Aleš Palán jako publicista a spisovatel ve svých knihách zmapoval osudy několika českých samotářů. Samotu poznal i sám na vlastní kůži, když se koncem osmdesátých let toulal Československem. „Být sám a mít se skvěle se nevylučuje a naopak se to v duši mnoha lidí snoubí,“ vysvětluje Palán a dodává, že samota člověku dává skvělou a zároveň děsivou možnost poznat sám sebe. Jací samotáři u nás žijí, co je vedlo k tomu žít o samotě a co chtějí od společnosti? V čem se od nich můžeme inspirovat? Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku.
Novinář, publicista a autor knih o českých samotářích Aleš Palán samotu zažil na vlastní kůži. Jak přiznává v rozhovoru s Pavlem Štruncem, koncem osmdesátých let se tři roky toulal Československem. „Neměl jsem pas, takže jsem nemohl nikam dál, neměl jsem skoro žádné peníze a bylo mi dobře a svobodně. Byl jsem na společenském okraji a mimo systém,“ říká Palán a dodává, že to, že je někdo sám a má se skvěle se nevylučuje a naopak se to v duši mnoha lidí snoubí.
„Partnerství je podstata, ale těch podstat máme víc. A jednou z těch podstat je i být sám či sama za sebe, přemýšlet o sobě a nemít možnost se rozptýlit. V té chvíli má člověk tu skvělou a děsivou možnost potkat sám sebe,“ dodává Palán.
