Volby 2018: Blíží se konec předvolebních průzkumů? Na to, aby je nahradil Google a Facebook je brzy, tvrdí expert | info.cz

Články odjinud

Blíží se konec předvolebních průzkumů? Na to, aby je nahradil Google a Facebook, je brzy, tvrdí expert

Bylo to jedno z překvapení prvního kola prezidentské volby. Bývalý diplomat Pavel Fischer se přehoupl přes deset procent a nechal za sebou i favorizovaného Michala Horáčka. Jeho výsledek téměř dotáhl i lékař Marek Hilšer. Předvolební průzkumy přitom předpovídaly jiné pořadí. Na konečné rozložení sil naopak upozorňoval například Google. Ten ukazoval, že se v posledních dnech před prvním kolem zájem o Fischera prudce navýšil. Podle odborníků je ale i tak předčasné říkat, že analytické nástroje v online prostředí nahradí „nepřesné průzkumy“. „V Česku máme stále ten problém, že nedošlo ke kompletní saturaci všech skupin na internetu. Nejsou zastoupeny rovnoměrně,“ zmiňuje jednu z překážek v rozhovoru pro INFO.CZ Karel Komínek z Institutu politického marketingu.

Poslední volební model zveřejněný před prvním kolem prezidentské volby zpracovaly agentury Kantar TNS a Median. Na třetí místo řadil Michala Horáčka s 12,5 procenty, za něj Pavla Fischera se sedmi procenty. Marek Hilšer byl s 2,5 procenty až za Mirkem Topolánkem. Sobotní odpoledne ale nakonec ukázalo, že výsledky vypadají jinak. Hilšer dosáhl na téměř devět procent, Fischer se přehoupl přes deset.

Právě jeho případ ukazuje, že trend mohou správně postihnout analytické nástroje v online prostředí. Google Trends ukazují, že zájem o Fischera v posledních dnech před prvním kolem výrazně rostl. V předvečer voleb pak počet vyhledávání dokonce strmě stoupal.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

„Data z Google Trends jsou zajímavá. Vidíme, že se Pavlu Fischerovi podařilo získat v posledních dnech kampaně něco, co se označuje jako momentum, které se šířilo v sociální skupině, na kterou cílil,“ popisuje Komínek.

Volby 2018: Překvapení, porážka i objetí soupeřů autor: INFO.CZ

„Není ale rozumné usuzovat z vyhledávání na internetu nebo internetových anket na výsledek voleb,“ dodává ovšem vzápětí. Podle odborníka na politický marketing data ukazují na to, že Fischer cílil na městské, liberální voliče, což se projevilo i vyhledáváním na internetu. „Nemá to ale tak velký dopad na volby jako celek, protože největší část voličů, která volby v Česku tradičně rozhoduje, jsou důchodci. Nejde jen o vysoký počet lidí. Mají také nejvyšší volební účast ze všech věkových skupin,“ vysvětluje Komínek.

Podle odborníků je tak ještě příliš brzy na větu, že sociální sítě nebo internetové vyhledávače s předstihem vědí, jak volby dopadnou. „Možná taková situace nastane v budoucnosti. Je s tím ovšem spojena i řada etických problémů. Například Facebook v možná dobré víře upozorňuje v řadě zemí - a tentokrát se to stalo i v tuzemsku - pomocí aplikace, že se v daný den konají volby. Tím vlastně uměle zvyšuje volební účast lidí, kteří na Facebooku jsou – mladší, spíše vzdělanější a podobně. Kdybychom šli do důsledku, tak tím vlastně pomáhá liberálním, spíše pravicovým stranám, které volí městští voliči, oproti třeba komunistům nebo protestním hnutím,“ dodává Komínek.

Otázkou je, co přinese čas mezi prvním a druhým kolem. Google Trends už ukazují, že lidé začali v posledních dnech vyhledávat ve spojení s Drahošem témata jako římský klub, zednáři nebo migrace či StB. Zčásti tak tento trend kopíruje tzv. dezinformace, které se v poslední době v souvislosti s tímto prezidentským kandidátem šíří.

„Se závěry bych byl opět opatrný. Ale už jen ten fakt, že se vám vyhledávání konkrétního slovního spojení dostane v Google Trends nebo třeba i statistikách Seznamu na pětinásobek, nebo dokonce desetinásobek, značí, že ten, kdo měl záměr informace šířit, uspěl,“ domnívá se Komínek.

A upozorňuje na nástrahu tzv. sociálních bublin. „Můžete sledovat, že se zvýšil zájem o vyhledávání, které souvisí s dehonestací Drahoše. Už tam ale není vidět, že jsou to pořád ti stejní lidé, kteří by za všech okolností volili Miloše Zemana. Do voleb se to tedy nepromítne,“ uzavírá odborník.

Politika mezi skokany ve vyhledávání Seznam.cz
Vyhledávání na internetu loni ovládly volby. Největší nárůst mezi zadávanými dotazy ve vyhledávači Seznam.cz zaznamenalo heslo volby 2017, na třetím místě pak skončilo heslo prezidentští kandidáti. Skokanem roku na druhém místě byl propuštěný vězeň Jiří Kajínek. "Míra zájmu o kandidáty na nejvyšší úřad tuzemské politiky vynesla prezidentské volby na třetí příčku žebříčku. Největší pozornost Čechů se, vedle profilů samotných kandidátů, soustředila na duel Michala Horáčka a Miroslava Topolánka," uvedl produktový manažer Vyhledávání Seznamu Michal Sedláček. Zdroj: ČTK

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

ZPRÁVY

Články odjinud

Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA

Eisenhower po sobě velkou stopu nezanechal, i tak patří k nejoblíbenějším prezidentům USA

PŘÍBĚHY AMERICKÝCH PREZIDENTŮ | Dwight David Eisenhower (1890–1969; ve funkci v letech 1953–1961), 34. prezident USA, patřil k nemnohým, kterých si většina lidí vážila před nástupem do úřadu, v době, kdy jej zastával, i po vypršení mandátu. Jako hrdina druhé světové války byl k velké politické kariéře prakticky předurčen, a třebaže nikdy v životě nepřišel s žádnou skutečně inspirativní vizí, dosáhl dvou přesvědčivých vítězství v prezidentských volbách. Úřad samotný nijak zásadně neproměnil, spíše jej prostě „zastával“. Odhodlání Eisenhowera neustoupit Sovětům, skutečnost, že i v kritických chvílích dokázal udržet svět v míru, a také – v neposlední řadě – jeho postoj k rasovým otázkám nicméně činí jeho politický odkaz hodnotnějším, než by se mohlo na první zjednodušený pohled zdát.

Dwight David Eisenhower se narodil 14. října 1890 ve městě Denison v Texasu, v podobně zbožné rodině a v podobných sociálních poměrech jako jeho předchůdce v úřadu Harry S. Truman. Již v roce 1892 se ale rodina přestěhovala do kansaského Abilene, kde malý Dwight vyrůstal, trávil hodně času v přírodě, sportoval a zajímal se – k nevelké radosti matky – zejména o válečné dějiny a o vše, co souviselo s armádou. Zatímco pro Trumana byla vojenská služba pouhým prologem k vynikající kariéře státního úředníka a politika, Eisenhower se po přijetí na United States Military Academy známou jako West Point (podle města ve státě New York, kde se nachází) armádě upsal na velkou část života.

LinkV roce 1915 Eisenhower ve West Pointu s průměrným prospěchem absolvoval a následně působil – již jako ženatý muž (v roce 1916 si vzal za ženu Mary „Mamie“ Doudovou) na několika štacích u pěchoty a u tankových jednotek. První světové války se nezúčastnil, neboť byl pověřen výcvikem tankistů v pensylvánském Gettysburgu. Také po válce sloužil jako velitel tankové jednotky, poté v zóně Panamského kanálu, absolvoval důstojnické, respektive velitelské kurzy ve Forth Leavenworth v Kansasu a v Carlisle v Pensylvánii, rok působil též ve Francii. Jak vidno, jednalo se o solidní, avšak ničím výjimečnou a možná i trochu nudnou vojenskou kariéru.

Klíčová změna nastala na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se Eisenhower stal pobočníkem náčelníka generálního štábu americké armády generála Douglase MacArthura. Právě tato nesnadná služba včetně několikaletého působení na Filipínách jej výtečně připravila jak na následný vzestup v armádě, tak na působení v politice. V roce 1941 prezident Roosevelt „Ikea“, jak mu říkali přátelé, povýšil do hodnosti brigádního generála, díky čemuž se v prosinci 1942 mohl stát vrchním velitelem spojeneckých jednotek v severní Africe, tedy šéfem tzv. operace TORCH. Po vítězství spojenců – státy Osy, tedy Německo a Itálie, kapitulovaly v Tunisku v květnu 1943 – a po úspěšném vylodění na Sicílii a v jižní Itálii, o něž se z nemalé části zasloužil (třebaže to britští velitelé, například šéf generálního štábu Alan Francis Brooke, zpochybňovali), jmenoval prezident Eisenhowera vrchním velitelem operace OVERLORD, tj. vylodění spojenců v Normandii (6. června 1944) a následných operací v Evropě, které skončily bezpodmínečnou kapitulací hitlerovců 8. května 1945. I během těchto bojů pokračovaly Eisenhowerovy spory s Brity a také s vůdcem francouzského protiněmeckého odboje generálem Charlesem de Gaullem, nikdy však nepřekročily mez, která by bránila v zásadě efektivní spolupráci.

HTML box

Po válce Eisenhowerova kariéra pozvolna nabírala politický rozměr. Nejprve se stal vojenským guvernérem americké okupační zóny v Německu, poté náčelníkem generálního štábu US Army, rektorem Kolumbijské univerzity v New Yorku a, konečně, vrchním velitelem jednotek NATO. O rok později pak začal usilovat, z pohledu svých přátel, stoupenců i nemalé části veřejnosti logicky, o prezidentskou kandidaturu za republikány a následně se prosadil v lítém vnitrostranickém boji proti senátoru Robertu A. Taftovi. V samotných volbách na podzim 1952 přesvědčivě porazil demokrata Adlaie Ewinga Stevensona II. (v poměru 55:44 %, 39:9 státům a 442:89 volitelům).

Bylo tomu tak především proto, že měl jako viceprezidentského kandidáta Richarda Milhouse Nixona (1969–1974), jenž mu zajistil přízeň republikánské antikomunistické pravice, že si (prozatím) neznepřátelil vlivného senátora Josepha McCarthyho v době tzv. „honu na rudé“, že měl pověst vítěze druhé světové války, dostatek peněz a podmanivý, přitažlivý úsměv. Svou roli hrálo rovněž to, že demokraté vládli v Bílém domě již od roku 1933, a část voličů si přála změnu už jen proto. Hvězdy zkrátka byly „Ikeovi“ nakloněné.

Link

Eisenhower měl v zásadě štěstí i poté, co se stal prezidentem. Ekonomika jela na plné obrátky (padesátá léta patřila v USA k desetiletím největší prosperity v celém dvacátém století), ministerstvo zahraničí řídil schopný John Foster Dulles (1888–1959; jeho bratr Allen [1893–1969] byl pro změnu šéfem CIA), v roce 1953 navíc zemřel Stalin, v důsledku čehož (o)padlo největší napětí studené války. Zatímco na domácí politické scéně byl Eisenhower spíše pasivní (což se projevilo mimo jiné ve ztrátě republikánské většiny v Kongresu), jeho zahraniční politika byla naopak poměrně činorodá.

Jako příklad lze uvést formulaci strategie, respektive koncepce odvety zbraněmi hromadného ničení, stejně jako odhodlání tyto zbraně použít v případě ohrožení země, danou primárně obavami z rozpínavosti komunismu (především v jihovýchodní Asii). Za relativně úspěšná bylo možné označit i jednání se Sověty v Ženevě (tzv. „duch Ženevy“), odstranění prokomunistické vlády premiéra Mosadeka a návrat šáha k moci v Íránu a porážku guatemalských komunistů. Američané vnímali pozitivně i postoj Washingtonu v době tzv. Suezské krize (1956), během níž se USA podle nich „správně vymezily vůči britskému a francouzskému neokolonialismu“. Stejně oceňovali i „racionální přístup“ k tzv. „maďarským událostem“ (1956) – jít kvůli Maďarsku do války se Sověty se nikomu nechtělo.

Z výše uvedených důvodů se nebylo co divit, že Eisenhower s Nixonem v předvolební kampani v roce 1956 akcentovali právě zahraničněpolitické výsledky vlády. Demokrat Adlai Stevenson, jenž se generálovi postavil znovu, neměl ani tentokrát šanci („Ike“ vyhrál poměrem 57:42 % hlasů, 41:7 státům a 457:73 volitelům), a republikány tak čekaly další čtyři roky v Bílém domě. Jestliže prezident čelil již v prvním období své vlády námitkám, že není dostatečně aktivní, pro druhé období to platilo dvojnásob. Zčásti za to mohly relativně vysoký věk, překonaný infarkt a s tím související únava, zčásti pak vědomí, že již není kam spěchat, kam kráčet – další čtyři roky nepřipadaly tak jako tak v úvahu.

HTML box

Za zmínku stálo především vyhlášení tzv. Eisenhowerovy doktríny (1957), jejímž cílem bylo pomáhat (ekonomicky a případně i vojensky) zemím Blízkého a Středního východu, ohrožovaným komunismem a ve své podstatě levicovým panarabským hnutím. Podobně tomu bylo s americkou vojenskou misí v Libanonu v roce 1958, během níž se Washingtonu podařilo udržet u moci tamní prozápadní vládu. Neúspěchem, který navíc protivník dokázal propagandisticky využít, byla naopak porážka ve vědeckotechnickém soupeření se Sověty, kteří v roce 1957 vypustili do vesmíru první umělé družice Země Sputnik 1 a Sputnik 2 (se psem Lajkou na palubě). I to byla jedna z příčin další porážky republikánů ve volbách do Kongresu.

Z posledních let Eisenhowerovy vlády je třeba připomenout jednak svým způsobem přelomovou návštěvu sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova ve Spojených státech v roce 1959, jednak složitá jednání o zákazu jaderných zkoušek, stejně jako počátky druhé berlínské a karibské krize a také tzv. Aféru U-2, tj. sestřelení amerického průzkumného letounu tohoto označení nad územím Sovětského svazu v květnu 1960; to mělo mimo jiné za následek zrušení plánovaného summitu vedoucích představitelů obou zemí v Paříži a zhoršení vzájemných vztahů, jež pokračovalo i za vlády Eisenhowerova nástupce Kennedyho.

Link

Hodnocení každého prezidenta a politika obecně přirozeně závisí na tom, z jakých pozic je hodnocen. Zatímco pro republikány a pro politické konzervativce tak Eisenhower zůstává „jednou z nejlepších hlav státu v moderních dějinách země“ (společně s Ronaldem Reaganem a, jak se můžeme stále častěji dočíst, s Georgem Bushem mladším), demokraté a političtí liberálové, případně levicoví progresivisté jej naopak vidí silně kriticky, třebaže i oni nemohou nepřipustit, že například v otázce lidských práv, v rasových záležitostech či v přístupu vůči tzv. mccarthyismu jednal takřka vždy ve shodě s obecně platnými „vyššími principy mravními“. Na to, aby jej přijali tak říkajíc „za svého“, to ale ani náhodou nestačí, což je nejspíš i dobře.