Zklamání týdne: Michal Horáček. Komentář Petra Holce | info.cz

Články odjinud

Zklamání týdne: Michal Horáček. Komentář Petra Holce

Předvolební kampaň dokáže z lidí vytáhnout to nejhorší, jak u nás už půlrok vidíme nejdřív díky sněmovním a nyní i prezidentským volbám. Poslední dobou se v tomto ohledu slušně daří i Michalu Horáčkovi, někdejšímu prezidentskému kandidátovi dobra, jenž se nyní mění v akčního oportunistu a vybarvuje do lehce strašidelného kýče. Takže sem tam hrdě zruší nástěnku na TV Barrandov nebo napíše dopis premiérovi Andreji Babišovi. 

Ano, není jistě snadné trumfnout vánoční zaťatou pěst prezidenta Miloše Zemana, i když bych se jí na rozdíl od „expertů“ na nonverbální komunikaci moc nebál. Zemana netrápí přetlak fyzické síly a třeba jen během svého méně vánočního projevu svíral v dlani léky – co kdyby náhodou? I Horáček ovšem národu rozdal své vánoční poselství, když pro server Českého rozhlasu sepsal vlastní novoroční projev.

Horáček: Na Hradě sedí větší hrozba než teroristi, u Babiše ctěme presumpci neviny autor: INFO.CZ

Bývalý novinář, sázkař, podnikatel a taky stvořitel kýčovitého mýtu o sobě se v duelu s Jiřím Drahošem skromně pochlubil, že skoro všichni máme doma nějakou jeho desku nebo knížku. Měl by tedy literární laťku držet přece jen o něco výš než Zeman, jemuž obsah i forma nebezpečně žlučovatí. Ostatně Horáčkovy hudební texty u nás určitě patří k tomu nejlepšímu. Horší už to ale je s lyrikou jeho prezidentské kampaně.

Horáček, jenž je doma v Roudnici známý spíš pohrdáním místních kvůli horšímu (hezkému českému) estetickému vkusu, vsadil už od začátku na falešně líbivý kýč o všech dobrých lidech a jejich ještě lepších příbězích a ve svém novoročním poselství ještě přitvrdil muziku. Všem nám s úctou poděkoval za všechno, co jsme v uplynulém roce udělali – ať už to bylo cokoli.

Škoda proto, že se třeba Jiří Kajínek stal jen novou národní hvězdou, jíž si všimli i v zahraničí, a nestačil jako Horáček kandidovat na prezidenta – to by byl příběh! Našláputo má totiž slušně a jak sám řekl, za pár měsíců na svobodě nespáchal žádný zločin. Vlastně tak splňuje základní kritéria. Podle Horáčka jsme totiž všichni stejně dobří.

„Všichni jsme občané své země a hlas každého z nás je stejně cenný. Na tom musíme trvat,“ píše ve svém vánočním poselství. Ano, něco na ten způsob bývá i principem demokracie, pokud jako maďarský premiér Viktor Orbán neobdivujete „řízenou“ demokracii. Nebo aspoň na papíře: hlas každého z nás se počítá stejně, přinejmenším ve volbách. Horáček to ale nemyslí v tomto politickém smyslu: podlě nej si prostě máme stejně vážit hlasů „xenofobů“ i „sluníčkářů“, jen jim tak nemáme říkat. I sebehorší názor je podle něj stejně dobrý.

Fakt? V praxi to totiž znamená zhruba následující: ke každému dobru pusťme i hlas zla, i to má stejnou cenu. Každá debata třeba o migraci si tak zaslouží vyvážit stejně cenným hlasem, že máme všechny muslimy namlít do moučky. Nebo jinak: každý žid si zaslouží svého Hitlera. Je to starý, dobrý a z historie osvědčený princip vedoucí do koncentráku nebo gulagu. Rozum nemá stejnou cenu jako hloupost, i když se to hlavně z televize nebo interentu nezdá. A stejně tak není díky xenofobům stejně cenná ani xenofobie.

Samozřejmě pokud zrovna nekadidujete na prezidenta, protože právě pak se i xenofobie počítá úplně stejně cenně. Horáček ve svém projevu píše, že nechce být sjednotitelem nebo smiřitelem, a proto nám do nového roku přeje „dobrý a plodný spor“. Proč ne: ohledně národního sjednotitelství a smiřitelství nám celkem stačí jeden knihovní foch Aloise Jiráska. Anebo nově i Jiří Drahoš coby „apolitický svorník“.

Sporu ale máme poslední dobou víc než dost a ten plodný nám nějak nejde - a zvlášť se Zemanem na Hradě. To jako by v Česku spor spíš jen plodil. Podobně plodná ale začíná být i Horáčkova volební kampaň. Ze známého textaře se stal díky brzké kandidatuře první antiZeman, tuhle automatickou roli mu ale záhy sebral Drahoš. Je vědec a vědcům prostě věříme podobně jako hercům a sportovcům, i když jako on nemají skoro žádný názor. Ten ale ve skutečnosti radši nemá ani Horáček. Tedy kromě toho, že ve volbách všichni máme stejně cenný hlas: jeden. 

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Tichá revoluce v arabském světě: Porodnost žen dramaticky klesá

Tichá revoluce v arabském světě: Porodnost žen dramaticky klesá

Arabské ženy mají stále méně dětí. A arabští rodiče mnohem častěji preferují podobně jako obyvatelé Západu život v tzv. nukleární rodině, tedy nikoli v té širší, tradiční. Navzdory častým představám tak některé země regionu nedosahují ani porodnosti nutné k prostému zachování počtu obyvatel – aby k takové reprodukci došlo, musí index dosahovat úroveň 2,1 (statistického) dítěte na jednu ženu.

Je jí dvacet a studuje žurnalistiku. Hledá dobrou i zajímavou práci a chce být osobně, tedy i finančně nezávislá. Po skončení střední školy pečlivě docházela na přípravné kurzy, nic tedy neponechala náhodě a na vysněnou univerzitu se opravdu dostala. Vdávat se ještě nechce, potřebuje přece profesně vyspět…

Banální? Ano, dokonce i v arabském Kataru. Nicméně, ještě matka Mirjam Badrové, kterou jako typickou příslušnici své generace vyzpovídala tamní stanice Al-Džazíra, přemýšlela jinak. Sám jsem byl poněkud překvapen poznámkou mé zhruba padesátileté známé ze Spojených arabských emirátů, která se mi před několika lety pochlubila deseti potomky. Vlastně jen v rámci konverzace jsem nadhodil, že to ani v místních poměrech není úplně málo. „Jde o jistotu, co kdyby některé z nich umřelo,“ konstatovala bez rozpaků.

Link

Kdy přišla změna?

„Dnes arabské páry preferují nukleární rodinu se dvěma, nebo třemi dětmi. Nejde o úplnou novinku: dostupné antropologické studie ukazují, že Arabové začali k této formě rodiny směřovat už v 80. letech minulého století,“ píše ve svém loni zveřejněném textu s příznačným názvem „Nenápadná reprodukční revoluce v arabském světě“ americká badatelka Marcia C. Inhornová z Yaleovy university. Podle dostupných výzkumů je za poklesem nejen změna rodinného uspořádání, ale také ekonomický růst, v některých zemích historicky nová možnost společenského uplatnění žen a v neposlední řadě nástup antikoncepce. Ta je řadě arabských zemí nejen dostupná, ale také společensky akceptovaná i díky osvětě, kterou místy podpořily přímo vlády a úřady.

Pokles počtu narozených potomků je přitom až dramatický. Kuvajt, Katar, Libanon s Spojené arabské emiráty nedosahují ani dvou (statistických) dětí na ženu. Bahrajn je přesně na této hranici, Tunisko vykazuje index ve výši 2,15, Libye pak 2,21.

Nejvyšší data naopak z arabského světa nikoli překvapivě vykazují dlouhodobě nejchudší i nejméně stabilní země regionu: Súdán (4,43), Irák (4,27), Jemen (3,84) a Egypt (3,15). I v těchto zemích ale došlo k demografickému propadu: ještě v první polovině 70. let minulého století se Súdán počítal se sedmi potomky na jednu ženu, stejně jako Jordánsko, Alžírsko nebo Sýrie. A egyptská vláda pracovala s poměrem 5,5 dítěte na jednu svoji občanku. Saúdky tehdy měly v průměru 8 dětí, dnes se dostaly na statistickou úroveň 2,48.

Link

Pro srovnání: svět jako celek hlásí 2,47 potomka na jednu rodičku. Česká republika, která patří k zemím s vůbec nejnižší porodností, v roce 2016 udávala údaj 1,57. Jak již bylo řečeno, prostou reprodukci obyvatel podle expertů zajistí dosažení indexu 2,1.

Výše uvedené ovšem neznamená, že by arabský svět nezažíval nárůst obyvatel a jako celek nemládl. Právě tato tendence byla jedním z důvodu tzv. arabského jara, během kterého mladí a zároveň vzdělaní Arabové protestovali proti diktátorským, nepotickým a příslovečně zkorumpovaným vládám. Oproti roku 1988 se kupříkladu počet obyvatel Egypta, který je nejlidnatější arabskou zemí, takřka zdvojnásobil (z 50,7 na 97,6 milionu). V případě Emirátů je nárůst ještě dramatičtější, totiž z 1,7 na 9,4 milionu lidí.