Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Války o ropu vystřídá boj o vodu. Nové konflikty hrozí v Tibetu, Egyptě i na Blízkém východě

Války o ropu vystřídá boj o vodu. Nové konflikty hrozí v Tibetu, Egyptě i na Blízkém východě

V roce 2030 bude žít polovina lidstva v oblastech s akutním nedostatkem vody. Alespoň to tvrdí studie OSN z roku 2009. Boj o vodu už začal a zřejmě jen tak neskončí. „Zatímco ve 20. století jsme byli svědky dlouhé řady válek kvůli ropě, střety ve 21. století se povedou o vodu. Pokud tedy nezměníme způsob, jakým s vodou nakládáme,“ prohlásil v roce 1995 viceprezident Světové banky Ismail Serageldin.

Za okny září bílý sníh, uprostřed švýcarských hor nic neobvyklého. Píše se rok 2008, v Davosu probíhá další prestižní ekonomické fórum. Varovná slova tehdejšího šéfa OSN Pan Ki-muna by jistě zněla naléhavěji třeba z pouště, ani v davoském luxusu ale neztratila na razanci. „Stále větší populace a klimatické změny problém s vodou ještě zhoršují. Světovou žízeň zvyšuje i globální hospodářská expanze. Velké množství konfliktů o vodu může nastat ještě dřív, než jsme si nedávno mysleli“.

Ještě ne tak dávno se mladí národohospodáři učili, že voda je volným statkem, ke kterému má každý obyvatel země neomezený přístup, podobně jako ke vzduchu. Časy se mění: nyní ekonomové z OSN předpokládají, že v žebříčku nejbohatších států planety vystřídají ropné producenty právě ty země, které disponují největšími zásobami kvalitní vody — Kanada, Chile, Norsko, Kolumbie nebo Peru. 

Voda byla strategickou surovinou odjakživa, v časech bobtnajícího lidstva to ale platí trojnásob. „Producenti zemědělských komodit nyní spotřebují 70 procent veškeré pitné vody. Na přípravu jednoho kilogramu chleba padne tisíc litrů, na kilogram hovězího pak 15 tisíc litrů vody,“ píše ve své studii Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). 

Agentura UNESCO v roce 2007 odhadla, že války o vodu hrozí hlavně na Blízkém východě. Konflikt doutná v povodí řek Nil a Jordán. Příslovečně suchý region má k dispozici pouhé jedno procento zásob vody, i když v něm žije pět procent světové populace. Krize biblických rozměrů pak může zachvátit velkou část Asie, pokud se Čína rozhodne použít vody pramenící v Tibetu jako geopolitickou zbraň. Na tibetské vodě jsou do určité míry závislé zřejmě až dvě miliardy lidí.

Infografika: SuchoInfografika: Suchoautor: Info.cz, Nature, NASA

Bitva o Tibet: Himálajská voda napájí celou Asii

„Víš, jak to je s těmi lámy?“ klade mi řečnickou otázku Sun, rodák z Pekingu. Píše se rok 2008, čínskou metropoli čeká olympiáda a Tibet zachvátily protesty, během kterých místní upozorňovali i na necitlivý přístup čínských úřadů k vysokohorskému ekosystému „Hlavní láma má psa, kterého chová v rukávu a krmí zásadně vlastními plivanci. Vážně, tak jsem to slyšel,“ dokončuje Sun podivné vyprávění o tibetských mniších.

Sun není povahou nenávistný šovinista. Je to tvrdě pracující, přesto veselý muž, který jen vyrostl v propagandě, podle které lidová Čína přispěchala Tibeťanům na pomoc, aby je zbavila feudálního jha. A nabídla jim — stejně jako všem poddaným — laciné mobily a plastikové motocykly.

Se strategicky důležitým územím získala Čína nejen nerostné suroviny, ale také vodu. 

Mohutné tibetské ledovce, horská jezera i nespočet řek a potoků sytí jeden z největších říčních systémů planety. V širším povodí osmi hlavních toků, které zde pramení, žije téměř polovina lidstva. Podle jiných údajů jsou na tibetských vodách závislé dvě miliardy pozemšťanů. Řeky Brahmaputra, Indus, Ghágra, Mekong, Salwin, Satludž, Jang-c’-ťiang a Chuang-che jsou klíčovými vodními tepnami (v abecedním pořadí) Bangladéše, Barmy, Bhútánu, Číny, Indie, Kambodži, Laosu, Nepálu, Pákistánu, Thajska a Vietnamu.

„Vědci se shodují, že himálajské ledovce tají rychleji než jejich souputníci jinde na této planetě,“ konstatuje Ashok Jaitly ve své studii pro think-tank Stimson Centre. A dodává, že i malé klimatické změny mohou v regionu způsobit rozsáhlá sucha stejně jako záplavy. 

Ekonomicky rostoucí, asertivní Čína proslula tím, že polyká zdroje bez omezení i politických rozpaků. Což platí samozřejmě také pro vodu. Na tibetských tocích už staví přehrady a chce v tom pokračovat. Místní vodu používá k těžbě tibetských zásob uranu, boraxu, mědi, lithia, zinku i železa. Ba co více, plánuje vystavět zhruba tisíc kilometrů dlouhý, vpravdě megalomanský tunel, který by z Tibetu odváděl cennou tekutinu do pouště v provincii Sin-ťiang. Tu sice možná zúrodní, problémy ale přidělá zemím závislým na himálajské vodě.

Ohrožené státy bijí na poplach, Čína ale neslyší. Nebo spíše neposlouchá. S ostatními zeměmi nesdílí hydrologická data a dosud se nepřipojila ani k příslušným konvencím OSN. Práci na vodních dílech zahajuje, aniž by třeba jen informovala země níže na toku životadárných řek.

„Lze říci, že Čína používá vody tibetských řek jako zbraň,“ konstatuje ekonom a specialista na asijské vztahy Hari Bansh Jha.

Egypt: Přehrazený Nil může být důvodem k válce

Když se Mojžíš a jeho bratr Áron snažili přimět faraóna, aby propustil Izraelity z otroctví, proměnili všechnu egyptskou vodu, i tu z Nilu, v krev. Tato nátlaková akce vešla ve známost jako první rána egyptská. Faraóna ještě nezlomila, ale naložila mu slušně. Naznačila, jak jsou Nil a voda vůbec pro zemi důležité.

Egypt rovná se Nil. Bez této řeky by nebylo ani egyptské civilizace, ani státu, který postavil pyramidy a toleroval odbory. Staří Egypťané považovali záplavy za dar bohů už proto, že díky nim nezemřeli hlady.

Moderní Egypťané jsou na tom stejně. Zhruba 97 procent vody, kterou spotřebují, pochází z Nilu. Delta řeky je domovem dvou třetin obyvatel země, tedy zhruba 50 milionů lidí. Desetinu veškeré energie získává Egypt z Asuánské přehrady, která zahrazuje Nil u stejnojmenného města. 

Egyptská závislost na Nilu je pro zemi fatální i proto, že 95 procent jeho vody přitéká ze zahraničí. Řeka dlouhá 6 853 kilometrů nenapájí jen Egypt, ale jsou na ní přímo závislé zhruba dvě stovky milionů lidí. Protéká 11 zeměmi a v jejím povodí žije celkově 450 milionů Afričanů.

Plány s Nilem proto mají i jiní Afričané. Egypt děsí především etiopský projekt největší přehrady kontinentu. Má být sedmou největší stavbou svého druhu na světě a Etiopie se díky ní má stát největším africkým výrobcem a exportérem energie. Letos v lednu byla stavba hotova ze zhruba dvou třetin, celkový rozpočet na její výstavbu činí 4,8 miliardy dolarů (téměř 99 miliard korun; pro srovnání: pražský tunelový komplex Blanka nakonec stál 43 miliardy korun). Mimochodem, 1,8 miliardy dolarů Etiopii zřejmě přispěje největší „koloniální“ mocnost nynější Afriky, tedy Čína.

Již egyptský prezident Anwár Sadat (úřadoval mezi roky 1970 a 1981) tvrdil, že „jediným důvodem, pro který by Egypt mohl jít do války, je voda“. Patrně přeháněl, ale ne zcela. Silné výroky politiků totiž zřejmě přiměly egyptské vojáky naplánovat akci, která by otřásla stabilitou nilského regionu.

V roce 2012 publikoval server Wiki-Leaks zprávu, podle které Egypt vyjednával se súdánskou vládou o zřízení společné vojenské základny na pomezí s Etiopií. Odtud by se pak prý vydaly vojenské letouny i speciální komanda zničit právě „renesanční“ přehradu, která leží od súdánské hranice asi čtyřicet kilometrů směrem do etiopského vnitrozemí. Informaci od vysoce postaveného, byť nejmenovaného egyptského činitele údajně získala soukromá americká zpravodajská agentura Stratfor. Pokud jste zapomněli: WikiLeaks je nezisková mediální společnost, která zveřejňuje utajované vládní dokumenty. 

Zatím se zdá, že Káhira vsadila na jednání. Lídři Egypta, Súdánu a Etiopie se během letošního summitu Africké unie dohodli, že se káhirské obavy pokusí rozptýlit experti, zatím tedy nikoli vojáci. Chudá Etiopie se dušuje, že jí jde pouze o energii a zisky z ní. Případný konflikt v regionu ovšem zažehnán není, spíše jen oddálen.

720p 360p
Sucho je větší hrozba než terorismus a migrace. I v Česku může nastat „den nula“

Blízký východ: Přeskoč Jordán, řeku všech rozepří

Nikdo nečeká veletok, přesto při pohledu na něj mnozí nabudou dojmu, že jej lze snadno nejen přejít, či přebrodit, ale místy i přeskočit. Ostatně, dlouhý je 251 kilometrů a plocha povodí činí 18 300 km². Pro představu: Labe měří jen v Česku téměř 371 kilometrů a rozloha zdejšího povodí dosahuje 49 933 km².

Ať už jakkoli široký, Jordán je v kraji velmi populární. Křesťany (i Mandejci) je uctíván za to, že poskytl vodu pro Ježíšův křest. Ostatní obyvatelé regionu pak pragmaticky oceňují fakt, že díky němu lze v kraji přežít. Bible uvádí, že úrodné údolí Jordánu vyhlíží jako „zahrada Hospodinova“. 

Význam Jordánu si dobře uvědomují i moderní státy, kterými dnes řeka protéká. Židovský stát začal už zkraje 50. let, zhruba tři roky po svém vzniku v roce 1948, budovat takzvaný Národní rozvaděč. Ten by vody Jordánu z horního toku — tedy severně od Galilejského jezera — nasměroval k pobřeží a pak dále do Negevské pouště. Tomuto projektu tehdy zabránilo syrské dělostřelectvo.

Izraelský rozvaděč byl přesto v roce 1964 zprovozněn s tím, že vodu odebírá až z Galilejského jezera. Reakce arabských zemí na sebe nenechala dlouho čekat. Začaly přehrazovat dva přítoky Jordánu (Hasbání a Banías) tak, aby je odklonily do řek Lítání a Jarmúk. Arabská území by získala více vláhy, v izraelském rozvaděči by ubyla třetina vody.

Spor se nakonec stal jednou z příčin šestidenní války v roce 1967. Tehdejší izraelský premiér Levi Eškol se nechal slyšet, že pro jeho zemi je voda „otázkou života, nebo smrti“. Židovský stát během konfliktu obsadil (do té doby jordánský) Západní břeh, což mu umožnilo přístup k řece po celém toku. Zabral tak ale i důležité prameny: dvě pětiny podzemních zásob vody, které nyní Izrael potřebuje k přežití, leží pod teritorii dobytými v šestidenní válce. 

Jinými slovy: po roce 1967 se zvyšující izraelská spotřeba vody saturovala vlastně jen ze zdrojů ležících na palestinském Západním břehu. 

To se samozřejmě nelíbí Palestincům, kteří nyní potřebují izraelský souhlas k tomu, aby na územích své autonomie kopali studny. Obyvatelé Západního břehu si proto stěžují na setrvalý nedostatek vody. Podle dat z roku 2015 mají k dispozici na den a osobu v průměru 84,3 litru, a to pro všechny druhy činnosti včetně zavlažování. Světová zdravotnická organizace přitom doporučuje minimálně 100 litrů, přičemž má na mysli výhradně potřeby lidí a domácností.

Trivia:

První známá blízkovýchodní vojenská operace spojená s vodou proběhla asi dva a půl tisíce let př. n. l. Tehdy vojáci sumerského městského státu Umma napadli zavlažovací kanály nepřátel z Lagaše.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718