Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Život na šesti metrech čtverečních. Uprchlický projekt v předvolebním Berlíně boří stereotypy

360p

Déšť a chladný vítr bičují tváře stovek migrantů, kteří čekají, až se na ně dostane řada v azylovém centru v srdci Berlína a budou se moct zaregistrovat a požádat o status uprchlíka. Většina z nich tu stojí, sedí nebo spí už několikátý den v řadě, někteří i dvacátý. Potyčky, hlavně když dobrovolníci přinesou jídlo, jsou tu na denním pořádku. Děti chvějící se zimou bohužel také. Pro Van Bo Le Mentzela, německého architekta laoského původu, to byl na podzim roku 2015 obrázek, který mu nedal spát. A rozhodl se s tím něco dělat.

Vadilo mu, že se vysílení migranti nemají v případě deště nebo sněžení kam schovat. Připadalo mu to nelidské. A tak vzal vrtačku, dřevo, které posbíral v různých částech města, a rozhodl se, že znuděné migranty během čekání na registraci něčím zabaví a zároveň jim dá přístřeší při nepříznivém počasí.

„Postavili jsme takový minidomek, měl možná jeden metr čtvereční, ale udělali jsme ho společně a dalo se v něm sedět a vlastně i spát,“ vzpomíná dnes Le Mentzel. Přístřešek dlouho nevydržel, policie ho po několika týdnech zbourala. Migrantům ale alespoň na chvíli poskytl hmatatelný azyl při čekání na začátek cesty k tomu trvalejšímu. Stal se navíc základem něčeho mnohem většího.

Le Mentzel mezi uprchlíky objevil truhláře a architekty a zjistil, že podobné domky zvládnou postavit dobře, rychle a hlavně levně. Viděl v tom částečné řešení migrační krize, kdy se lidé tísnili v azylových centrech v různých koutech Berlína a neměli žádné soukromí. Ve spolupráci s migranty založil neziskovou organizaci Tiny House University, kterou umístil na zahradu galerie a muzea Bauhaus Archives, hned naproti sídlu CDU kancléřky Angely Merkelové. Spíš než univerzita nebo kampus je to taková vesnice miniaturních domků. Každý je jiný, různě přibývají nebo se stěhují, stejně jako jejich majitelé – „studenti“ této „univerzity“.

„Pojďte dál,“ říká mi Leonardo, jeden ze studentů Le Mentzela. Pomalu vcházím do malého domku na kolech, který ze všeho nejvíc v ten moment připomíná vnitřek prázdné dodávky. Má zhruba 10 metrů čtverečních a mladý Ital ho postavil s pomocí uprchlíka z Afghánistánu. Z bílé stěny, rozdělené na čtverce, vysouvá první z panelů. „Tohle když otevřu, tak tu mám kuchyni, dívejte.“ Před ním se vyklopí linka o délce okolo jednoho metru, sporák, baterie s tekoucí vodou, zabudovaná lednička, trouba, poličky na hrnce i malá spíž. Podobný trik mi za chvíli ukazuje s postelí, kterou vyklopí z boční stěny i s matrací, stolkem, židličkami a žebříkem, kterým vylézá na miniaturní bylinkovou zahradu a terasu.

Stejně jako on tu žije někdy deset, dvacet jindy padesát lidí. Na stálo hned několik uprchlíků, kteří se o projektu dozvěděli přes známé. Jsou z Afghánistánu, Maroka, Iráku. Našli tady domov, v jednom případě jen o 6,4 metrech čtverečních, i když tak trochu punkově a na hraně zákona.

Le Mentzel „univerzitu“ založil tak, že se studentem stane každý, kdo k němu přijde a začne stavět. V ten moment se stává součástí komunity. „Neříkáme, že tady bydlí, oni tady studují,“ odpovídá mi, když se ptám, jak tu ono přespávání migrantů a s nimi pár mladých Evropanů funguje. „Pokud se někdo rozhodne, že tu v rámci vzdělávání, potřebuje přespat, tak může,“ usmívá se vítězně.

Řadě migrantů už tak pomohl. S hledáním bydlení, získání pracovní praxe v Německu, ale i s integrací. Lidé si tady často vyměňují jídlo, dělí se o vodu, pomáhají si s vylepšováním svých domků. „V podstatě jsme vytvořili takovou utopickou vesnici,“ říká s trochou pýchy Le Mentzel. „Lidé tu studují, jak vytvořit otevřenější, demokratičtější a inovativnější komunity. Boří stereotypy. A daří se jim to, teď to chceme naučit ostatní.“

Jeho snem je společnost, kde lidé společně vytváří veřejný prostor, individuálně mají méně věci a o řadu z nich se dělí. Le Mentzel zároveň přiznává, že dalším z cílů bylo ukázat, že Německo je schopné přijmout statisíce migrantů a zapojit je do současné společnosti. To, že se z migrace stalo jedno z hlavních témat těchto voleb, ho rozčiluje. Davy, které přecházely hranice, už nepřicházejí. Azylová centra už ve švech nepraskají, zástupy migrantů, kteří spí na ulici, už není vidět. 

To se ostatně Le Mentzel snažil Berlíňanům ukázat i během série předvolebních mítínků, které ve své miniaturní vesnici v posledních dnech pořádal. „Naše vesnice funguje, nehroutí se, stejně jako se s příchodem milionu uprchlíků nezhroutil německý systém, zvládli jsme to,“ říká mi a těžko říct, jestli frázi Angely Merkelové, která před dvěma roky otevřela hranice migrantům, použil záměrně nebo jen náhodou.

Vše o volbách v Německu čtěte zde.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744