vesničané soutěží o to, kdo bude mít tlustší krávu s menšími náklady, tak je všechny vyženou na obecní pastvu, až jí zničí tak, že už tam nic neporoste.

V případě Země jek pak takovou obecní pastvinou celá Zeměkoule, kde každý může využít levných „špinavých technologií“ s tím, že následky, tedy zničení životního prostředí pro všechny přijde později. Část států odmítá nést náklady na omezení vypouštění skleníkových plynů s tím, že ostatní už skleníkové plyny do atmosféry vypouštějí a tak proč by to neměli dělat i ony. Nebo se chovají jako černý pasažér a doufají, že jiné země omezují svoji produkci skleníkových plynů, zaplatí za to, a ony se svým menším znečišťováním budou postupovat jako dosud.

Neexistuje tedy žádné řešení, jak zastavit globální oteplování? Jak plyne z předchozího textu, samozřejmě existuje. Jde o to vypracovat realistické, ale přesto účinné plány na snižování emisí (dosavadní plány a závazky z různých mezinárodních klimatických konferencí jsou jak nerealistické tak neúčinné) a pak podpořit vývoj a zavádění nových technologií. Měl by to být úkol především pro konzervativní politické strany, protože není nic konzervativnějšího než zachovat Zemi a přírodu tak jak je. Podle průzkumů veřejného mínění prostor pro něco takového existuje. Například v USA v říjnu většina voličů uvedla, že by hlasovala pro politiky, kteří podporují řešení problému klimatických změn.

Pokud nebudou dostačovat „obyčejné“ technologie, bude zřejmě muset nastoupit tak zvaný geoinženýring. Jde o různé metody, které mají upravit zemský ekosystém tak, aby se přestal zahřívat či začal ochlazovat. V současné době se uvažuje například o zvýšení odrazu slunečních paprsků využitím různých aerosolů budˇ v atmosféře nebo na pokrytí ledovců. Možné je „hnojení“ moře železem, které by podpořilo růst řas pohlcujících oxid uhličitý. Ty by pak klesly na mořské dno a oxid uhličitý by tam tak zůstal na dlouhou dobu vázaný. Problém je ale v tom, že nejsou jasné všechny dopady takových obřích zásahů do zemských ekosystémů. Část organizací bojující proti změně klimatu a za ochranu přírody je pak navíc proti diskusi o těchto metodách důvodu, že to podle nich oslabuje snahy omezit emise skleníkových plynů. I když některé studie ukazují, že nic takového není pravda.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud