Prezidentské volby 2018: Zeman navázal na tradici silných charismatických prezidentů, říká autor životopisu Gustava Husáka | info.cz

Články odjinud

Zeman navázal na tradici silných charismatických prezidentů, říká autor životopisu Gustava Husáka

Podle historika Michala Macháčka je nepochybné, že prezident Miloš Zeman patří společně se svými předchůdci v úřadu, tedy s Václavem Klausem a Václavem Havlem, k nejvýraznějším polistopadovým politikům. V rozhovoru pro INFO.CZ zdůrazňuje, že se všichni tři klíčově podíleli na společenské transformaci. „V tom dobrém, i méně dobrém, nesou tedy za současný stav odpovědnost,“ říká. Na Zemanovi ho prý překvapilo, jak dokázal využívat až zneužívat slabosti svých politických protihráčů a nejednoznačných mantinelů vyplývajících z ústavy. Stěžejním tématem rozhovoru, který s ním vedl politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál, nebyl ale Zeman, nýbrž poslední předlistopadový prezident Gustav Husák.

Před nedávnem vám vyšla obsáhlá politická biografie Gustáva Husáka. Co nového jste se o našem posledním komunistickém prezidentovi v čase bádání a psaní dozvěděl, jak byste shrnul závěry vaší knihy?

Shrnout do několika řádků obsah 632 stran, které kniha čítá a které se dávaly dohromady skoro deset let, není nejsnadnější úkol. Ale se zjednodušením řečeno, pokusil jsem se Husákovi a jeho době porozumět. Na základě studia asi ve třiceti archivech, českých, také slovenských, ruských nebo soukromých, i například rozhovorů s pamětníky, jsem se snažil ukázat, jaký Husák byl a proč byl právě takový, jeho osobnost a motivy chování. Rozklíčovat roviny toho, co dělal, co říkal a co si opravdu myslel a jaké to mělo důsledky.

Jeden z možných závěrů je i takový, že Husák nesporně patří mezi nejvýznamnější politické osobnosti našich moderních dějin a že politika je nevyzpytatelná, nikdy není jisté, co z ní a i třebas v dobrém úmyslu nakonec vzejde. Navíc, její vykonávání se může stát droga, která však, jak to u návykových látek bývá, nevede v konečných důsledcích ke štěstí jejího uživatele a jeho okolí.

Cesta na politický vrchol byla v případě Husáka mimořádně spletitá. Jak všechny ty peripetie související s procesy a kriminálem ovlivnily způsob, jakým pak zastával nejvyšší úřad v zemi?

Husáka naučil kriminál leccos o právu silnějšího, že politika je, jak také rád říkával, rizikové povolání a často se v ní rozhoduje o tom, kdo z koho, což umocňovala doba. Stal se proto více obezřetným až nedůvěřivým, pragmatickým a tvrdým člověkem, ke druhým lidem i sám k sobě.

Jako šéf KSČ se rovněž snažil držet na uzdě bezpečnostní aparát, aby se nevymkl kontrole, tak jako v 50. letech. Osobně se, zvláště zpočátku, stavěl rétoricky i prakticky proti soukolí politických procesů. Minulost bývalého politického vězně mu totiž dodávala na důvěře u značné části obyvatelstva, v jejíchž očích se zrcadlil jako garant toho, že procesy nebudou. Navíc se vcelku oprávněně obával, že by ho jako jednoho z mužů Pražského jara mohly semlít.

Jak vlastně Husák zpětně hodnotil období Pražského jara? Anebo jinak: jak se k němu stavěl v čase, kdy bylo v chodu, a jak později, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy?

Pro něho v prvé řadě znamenalo jedinečnou příležitost se opětovně politicky vyšvihnout, čehož plně využil. Podařilo se mu díky rétorické zdatnosti obsadit veřejný i mediální prostor, který se liberalizoval. Hovořil proreformně, o nutnosti ekonomických změn a zrovnoprávnění česko-slovenského státoprávního vztahu, útočil proti u společnosti zdiskreditované politické elitě, čímž – i díky své minulosti perzekuovaného – nabyl značné popularity. Tehdejší noví političtí lídři Alexander Dubček a Vasil Biľak ho proto už nemohli ignorovat a raději ho zapojili do práce – stal se místopředsedou vlády.

Kdo je Michal Macháček?
Historik Michal Macháček absolvoval studium na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a studijně-výzkumné pobyty na Slovensku, USA a Rusku. Zabývá se problematikou česko-slovenských a československo-sovětských vztahů a komunistického hnutí ve 20. století. Zaměřuje se na jeho politické elity, zejména osobnost Gustáva Husáka, o kterém nedávno publikoval v nakladatelství Vyšehrad knižní biografii. Rovněž uveřejnil řadu odborných i popularizačních textů, přednáší a spolupracuje na filmové a jiné umělecké tvorbě s historickou tématikou. Momentálně hostuje na Historickém ústavu Slovenské akademie věd a spolupracuje s Národním muzeem na výstavě k 100. výročí Československa.

Na druhou stranu se Husák stavěl proti pluralitě politického systému, odmítal omezit vedoucí postavení komunistické strany a neochvějně vycházel ze spojenectví s Moskvou, která si ho i proto všimla. Vpád jejích vojsk sice nepředpokládal, ale dokázal se vcelku rychle zorientovat a postupně kvůli snaze o udržení, ba posílení politické pozice, plně přistoupil na sovětská hodnocení, která období Československého jara odsuzovala jako snahu o kontrarevoluci.

Například vstup vojsk už pro Husáka nebyl chybou a tragickým nedorozuměním, jak zpočátku tvrdil, ale nezbytnou internacionální pomocí, za kterou pak nejednou veřejně děkoval. Na druhou stranu se mu podařilo prosadit a i udržet, byť nakonec v centralizované podobě, federalizaci Československa.  

V čem byl podle vás Husák jiný než jeho komunističtí předchůdci, tedy Gottwald, Zápotocký, Novotný a Svoboda?

Jednalo se o intelektuála, disponoval z nich nejkvalitnějším vzděláním, vystudoval v meziválečném období prestižní gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Komenského. Byl také skvělý rétor, nejmladší a jako jediný z dotyčných Slovák, což do určité míry jinak determinovalo jeho osudy.

Zkušenost s kriminálem měl kromě Husáka také Václav Havel. Existuje vůbec podle vás ještě něco, v čem se tyto jinak prakticky ve všech ohledech odlišné osobnosti podobaly?

Ani jeden nechtěl být objektem, nýbrž subjektem dějin. Snažili se změnit řád věcí veřejných, každý ovšem po svém, protichůdně a i v jiné době. Oba také byly velmi zdatní stylisté a vášniví kuřáci. A oba se dostali do prezidentské funkce díky Moskvě, i když se pak Václav Havel přičinil o radikální změnu zahraničněpolitické orientace země. Havel pak byl – přinejmenším veřejně – vůči politice Bílého domu nekritický, stejně jako Husák vůči politice Kremlu.

Ptám se proto, že mne na zlomových historických událostech, jako je například Sametová revoluce, zajímají nejen jejich diskontinuity, ale také to, co – byť třeba v modifikované podobě – přetrvalo…

Kontinuita bývá silnější než diskontinuita, i když se to nemusí hned na první pohled zdát. Společnost si toho hodně nese sebou z předcházející éry, je s ní silně spjata, i například legislativně nebo vzorci chování. Je to však přirozené a rozhodně se nejedná o české specifikum.

Jak v tomto hodnotíte éru Gustáva Husáka? V čem on navázal na své předchůdce, v čem se od nich dokázal naopak odpoutat?

Husák byl hlavně od dubna 1969 stranický vůdce a až v květnu 1975 se stal prezidentem, opětovně spojil tyto funkce, jako předtím Klement Gottwald a Antonín Novotný. Je dobré si přitom uvědomit, že po roce 1948 znamenalo prezidentství v tehdejší hierarchii moci spíše prestižní záležitost, vládlo vedení komunistické strany. Ostatně Husák úřadoval jeden den v týdnu na Hradě a ostatní čas „v podhradí“ na sekretariátu Ústředního vedení KSČ, dnes tam sídlí ministerstvo dopravy.

Husák si nedokázal vybudovat pozici mocensky neomezeného lídra, tak jako již dva jmenovaní jeho předchůdci, nebo například rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu či maďarský János Kádár. Musel stále brát ohled na ostatní členy předsednictva Ústředního výboru KSČ, jednalo se asi o deset osob, které rozhodovali o nejzávažnějších otázkách ve státě kolektivně a často v koordinaci se sovětskou stranou.

Rozdíly ve výkonu funkce bychom pak našli i v drobných záležitostech. Husák například nerad trávil volné chvíle v rekreačním zařízení na Orlíku, na druhou stranu si velmi oblíbil zámek v Lánech. Také vcelku nevyhledával cestování mimo „socialistický tábor“, ačkoliv byl oficiálně zván.

Jak by zněla vaše základní bilance jeho nástupců v úřadu prezidenta: tedy Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana?

Podle mého názoru se jednalo o nejvýraznější polistopadové politiky. Ať už si o nich myslíme pod vlivem osobním preferencí cokoliv, je třeba uznat, že ani jeden z nich nebyl šedou myší, naopak. Jejich myšlenky silně rezonovaly ve veřejném prostoru a dodnes budí emoce. Neochvějně se vepsali do české národní paměti. Zachovala se tak československá tradice osobnostně silných a charismatických prezidentů.

Na druhou stranu, aspoň mám ten dojem, je postupně obklopili pochlebovači, od kterých nedostávali příliš kritickou zpětnou vazbu. Až na sklonku života se to podařilo prolomit Václavu Havlovi divadelní hrou Odcházení, kdy si sám ze sebe a z politiky dokázal udělat upřímnou, i když trochu nahořklou legraci.

Historik Michal Macháček, na fotce vpravo, spolu se svým kolegou, školitelem a jedním z recenzentů jeho knihy o Gustavu Husákovi Janem Rychlíkem.Historik Michal Macháček, na fotce vpravo, spolu se svým kolegou, školitelem a jedním z recenzentů jeho knihy o Gustavu Husákovi Janem Rychlíkem.autor: Archiv Michala Macháčka

Všichni tři prezidenti se také klíčově podíleli na společenské transformaci, v tom dobrém, i méně dobrém, nesou tedy za současný stav odpovědnost. Každopádně jejich hodnocení se bude v průběhu času vyvíjet v souvislosti s naší měnící se přítomností, časovým odstupem a také, doufejme, postupným rozkrýváním zákulisních informací o jejich životech, politické činnosti a motivech chování. Třeba ještě budeme v nejednom ohledu překvapeni. Kdo ví?

Pokud jde o Miloše Zemana, který bude na sklonku týdne obhajovat mandát na Hradě, je něco, v čem vás v roli prezidenta překvapil nebo zaskočil?

S jakou razancí opětovně vtrhl do politické arény a jak dokázal využívat až zneužívat slabosti svých politických protihráčů a nejednoznačných mantinelů vyplývajících z ústavy. Dalo se to očekávat, ale i tak mne překvapila také vyhrocenost polarizace veřejného prostoru, která po jeho zvolení nastala.

Patrně šlo o přirozený důsledek plynoucí z přímé volby, která de facto posílila pozice prezidenta oproti parlamentu, lidi rozštěpila a i emotivně nabyla. Některá média byla vůči prezidentu Zemanovi a jeho příznivcům a priori negativně zaměřená, nejen kvůli jeho vyjadřování, ale rovněž asi kvůli zklamání z nezvolení Karla Schwarzenberga, kterého předtím až nekriticky preferovala.

Asi od pověstné návštěvy čínského prezidenta v Praze začal prezident a jeho tým odpovídat ještě hrubší mincí. A tento stav přetrvává dodnes.

Jak byste charakterizoval základní tradice českého prezidentství a kterou z nich podle vás rozvinul, anebo na ni – byť implicitně – navázal Miloš Zeman? Jinak řečeno, kam byste Zemana, pokud jde o tyto tradice, zařadil?

Prezidentství ve skutečnosti silně navazuje a sálá z něho monarchistická tradice, kterou využil již Tomáš G. Masaryk. Úřad prezidenta se stal atributem československé a české státnosti, je spojen až s nekritickým pohledem mnohých lidí směrem na Hrad, ať už na něm prakticky sedí kdokoliv, tím spíše silná osobnost, což prezident Zeman je.

Když čtete například korespondenci, kterou prezidentům během 20. století posílají občané, obecně z ní plyne, že do prezidentské funkce, respektive osoby prezidenta, je projektováno, že může vše zařídit a lidé se s ním identifikují. V tom existuje dějinná kontinuita. Nejsem si však příliš jistý, zda se jedná o aspekt prospěšný k rozvoji občanské společnosti.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

ZPRÁVY

Články odjinud

Blíží se revoluce v bydlení? Rodinný domek se zahrádkou je přežitek, říkají urbanisté

Sen o rodinném domku uprostřed zeleně, který byl v posledních 50 letech jednou z hlavních hnacích sil evropské ekonomiky, se podle urbanistů stává pomalu, ale jistě minulostí. Pozemků, vhodných ke stavbě nových rodinných domků ve volné krajině kvapem ubývá a jejich případná výstavba naráží na řadu ekologických limitů. Vznikají tak nové koncepty bydlení, které mají lépe odrážet požadavky doby. Někteří urbanisté v této souvislosti mluví o „revoluci“. 

Samostatný rodinný domek v zeleni je poměrně novodobým vynálezem, datovaným až do doby po druhé světové válce. Dříve lidé bydleli v naprosté většině buď ve městech, nebo na vesnicích, tvořených ucelenou zástavbou kolem náměstí či návsi. Ta jim poskytovala ochranu i důležitý společenský kontakt s jinými lidmi. K tomu, aby se někdo stěhoval mimo sídla, musel mít opravdu pádný důvod. To se ale po druhé světové válce změnilo.

„Rodinný domek je jedna z největších chyb dvacátého století,“ řekl listu Der Standard známý rakouský architekt Fritz Matzinger, který se zabývá právě budoucností takzvané rodinné zástavby. Údajně se totiž ukazuje, že poválečná poptávka pro rodinných domcích ve volné krajině měla řadu negativních důsledků nejen pro krajinu, ale i pro člověka samotného. Především je ale dlouhodobě neudržitelná.

Link

Dříve bydleli mimo sídla dobrovolně zpravidla jen lidé s určitým povoláním (třeba hajní) nebo šlechta či jiní vlastníci půdy, spravující ze svého zámku (kláštera) rozsáhlý pozemkový majetek. Skutečnost, že se lidé začali dobrovolně stěhovat dál od sídel do „zeleně“, byla podle Matzingera způsobena zvýšením životní úrovně a pokrokem techniky. Lidé si chtěli připadat tak trochu jako šlechta. „Jen vysoké zámecké ploty a hradby vystřídaly túje,“ tvrdí rakouský architekt.

Další majitelé domů si prostřednictvím stavby vytvářeli a vytvářejí svou vlastní identitu. Představa domku, kde žena opečovává záhonek růží, děti se houpou na houpačce a muž seká trávník sekačkou, je nezbytnou součástí reklamy na různé druhy zboží, které pracují s motivem absolutního rodinného štěstí. Co víc si může člověk přát než domek se zahrádkou?

Link

Přežitá koncepce

Tato představa se musí podle některých urbanistů změnit. A to už jen z toho důvodu, že pro mnoho lidí přestává být reálná. „Fakt, že se ještě dnes staví rodinné domy, je absolutní nesmysl,“ míní další rakouská architektka Sabine Pollaková. Podle ní rozhodně není volba formy bydlení ryze privátní záležitostí. Zvláště za současných podmínek. Lidé, kteří se stěhují do nových rodinných domů a satelitů, nechtějí žít jako poustevníci, ale naopak mít stejný nebo ještě vyšší komfort než lidé ve městech. To vytváří tlak na výstavbu dalších sítí, komunikací a ničení půdy, přičemž náklady jsou z velké části hrazené z veřejných zdrojů. Proto Pollaková mimo jiné požaduje, aby nové rodinné domy mimo sídla už nedostávaly dotace na podporu bydlení, například formou daňových úlev.

I když ale takový požadavek může někomu zavánět komunismem, má také ryze praktický základ. Místa vhodného k další zástavbě totiž kvapem ubývá, sucho a nedostatek vody vyvolává potřebu zbývající volnou půdu chránit. Nejcennější zemědělská půda přitom podle odborníků leží u řek a v okolí velkých měst, tedy právě tam, kde byl a je dosud největší tlak na povolování satelitní zástavby.

„Už dnes developeři hledají nová zastavitelná území pro rodinné domy mimo města velmi obtížně. Doba, kde se někdy i za podivných okolností překotně stavělo na každé louce na předměstí, je dávno pryč. A jiné to do budoucna nebude,“ říká pro INFO.CZ budějovický architekt a urbanista Filip Dubský. S půdou a prostorem vůbec budou muset podle něj místní samosprávy v budoucnu hospodařit mnohem šetrněji, a to samé platí i o stavebnících. „Dnes se zdá některý lidem pozemek o velikosti 700 metrů čtverečních jako malý. Za pár let ale půjde o luxus, někdo bude mít na stavbu k dispozici polovinu,“ odhaduje Dubský.

Link

Někteří další odborníci přitom upozorňují na naivní představu některých lidí, stěhujících se do přírody kvůli tomu, aby takzvaně žili ekologickým způsobem a šetřili životní prostředí. „Někdo si zkrátka myslí, že zachrání svět tím, že se odstěhuje do přírody, bude tam hospodařit soběstačně na 10 hektarech s krávou a kozou a po nikom nebude nic chtít. Jenže to je velký omyl,“ upozorňuje krajinný ekolog Vladimír Kavka.

Půda podle něj musí uživit všechny, na každého člověka v národě (pokud by měl být potravinově soběstačný) připadá určitá rozloha. A jestliže si někdo pro sebe zabere větší plochu, aby na ní mohl hospodařit pouze pro svou potřebu (i když ekologicky), musí někdo jiný hladovět nebo „drancovat“ zbytek půdy s mnohem větší intenzitou. „Každopádně to s ekologií nemá vůbec nic společného,“ tvrdí Kavka.

Dejte nám váš trávník!

Tlak na hospodárnější a ekologičtější využívání půdy bude podle Kavky čím dál tím větší, což opět působí jako argument proti další výstavbě rodinných domů v zeleni, využívající okolní půdu pouze k rekreačním účelům. „V Evropě se opravdu jednou může stát, že u našeho domu zazvoní pět lidí s tím, ať jim poskytneme svůj golfový trávník, protože ten místo golfu uživí celou rodinu,“ míní Kavka.

Jedna věc je podle odborníků každopádně jistá. Doba, kdy se města a jiná lidská sídla rozrůstala do okolí prostřednictvím chaotické výstavby neustále nových rodinných domů „bez ladu a skladu“ a zabírala se nová a nová půda, skončila. A to nejen z ekologických, ale i ryze pragmatických důvodů. K nim se údajně přidává ještě jedna společenská příčina. Stále častěji se totiž ukazuje, že nahodilá zástavba, v níž chybí centrum i náves, přestává být atraktivní i pro generaci, která ji budovala. „Znám desítky případů, kdy šedesátníci chtějí prodat dům v satelitu, protože tam na stáří nemají co dělat a chybí jim společnost. A děti s nimi bydlet nechtějí, mají jiné priority,“ tvrdí architekt Dubský. Právě generace, která stojí za „boomem“ satelitů s rodinnými domky se zahrádkou, se tak paradoxně dnes hromadně snaží vrátit do měst.

Link

Pokud je ale sen o rodinném domku v zeleni skutečně minulostí, otázkou zůstává, co ho ve společenském žebříčku nahradí. Architekti vymýšlejí různé návrhy. Někteří z nich jsou například přesvědčeni o tom, že se do módy pragmaticky vrátí klasické vesnice se sousedskou zástavbou a návsí uprostřed. Především se ale bude muset stavět více do „výšky“ než do šířky a lidé se musí údajně smířit s tím, že místa bude méně.

Komunální domy

Bydlení v komunálních bytech či domech ale nakonec nemusí být údajně o nic horší než život v samostatných domcích se zahrádkou. Rakouská architektka Pollaková například navrhuje takový koncept nových bytových domů, v nichž lidé dostanou velký prostor k tomu, aby si byty sami dokončili (nebo navrhli) podle svých představ. Právě snaha o seberealizaci totiž byla údajně jedním z hlavních motivů pro „boom“ rodinné zástavby v zeleni.

V Rakousku také vznikají nové koncepty atriových domů, poskládaných těsně vedle sebe kolem společného dvora a dalšího společného zázemí. Komu by tento koncept připomínal „kolektivní domy“ z dob socialismu, jen v modernějším podání, nebyl by zřejmě daleko od pravdy. A přiznává to i architekt Matzinger. „Mnoho lidí si pořád myslí, že jsme s našimi návrhy zakuklení komunisté. Ale postupně se to lepší.“

Link

Se stárnutím společnosti se podle něj čím dál více ukazuje potřeba takového bydlení, kde mají lidé kontakt mezi sebou a nezůstávají sami mezi čtyřmi stěnami. „Rodinný dům je vlastně velmi asociální forma bydlení. Lidé potřebují společnost,“ tvrdí Matzinger. Také Filip Dubský se domnívá, že v oblasti bytové výstavby dojde k zásadní, možná až revoluční změně, vynucené okolnostmi. Takzvaná sídelní kaše, jak chaotické rozrůstání měst nazval ve stejnojmenné knize architekt Pavel Hnilička, už zřejmě narazila i v Česku na své limity. Co dál?

„Podle mého názoru teď přichází doba, kdy se zástavba bude místo rozšiřování do volné krajiny více zahušťovat a doplňovat a místo bourání začneme více rekonstruovat. Bude to doba rekonstrukční. Přestaneme se zbavovat sto let starých domů jen kvůli tomu, abychom místo nich postavili parkoviště, začneme si vážit každého metru prostoru,“ předpovídá Dubský.

44390