Konec šancí Stropnického? Do boje o Hrad ho určitě nenavrhnu, bude lídr v Praze, říká Babiš | info.cz

Články odjinud

Konec šancí Stropnického? Do boje o Hrad ho určitě nenavrhnu, bude lídr v Praze, říká Babiš

Patří k nejpopulárnějším politikům v zemi. Případná kandidatura na prezidenta by z něj učinila jednoho z nejvážnějších soupeřů Miloše Zemana. Ministr obrany a přední tvář hnutí ANO Martin Stropnický dosud nevyloučil, že do boje o Hrad půjde. S podporou svého šéfa ale počítat nemůže. Andrej Babiš mu totiž nedá ani hlas ve stranickém referendu, ani peníze na kampaň. Babišovo slovo je přitom pro většinu členů hnutí směrodatné, v tuto chvíli to proto se Stropnického kandidaturou nevypadá příliš nadějně. Ministr financí v rozhovoru s Pavlem Štruncem mluvil také o tom, jak mu politická kariéra ovlivňuje soukromý život, a co podle něj znamená, když na sociální sítě napíše, že „má sen“. Opět se ostře vymezil vůči premiéru Sobotkovi. A naznačil také, s kým by si (ne)dovedl představit sestavení vlády po sněmovních volbách.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Maňák: Radikálně utopický pokus o revoluci. Maláčová odpálila důchodovou „bombu“

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová odpálila pomyslnou bombu v podobě radikální vize proměny důchodového systému, která by v případě naplnění ještě více zpolitizovala a zestátnila penze v Česku. Reformátorská myšlenka spočívá v tom, že by vláda všem důchodcům platila stejný „minimální důchod“ ze státního rozpočtu. Ze současného průběžného penzijního systému by se pak penzistům vyplácela jen „zásluhová složka“, jejíž výše by byla závislá na předchozích příjmech, respektive odvodech.

Zásadním problematickým aspektem je zdroj financování oné hypotetické minimální, státem vyplácené a pro všechny stejné penze. Podle Maláčové by na ni stát získával prostředky zavedením nových daní, například sektorové či digitální. Podotkněme, že dnes je celý důchodový systém financován (téměř) výhradně ze sociálního pojištění, jež průběžně odvádějí ekonomicky aktivní občané a částečně zaměstnavatelé.

Maláčová se snaží myšlenku zestátňování penzí bagatelizovat tím, že i v minulosti stát dotoval penzijní systém z rozpočtu tehdy, když se penzijní účet dostal do deficitu, tedy když poplatníci do systému odvedli méně, než stát vyplatil na důchodech. V tom má šéfka sociálního resortu pravdu. Systém důchodového pojištění (který však zahrnuje také invalidní důchody) skončil za posledních 20 let v přebytku jen pětkrát, z toho ve druhé dekádě jen jednou – shodou náhod (a díky kulminujícímu ekonomickému růstu) právě loni.

Link

Vize ministryně Maláčové na fatální „přestavbu“ penzí je pozoruhodná už jen v tom, že až doteď sama hlásala, že systém nepotřebuje zásadní reformu, ale jen mírné, parametrické přizpůsobování měnící se společnosti. Přiznávala dokonce, že politici vlastně ani neumějí skutečně zásadní reformu penzijního systému připravit.

A ejhle. Objevil se politik, přesněji politička, která si přesto troufá, když do éteru vypustila průlomový koncept, který je pokusem o revoluci. Jsme svědky standardního důkazu toho, že v politice je možná v podstatě jakákoliv změna názoru. Negativní důsledky neustálých myšlenkových zvratů a zamýšlených turbulentních změn jsou nabíledni. Což snad nebude případ penzijního systému, neboť ten je doposud relativně stabilní a jakákoliv jeho zásadní změna se zatím jeví jako utopie.

Link

Přesto nejnovější reformní koncept ministryně Maláčové stojí za rozbor, třebaže je na světě jen jeho hrubý myšlenkový rámec. Už jen nápad platit důchody z daní se vymyká představivosti. Pokud by stát chtěl dnes každému penzistovi (těch starobních je v zemi 2,4 milionu) vyplácet minimální (starobní) důchod například ve výši životního minima (cca 3 500 Kč), vyšlo by to státní kasu ročně na více než 100 miliard korun.

Pohledem z opačné strany barikády se dá říci, že by poplatníci museli státu odvádět ročně o 100 miliard korun více, aby vláda mohla každému starobnímu důchodci zajistit onu garantovanou „minimální penzi“ ve výši životního minima. Raději ani nedomýšlet, kolik by stát musel na daních od poplatníků nově získat, kdyby chtěl onu minimální penzi zdvojnásobit. 

Je evidentní, že státem garantovaná a pro všechny stejná minimální penze by nebyla čímsi statickým, navěky daným. Šlo by o proměnnou veličinu, s níž by si politici pohrávali dle aktuálních volebních preferencí a mocenských potřeb. Ostatně, děje se to i dnes.

Link

Boj o zvyšování minimální penze by byl na denním pořádku a s tím by se také stupňovaly nároky na zavádění dalších daní a zvyšování příjmů vlády. Přičemž, zvyšovat daně, natož zavádět nové nemusí být vždy zrovna politicky populární ani politicky průchodné. Hospodaření vlády by čelilo ještě většímu tlaku na prohlubování deficitu. Snaha o stabilizaci penzí by tak nakonec možná vedla k větší nestabilitě, než jakou může způsobit pozvolné stárnutí populace.

Jisté je jedno: idea zestátněného minimálního důchodu zavání krkolomným hokuspokusem o reformu něčeho, co sice není ideální, ale co žádnou velkou revoluci nepotřebuje. A pokud potřebuje, pak to zcela jistě není další zestátňování a ještě silnější politizace.

43008