Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Války o ropu vystřídá boj o vodu. Nové konflikty hrozí v Tibetu, Egyptě i na Blízkém východě

Války o ropu vystřídá boj o vodu. Nové konflikty hrozí v Tibetu, Egyptě i na Blízkém východě

V roce 2030 bude žít polovina lidstva v oblastech s akutním nedostatkem vody. Alespoň to tvrdí studie OSN z roku 2009. Boj o vodu už začal a zřejmě jen tak neskončí. „Zatímco ve 20. století jsme byli svědky dlouhé řady válek kvůli ropě, střety ve 21. století se povedou o vodu. Pokud tedy nezměníme způsob, jakým s vodou nakládáme,“ prohlásil v roce 1995 viceprezident Světové banky Ismail Serageldin.

Za okny září bílý sníh, uprostřed švýcarských hor nic neobvyklého. Píše se rok 2008, v Davosu probíhá další prestižní ekonomické fórum. Varovná slova tehdejšího šéfa OSN Pan Ki-muna by jistě zněla naléhavěji třeba z pouště, ani v davoském luxusu ale neztratila na razanci. „Stále větší populace a klimatické změny problém s vodou ještě zhoršují. Světovou žízeň zvyšuje i globální hospodářská expanze. Velké množství konfliktů o vodu může nastat ještě dřív, než jsme si nedávno mysleli“.

Ještě ne tak dávno se mladí národohospodáři učili, že voda je volným statkem, ke kterému má každý obyvatel země neomezený přístup, podobně jako ke vzduchu. Časy se mění: nyní ekonomové z OSN předpokládají, že v žebříčku nejbohatších států planety vystřídají ropné producenty právě ty země, které disponují největšími zásobami kvalitní vody — Kanada, Chile, Norsko, Kolumbie nebo Peru. 

Voda byla strategickou surovinou odjakživa, v časech bobtnajícího lidstva to ale platí trojnásob. „Producenti zemědělských komodit nyní spotřebují 70 procent veškeré pitné vody. Na přípravu jednoho kilogramu chleba padne tisíc litrů, na kilogram hovězího pak 15 tisíc litrů vody,“ píše ve své studii Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). 

Agentura UNESCO v roce 2007 odhadla, že války o vodu hrozí hlavně na Blízkém východě. Konflikt doutná v povodí řek Nil a Jordán. Příslovečně suchý region má k dispozici pouhé jedno procento zásob vody, i když v něm žije pět procent světové populace. Krize biblických rozměrů pak může zachvátit velkou část Asie, pokud se Čína rozhodne použít vody pramenící v Tibetu jako geopolitickou zbraň. Na tibetské vodě jsou do určité míry závislé zřejmě až dvě miliardy lidí.

Infografika: SuchoInfografika: Suchoautor: Info.cz, Nature, NASA

Bitva o Tibet: Himálajská voda napájí celou Asii

„Víš, jak to je s těmi lámy?“ klade mi řečnickou otázku Sun, rodák z Pekingu. Píše se rok 2008, čínskou metropoli čeká olympiáda a Tibet zachvátily protesty, během kterých místní upozorňovali i na necitlivý přístup čínských úřadů k vysokohorskému ekosystému „Hlavní láma má psa, kterého chová v rukávu a krmí zásadně vlastními plivanci. Vážně, tak jsem to slyšel,“ dokončuje Sun podivné vyprávění o tibetských mniších.

Sun není povahou nenávistný šovinista. Je to tvrdě pracující, přesto veselý muž, který jen vyrostl v propagandě, podle které lidová Čína přispěchala Tibeťanům na pomoc, aby je zbavila feudálního jha. A nabídla jim — stejně jako všem poddaným — laciné mobily a plastikové motocykly.

Se strategicky důležitým územím získala Čína nejen nerostné suroviny, ale také vodu. 

Mohutné tibetské ledovce, horská jezera i nespočet řek a potoků sytí jeden z největších říčních systémů planety. V širším povodí osmi hlavních toků, které zde pramení, žije téměř polovina lidstva. Podle jiných údajů jsou na tibetských vodách závislé dvě miliardy pozemšťanů. Řeky Brahmaputra, Indus, Ghágra, Mekong, Salwin, Satludž, Jang-c’-ťiang a Chuang-che jsou klíčovými vodními tepnami (v abecedním pořadí) Bangladéše, Barmy, Bhútánu, Číny, Indie, Kambodži, Laosu, Nepálu, Pákistánu, Thajska a Vietnamu.

„Vědci se shodují, že himálajské ledovce tají rychleji než jejich souputníci jinde na této planetě,“ konstatuje Ashok Jaitly ve své studii pro think-tank Stimson Centre. A dodává, že i malé klimatické změny mohou v regionu způsobit rozsáhlá sucha stejně jako záplavy. 

Ekonomicky rostoucí, asertivní Čína proslula tím, že polyká zdroje bez omezení i politických rozpaků. Což platí samozřejmě také pro vodu. Na tibetských tocích už staví přehrady a chce v tom pokračovat. Místní vodu používá k těžbě tibetských zásob uranu, boraxu, mědi, lithia, zinku i železa. Ba co více, plánuje vystavět zhruba tisíc kilometrů dlouhý, vpravdě megalomanský tunel, který by z Tibetu odváděl cennou tekutinu do pouště v provincii Sin-ťiang. Tu sice možná zúrodní, problémy ale přidělá zemím závislým na himálajské vodě.

Ohrožené státy bijí na poplach, Čína ale neslyší. Nebo spíše neposlouchá. S ostatními zeměmi nesdílí hydrologická data a dosud se nepřipojila ani k příslušným konvencím OSN. Práci na vodních dílech zahajuje, aniž by třeba jen informovala země níže na toku životadárných řek.

„Lze říci, že Čína používá vody tibetských řek jako zbraň,“ konstatuje ekonom a specialista na asijské vztahy Hari Bansh Jha.

Egypt: Přehrazený Nil může být důvodem k válce

Když se Mojžíš a jeho bratr Áron snažili přimět faraóna, aby propustil Izraelity z otroctví, proměnili všechnu egyptskou vodu, i tu z Nilu, v krev. Tato nátlaková akce vešla ve známost jako první rána egyptská. Faraóna ještě nezlomila, ale naložila mu slušně. Naznačila, jak jsou Nil a voda vůbec pro zemi důležité.

Egypt rovná se Nil. Bez této řeky by nebylo ani egyptské civilizace, ani státu, který postavil pyramidy a toleroval odbory. Staří Egypťané považovali záplavy za dar bohů už proto, že díky nim nezemřeli hlady.

Moderní Egypťané jsou na tom stejně. Zhruba 97 procent vody, kterou spotřebují, pochází z Nilu. Delta řeky je domovem dvou třetin obyvatel země, tedy zhruba 50 milionů lidí. Desetinu veškeré energie získává Egypt z Asuánské přehrady, která zahrazuje Nil u stejnojmenného města. 

Egyptská závislost na Nilu je pro zemi fatální i proto, že 95 procent jeho vody přitéká ze zahraničí. Řeka dlouhá 6 853 kilometrů nenapájí jen Egypt, ale jsou na ní přímo závislé zhruba dvě stovky milionů lidí. Protéká 11 zeměmi a v jejím povodí žije celkově 450 milionů Afričanů.

Plány s Nilem proto mají i jiní Afričané. Egypt děsí především etiopský projekt největší přehrady kontinentu. Má být sedmou největší stavbou svého druhu na světě a Etiopie se díky ní má stát největším africkým výrobcem a exportérem energie. Letos v lednu byla stavba hotova ze zhruba dvou třetin, celkový rozpočet na její výstavbu činí 4,8 miliardy dolarů (téměř 99 miliard korun; pro srovnání: pražský tunelový komplex Blanka nakonec stál 43 miliardy korun). Mimochodem, 1,8 miliardy dolarů Etiopii zřejmě přispěje největší „koloniální“ mocnost nynější Afriky, tedy Čína.

Již egyptský prezident Anwár Sadat (úřadoval mezi roky 1970 a 1981) tvrdil, že „jediným důvodem, pro který by Egypt mohl jít do války, je voda“. Patrně přeháněl, ale ne zcela. Silné výroky politiků totiž zřejmě přiměly egyptské vojáky naplánovat akci, která by otřásla stabilitou nilského regionu.

V roce 2012 publikoval server Wiki-Leaks zprávu, podle které Egypt vyjednával se súdánskou vládou o zřízení společné vojenské základny na pomezí s Etiopií. Odtud by se pak prý vydaly vojenské letouny i speciální komanda zničit právě „renesanční“ přehradu, která leží od súdánské hranice asi čtyřicet kilometrů směrem do etiopského vnitrozemí. Informaci od vysoce postaveného, byť nejmenovaného egyptského činitele údajně získala soukromá americká zpravodajská agentura Stratfor. Pokud jste zapomněli: WikiLeaks je nezisková mediální společnost, která zveřejňuje utajované vládní dokumenty. 

Zatím se zdá, že Káhira vsadila na jednání. Lídři Egypta, Súdánu a Etiopie se během letošního summitu Africké unie dohodli, že se káhirské obavy pokusí rozptýlit experti, zatím tedy nikoli vojáci. Chudá Etiopie se dušuje, že jí jde pouze o energii a zisky z ní. Případný konflikt v regionu ovšem zažehnán není, spíše jen oddálen.

720p 360p
Sucho je větší hrozba než terorismus a migrace. I v Česku může nastat „den nula“

Blízký východ: Přeskoč Jordán, řeku všech rozepří

Nikdo nečeká veletok, přesto při pohledu na něj mnozí nabudou dojmu, že jej lze snadno nejen přejít, či přebrodit, ale místy i přeskočit. Ostatně, dlouhý je 251 kilometrů a plocha povodí činí 18 300 km². Pro představu: Labe měří jen v Česku téměř 371 kilometrů a rozloha zdejšího povodí dosahuje 49 933 km².

Ať už jakkoli široký, Jordán je v kraji velmi populární. Křesťany (i Mandejci) je uctíván za to, že poskytl vodu pro Ježíšův křest. Ostatní obyvatelé regionu pak pragmaticky oceňují fakt, že díky němu lze v kraji přežít. Bible uvádí, že úrodné údolí Jordánu vyhlíží jako „zahrada Hospodinova“. 

Význam Jordánu si dobře uvědomují i moderní státy, kterými dnes řeka protéká. Židovský stát začal už zkraje 50. let, zhruba tři roky po svém vzniku v roce 1948, budovat takzvaný Národní rozvaděč. Ten by vody Jordánu z horního toku — tedy severně od Galilejského jezera — nasměroval k pobřeží a pak dále do Negevské pouště. Tomuto projektu tehdy zabránilo syrské dělostřelectvo.

Izraelský rozvaděč byl přesto v roce 1964 zprovozněn s tím, že vodu odebírá až z Galilejského jezera. Reakce arabských zemí na sebe nenechala dlouho čekat. Začaly přehrazovat dva přítoky Jordánu (Hasbání a Banías) tak, aby je odklonily do řek Lítání a Jarmúk. Arabská území by získala více vláhy, v izraelském rozvaděči by ubyla třetina vody.

Spor se nakonec stal jednou z příčin šestidenní války v roce 1967. Tehdejší izraelský premiér Levi Eškol se nechal slyšet, že pro jeho zemi je voda „otázkou života, nebo smrti“. Židovský stát během konfliktu obsadil (do té doby jordánský) Západní břeh, což mu umožnilo přístup k řece po celém toku. Zabral tak ale i důležité prameny: dvě pětiny podzemních zásob vody, které nyní Izrael potřebuje k přežití, leží pod teritorii dobytými v šestidenní válce. 

Jinými slovy: po roce 1967 se zvyšující izraelská spotřeba vody saturovala vlastně jen ze zdrojů ležících na palestinském Západním břehu. 

To se samozřejmě nelíbí Palestincům, kteří nyní potřebují izraelský souhlas k tomu, aby na územích své autonomie kopali studny. Obyvatelé Západního břehu si proto stěžují na setrvalý nedostatek vody. Podle dat z roku 2015 mají k dispozici na den a osobu v průměru 84,3 litru, a to pro všechny druhy činnosti včetně zavlažování. Světová zdravotnická organizace přitom doporučuje minimálně 100 litrů, přičemž má na mysli výhradně potřeby lidí a domácností.

Trivia:

První známá blízkovýchodní vojenská operace spojená s vodou proběhla asi dva a půl tisíce let př. n. l. Tehdy vojáci sumerského městského státu Umma napadli zavlažovací kanály nepřátel z Lagaše.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1