Velitel doněckého batalionu zazářil v X Faktoru. Jezdí ve škodovce a obdivuje Zemana | info.cz

Články odjinud

Velitel doněckého batalionu zazářil v X Faktoru. Jezdí ve škodovce a obdivuje Zemana

Domobrany hrají ve válce na Ukrajině významnou roli. Dobrovolnické bataliony s nacionalistickým nebo kriminálním pozadím bojují na obou stranách konfliktu. V samozvaných republikách Doněck a Luhansk tvořily ale donedávna jedinou bojovou složku. Jejich členové válčili nejen s ukrajinským protivníkem, ale také mezi sebou o kořist a moc. Pod vedením ruských poradců se nakonec spojily pod jednotné velení a fungují teď na principu armády. Reportérka Tereza Engelová se jako jedna z mála českých novinářů dostala do Doněcku, kde se setkala s velitelem bývalé Hornické divize 4. batalionu Vostok Alexandrem Popovem. Z předválečného období ho celá Ukrajina znala jako účastníka pěvecké soutěže X Faktor – Sašu Dolara.

„Není rozdíl mezi námi a Ukrajinci. Jsou jen dobří a zlí lidé, jako v pohádce. A proti tomu zlu já teď bojuju,“ vysvětluje 45letý Alexandr Popov poté, co mě vítá jen v trenýrkách u dveří malé bytovky na okraji Doněcku.

Obnažená horní polovina těla dává plně vyniknout obrazům pušek, nožů a granátů, které má vytetované po celém trupu. Je doma na dva dny – dovolená. Jinak tráví veškerý čas na frontě. Velí malé jednotce domobrany, která si – příznačně pro Donbas – říká „Hornická“ a jako mnoho jí podobných, tvoří základ současných ozbrojených sil samozvané Doněcké lidové republiky.

„Začínali jsme jako dobrovolníci. Nic jsme neměli, každý přinesl, co mohl. Ten měl zelené, ten červené kalhoty, teď už jsme ale regulérní jednotka, jsme vojáci,“ ukazuje své fotografie v uniformě doněcké armády. Jestli jim oblečení, stejně jako další profesionální vybavení, dodalo Rusko, komentovat nechce.

Válka gangů

To, že ruští armádní poradci udělali v řadách domobrany pořádek a sjednotili je pod jednotné velení, na které neoficiálně dohlížejí, mi ale potvrdilo několik na sobě nezávislých zdrojů. Separatistické bataliony, do kterých narukovali dobrovolníci, ať už z idealistických nebo kriminálních pohnutek, byly totiž čím dál rozhádanější. Jejich vůdci soupeřili o moc i ekonomický profit a situace místy připomínala spíš válku gangů. Svůj díl válečné kořisti má doma i Saša.

Před domem parkuje malá Škodovka a ze skříně vytahuje Kalašnikov, který si, jak říká, „vytunil“. Koneckonců právě tuningem aut se zabýval před válkou profesionálně. „Tuningové závody byly na Ukrajině hodně populární. Dělal jsem všechno sám, navrhnul model a předělal auto. Díly jsem si nechal dovážet z celého světa. Třeba motory z Japonska. Tam jsou nejlepší.“

Ze zvědavosti se ptám, jestli bral díly i z České republiky. „Z Čech?“ „Jo, pivo,“ uchechtne se a dává vyniknout dolarům vyrytým na svých stříbrných zubech. „Škodovka je ale dobrá jako taková, jako celek,“ chválí českou značku.

Saša Dolar

Zatímco v tuningové a motorkářské komunitě byl „Saša Dolar“ díky svým schopnostem a nezaměnitelnému vzhledu známou postavou, svých celoukrajinských 15 minut slávy si vydobyl účinkováním v pěvecké soutěži X Faktor. „Ne každý tuhle soutěž ustojí psychicky. Je to náročné. Chtěl jsem vědět, jestli to zvládnu, jako výzvu“ ukazuje své pečlivě zarchivované pěvecké výkony.

S kamarádem Vadimem skončili na 24. místě, zaujali ale natolik, že se vystoupeními kombinovanými z ruských a vlastních písní, začali živit. Do chvíle, než přišla výzva další – válka: „Já neváhal ani minutu, jestli jít bojovat. Děda bojoval, otec, matka jsou děti války. Já se tu narodil, vyrostl jsem v Sovětském svazu, všichni jsme byli jedna země a pak najednou přišel někdo, celý to rozkouskoval a dal ti ukrajinský pas. Jako by mě přezuli. Byl jsi Rus a najednou už ne,“ vysvětluje, proč se přihlásil k domobraně.

Ze dne na den proti sobě bojovali sousedé, kamarádi, ani to ho ale od jeho cíle neodradilo: „Jasně, že znám lidi, co bojují za druhou stranu. Mám třeba kolegu, co se přidal k nám a jeho bratr bojuje za Ukrajinu. Nebo Vasilik, co chodil s mojí dcerou. Stával tady u okna a pak volal a říkal: „Máte to spočítaný, přijedem a zavedeme pořádek.“

Nové Rusko od Moskvy až po Kyjev nebo i dál?

Problematika ukrajinské a ruské národnosti, stejně jako používání dvou oficiálních jazyků, se po vzniku Ukrajiny nezdály být velkým problémem. Západní část země používala víc ukrajinštinu a její dialekty, východ zase ruštinu. V Donbase proto velké emoce vyvolal v roce 2014 návrh na zrušení jazykového zákona, který zaručoval dvojjazyčnost v regionech, kde podíl národnostních menšin přesahoval desetinu populace. Propaganda se rozjela na plné obrátky.

„Lidé začali věřit, že v Kyjevě se proti nám šikují fašisté. Čekali i na nádraží s motykami, že proti nim budou bojovat,“ popsal mi atmosféru před vypuknutím války jeden z uprchlíků, který z Doněcku po referendu o samostatnosti utekl na Ukrajinu.

Saša Popov má v určení viníka jasno: „Zlo je odkud? Ze Západu. Z Vaší strany, z Ameriky se táhne. My jsme nic nezabrali, my jsme nešli tím směrem a neřekli, hele, děcka, Karpaty teď budou naše. To ti čerti sem přišli a říkají: „Tohle je teď naše donbaská země.“ „ Jaká vaše, vy čerti?“ posilněn koňakem vášnivě obhajuje své rozhodnutí bojovat proti ukrajinské armádě.

„My jsme do toho nešli za peníze nebo za Putina, já se tu narodil a svou zemi nikomu nedám,“ vyvrací námitky, že za agresora může být stejně tak považováno Rusko. Sousední zemi vidí jako budoucnost Donbasu: „Byla velká země, která se zbytečně rozdrobila na malé a to není dobře. Musí se vrátit jedna velká, silná země. Je to stejné jako v rodině. Velká rodina si navzájem vypomůže a já myslím, že teď začínáme zase sbírat lidi do široké rodiny.“ Jestli by do ní měla jednou patřit celá Ukrajina nebo i někdo další, zatím tolik neřeší. Kyjev, ale podle něj v rodinné náruči spočine do pár let.

Víc Zemanů v Evropě

Víc než na zbraních to podle Saši závisí na politice. „Tohle není válka v klasickém slova smyslu. Ta je v Sýrii, ne tady. U nás se jen ostřelujeme, ta pravá válka probíhá v hlavách v novinách, na internetu. Je to hybridní válka. Což je v principu dobře, protože s tím, jaké teď existují zbraně, by to špatně dopadlo,“ filozofuje Saša.

Přiznává, že i na něm se poslední tři roky podepsaly: „Dřív jsem byl emotivnější, byl jsem takový vtipálek. Teď je to jiné. Jsem pořád ve střehu. Ráno koukáš pod auto, jestli tam nemáš bombu, pořád čekáš, jestli na tebe někdo něco nenastraží. Spát můžu jenom doma. V zákopech podřimuju. Nikde nemám klid.“ Přitom své jednotce musí jít příkladem: „Když vidím, že někdo začíná mít psychické problémy, hned ho pošlu pryč. Mohl by být nebezpečný ostatním. Už jsem viděl, jak se lidi z toho náporu zbláznili.“

Bojovníky podle něj netrápí ani tak služební věci, tedy pocit, že někoho zabíjejí, ale spíš rodinné záležitosti. „Ne každý má v rodině podporu. Mě manželka i dcera stoprocentně drží, ale ne každý to má stejně.“ Ačkoliv výzdoba jeho zevnějšku tomu tvrzení příliš neodpovídá, sám prý zbraně používá nerad.

„Dřív jsem byl hodně do zbraní, býval jsem agresivní, ale teď se k násilí uchyluju jen, když není zbytí. Zvířata jsem přestal lovit úplně.“ Zlé lidi je ale podle Saši třeba střílet jako pouliční psy. „Dát do vězení, nebo je poslat pryč, prostě se jich zbavit, pak už všechno bude dobrý.“ Pomoc k tomu přichází i z České republiky: “Bojují tu s námi Češi i Poláci, Němci i Američané. Prostě lidé, kteří to mají dobře nastavené. V duši,“ ukazuje si Saša na srdce: „Pozdrav Československu!“

„A kdo je vlastně teď váš prezident?,“ ptá se  mně. „Zeman.“„Ten, co se říká, že je agent Putina? To je dobrá volba. Dobrého člověka jste si zvolili. Teď takových bude víc. Žádní agenti, prostě jen normálně, zdravě přemýšlející lidi,“ dodává Saša.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud