Havel miloval vtip a intelektuální převahu nedával najevo, vzpomíná Šestatřicátník Pavel Švanda

Rozhovor s jedním z posledních žijících Šestatřícátníků Pavlem Švandou jsme původně plánovali zveřejnit v den šestého výročí úmrtí Václava Havla. Nakonec si jej můžete přečíst s několikadenním zpožděním. Zcela jistě stojí za pozornost, náš politický reportér Vratislav Dostál se Švandou hovořil především o osobnosti prvního polistopadového prezidenta, avšak okrajově se dostalo také na jiná témata. 

Před pár dny to bylo šest let, co zemřel Václav Havel. Jak na něj osobně vzpomínáte?

Znali jsme se od svých sedmnácti let. Říkalo se o něm už tenkrát, že si před spaním pro rozptýlení čte Kantovy Kritiky. Vzpomínáme na něj se ženou nejčastěji osobně, i v souvislosti s dalšími přáteli z té doby. Většina z nich už taky nežije. Havel miloval vtip a svou intelektuální převahu nedával najevo. Od konce 60. let jsem z něj měl dojem, že při rozhovoru vždy dumá koutkem mysli ještě o něčem jiném. To už se z něj vlastně stával běžně přetížený politik. 

Havlův občanský život lze rozdělit nejméně do tří etap, ostatně to samé lze říct o řadě jeho souputníků: život před rokem 1968, éra normalizace a polistopadová fáze. Jak byste v jeho případě tyto tři dějinné etapy popsal a zhodnotil?

Nutno přidat ještě jednu etapu: 50. léta. On se musel, tak jako jeho vrstevníci, původně orientovat ještě v autentickém stalinismu, včetně jeho manických i násilnických podob. Havel těchto časných let byl především velmi zvídavý. Dost z gruntu se vyrovnával i s utopickými nadějemi marxismu, jež například mě ani nenapadlo brát vážně.

Léta 60. byla další etapou, kterou už prožil jako divadelník a úspěšný dramatik s rostoucím vlivem ve své generaci, zejména v údobí Tváře. Za normalizace Havel široce zužitkovával získaný myšlenkový potenciál a působil jako sjednocující osobnost. V disentu nenápadně, ale asi programově vytvářel společný horizont při zachování plurality názorů.

Stejně jednal i po listopadovém zvratu, aspoň do „rudolfínského projevu“. Potom už reprezentoval a prosazoval ve vnitřní politice jeden z názorových proudů, o němž by se snad dalo mluvit jako o levicovém liberalismu se zřetelnými „zelenými“ odstíny. Možná, že to jinak nešlo, ale já to jeho zaujetí vyhraněného postoje tehdy vnímal jako ztrátu pro něj osobně i pro náš veřejný život.

Šestatřicátníci se tak či onak vztahovali k dílu filosofa Josefa Šafaříka. V čem pro vás osobně bylo jeho dílo poutavé a jak podle vás jeho myšlenky rozvinul ve svém díle Václav Havel?

Ne všechny, ale některé z Šestatřicátníků Josef Šafařík upoutal především tím, že kladl ve svém myšlení důraz na jednotlivce. To byla pro nás novinka. Byli jsme přece děti různých kolektivismů: vlasteneckého, pozitivistického, socialistického. V české kultuře se nic jiného než kolektivismus ani tradičně nenabízelo. Šafařík byl pro nás primárně objevný tvrzením, že volba jednotlivce má v jistém smyslu absolutní význam.

On nám byl i nedobrovolně tak trochu náhradou za existencialistické myšlení, k němuž jsme se dostávali jen s potížemi. Václav Havel u něj asi také oceňoval i jisté anarchistické impulsy. Ale k rukopisu Cestou k poslednímu zaujal dost kritický odstup, což koncem 80. let Šafaříka zamrzelo. Havel však hlavně zastával, rozvíjel a popularizoval šafaříkovskou zásadu, že za vážně zastávané mínění je třeba ručit bytostně, osobně, svým životem. Taky proto neemigroval a nechával se perzekvovat až po ten velmi vyčerpávající kriminál. 

Václav Havel, pro jedny dramatik, pro jiné esejista a myslitel. Které z jeho her a které z jeho esejistických děl máte nejraději a proč?

Zahradní slavnost na mě udělala největší dojem. Taky mám slabost pro Largo desolato. Ovšem původní Zahradní slavnost, která se dnes hraje jen silně seškrtaná, byla především blasfémií na akutní boje uvnitř institucí KSČ. Vedly se tehdy úporné střety o to, kdo se lépe a kdo hůře vyrovnával s „následky kultu osobnosti“. A kdo byl „kultem osobnosti“ více zasažen. Havlova absurdní komedie byla parodií na tvrdé vnitrostranické mocenské tahanice, vedené formalizovaným jazykem různých „usnesení“ a „závěrů zasedání“ atd. 

Proto v té „jakoby realitě“ vítězí mazaný Pludek, který má navrch v používání mocenského žargonu. Dnes se Zahradní slavnost většinou chápe zúženě jako veselá polemika s jazykem byrokracie. Tenkrát to šlo na nůž a zmíněné spory v KSČ byly jedním z impulsů vedoucích k vývoji v 60. letech.

Largo desolato napsal Havel už jako homo politicus, a mě jím okouzlil, protože dokázal nebrat sám sebe v tehdejším už hodně exponovaném postavení až tak mučednicky vážně.

Václav Havel byl ale také politik. Jak hodnotíte Havla po roce 1989: kde vidíte klady a zápory jeho politického angažmá po pádu komunistického režimu?

Pro celistvou odpověď na tuto otázku by bylo nutno napsat knihu. Zmíním jeden pro mě důležitý moment: Havel svou autoritou v roce 1990 zabránil masovým perzekucím vůči exponentům padlého režimu. Jsem přesvědčen, že za jeho postojem byla, kromě politických záměrů, také konkrétní generační zkušenost. Od rodičů a známých jsme už jako děti hodně věděly o tom, co se u nás dělo od jara 1945 pod záminkou „národní očisty“. Leccos jsme i viděli na vlastní oči, třeba v rodinách spolužáků.

Veřejným tajemstvím bylo i to, že mnoho z nespravedlností, ba ukrutností, měli tenkrát na svědomí lidé, kteří chtěli pilně zastřít svou vlastní kolaboraci s okupačním režimem. Havlovi jeho toleranci ke komunistickým exponentům dodnes mnozí zazlívají, například bývalí političtí vězni. Ale já si myslím, že na počátku 90. let zaujal moudré stanovisko. Bylo by nám dnes zatěžko utírat další kalužiny zaschlé krve. Stačí morální problémy, jež nám zanechalo poválečné zacházení s českými Němci.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital