Blažek: Pět let spíme na vavřínech a řadu lidí nezajímalo, jestli přilákají zahraniční kapitál. Musíme to prolomit

 FOTO: ČTK

Vojtěch Kristen

03. 09. 2020 • 06:00
Stát kulhá při budování infrastruktury – silnic a dálnic, nemocnic a dalších významných staveb. Podle Kamila Blažka, který je předsedou Sdružení pro zahraniční investice (AFI), je to kromě vachrlaté legislativy taky kvůli chybějící koncepci. Zkrátka chybí jasné politické rozhodnutí, co a zda vůbec stavět. „Ono je v důsledku lepší daný projekt rychle zamítnout a posunout se k dalšímu, než o tom deset let jen bezpředmětně jednat,“ říká Kamil Blažek, jehož sdružení AFI ve čtvrtek pořádá výroční konferenci na téma investic a ekonomiky.

Česká vláda zaujala přístup, že se chce z krize proinvestovat. Není to vzhledem k řečenému klišé?

Já proti claimu „Z krize se musíme proinvestovat“ nenamítám vůbec nic. Naopak. Mnohem podstatnější je ale sledovat, co pro to kdo konkrétně dělá. A jak. Z pohledu státu totiž ani tak nejde o reálnou výši veřejných investic, ale o to, aby vláda nastavila co nejvstřícnější podmínky pro soukromé investory. Aby právě soukromý kapitál v Česku investoval do nových projektů a akvizic.

Kvůli koronakrizi ale investorský apetit soukromých investorů klesá.

Ano, klesá. Stále je (a logicky vždycky bude) ale mnohonásobně vyšší, než je objem státních investic. Právě proto je nastavení příznivých podmínek pro investory tak důležité. Stát ani při nejlepší vůli nikdy neproinvestuje víc, než soukromí investoři. Nejefektivnější cestou, jak investice v Česku nabudit, je vytvoření vhodných podmínek.

Jak se to státu daří? Dokáže tu nastavit vhodné podmínky?

Já se na to dívám hlavně tak, že stát by neměl překážet. Tedy že by mělo být nastavené transparentní prostředí a úředníci s politiky by neměli investorům házet klacky pod nohy. A to se daří. Od 90. let se rámcové investiční podmínky v Česku zásadně neměnily a stát nikdy neudělal mimořádný přešlap, který by šel razantně proti investorům. Třeba vždy tu byly nápady na bankovní a jiné sektorové daně, ale nikdy se z toho nic naštěstí nepodařilo prosadit.

Zrovna bankovní daň nyní v předvolební rétorice ČSSD opět ožívá. Jaké by byly reálné důsledky jejího zavedení?

Zdražení bankovních služeb, změna jejich strategie, potenciálně odchod některých zahraničních investorů z trhu – ke škodě toho trhu. Banky by se logicky snažily zachovat si své zisky. Pokud by tedy přišla nová daň, primárně by ji bankovní domy promítly do cen produktů a nakonec by to tedy, jako vždy, zaplatil spotřebitel.

I proto jsem v obecné rovině proti bankovní dani. Ostatně, jakékoliv sektorové zdanění se stejně zavádí jen a pouze z důvodu, že je v nějakém konkrétním odvětví poměrně dost peněz, a současně jej lze jednoduše zdanit. A to je špatně. Takový přístup vysílá špatné signály. Investoři by v takovém případě Česko vnímali jako zemi, která selektivně omezuje určitý sektor podnikání. Dnes to jsou banky, zítra to mohou být energetické společnosti. Pozítří, kdovíco.

Chápu, že sektorová daň je pro investory no-go zóna. Jaké další rezervy má Česko vůči zahraničním investorům?

Stát poměrně očividně pokulhává v oblasti výstavby infrastruktury. Chybí tu koncepce, jasná politická rozhodnutí o tom, zda se stavba postaví, či nikoliv. Ono je v důsledku lepší daný projekt rychle zamítnout a posunout se k dalšímu, než o tom deset let bezpředmětně jednat. Dále jsou tu rezervy v oblasti legislativy, v Česku se staví dlouho. V tom stát selhává. Naštěstí se nyní schvaluje nový stavební zákon, který by mohl přinést jistou změnu, byť je otázka, jak rychle.

Co je nejčastějším důvodem, proč investoři minou Česko a jdou do jiné země?

Záleží, o jakém typu investic hovoříme. Jedním z hlavních problémů, proč závod vybudují namísto v Česku třeba v Polsku nebo na Slovensku, byl ještě donedávna nedostatek pracovních sil. Byla to ta paradoxní situace, kdy nám rekordně nízká míra nezaměstnanosti paradoxně víc škodila, než pomáhala. Investoři se v důsledku báli, že v Česku nenajdou pracovní sílu. Anebo že ji najdou, ale budou muset pracovníky výrazně přeplatit.

Právě z tohoto pohledu je koronavirová krize pro Česko příležitost v tom, že se vzhledem k rostoucí nezaměstnanosti přibude volné pracovní síly. Dalším nedostatkem je ta zmíněná legislativa a extrémně dlouhá stavební řízení. Pokud jako investor víte, že v Česku svůj projekt postavíte za čtyři roky a na Slovensku to bude trvat roky dva, půjdete tam. Poslední velkou bolestí jsou procesy souvisící s ochranou krajiny a zemědělského půdního fondu – nejde o to, že se nemá chránit krajina, voda a půda, to je naopak klíčový požadavek. Jde ale o to, že při aplikaci pravidel se postupuje často paušálně a schematicky a není snaha hledat vyváženost přínosu investice a faktické újmy na životním prostředí.

V tom by měl ale právě nový stavební zákon pomoci.

Měl. A já osobně věřím, že jej parlament schválí. Jen to bohužel nejspíš nebude v původní podobě, která vyvolávala spory, ale směřovala k cíli. I tak to bude úspěch, dnes je legislativa nastavená tak, že výstavbě brání, místo aby ji podporovala a povolovala. Smyslem stavebního zákona je umožňovat výstavbu, jinak bychom ho mohli přejmenovat na „protistavební“ zákon. A je tu ještě jedna věc, která je pro přípravu investičních příležitostí především v infrastruktuře kritická – a to je dlouhodobě podceňovaná předinvestiční příprava. Tedy fáze, o které se sice moc nemluví, ale která je extrémně důležitá. Jde o to, že aby se mohla postavit například dálnice, je třeba danou stavbu nejdřív vyprojektovat, nakreslit, dohodnout. A to všechno je drahá práce, kterou navíc v Česku neumí dělat zase tak moc lidí, protože po ekonomické krizi z roku 2008 přišel pokles zakázek, a v důsledku toho se řada odborných firem musela profesně přeorientovat. Proto dnes chybí a předinvestiční příprava je nedostatečná.

Není to i součást našeho dnešního problému? Že máme k dispozici evropské peníze a schváleno půl bilionu rozpočtového deficitu, ale nemáme reálné, připravené projekty, za které bychom je utratili?

Přesně. My sice můžeme chtít investovat, ale pokud nemáme do čeho, je to problém. A to je současný stav – vláda nemá projekty. Je to vidět např. u PPP projektů v infrastruktuře, ale stejná logika platí, i pokud se budeme bavit o výrobě či službách. Například před námi leží velká transformace automobilového odvětví. Dominance spalovacích motorů bude postupně minulostí, což bude představovat velkou výzvu především pro subdodavatele automobilek; součástky pro nové motory a auta se mění. Bude to jiná disciplína. A na změny, které to vyvolá ve skladbě našeho průmyslu, je třeba se už nyní připravovat, aby nám tu těch subdodavatelských firem zbylo co nejvíce.

Už delší dobu chtějí politici zbavit zemi nálepky montovny a pouštět sem zejména investice nových technologií a průmyslu 4.0. Chtějí k nám ale firmy zaměřující se třeba na robotiku či umělou inteligenci chodit? Má jim Česko co nabídnout?

Česko je atraktivní destinace a teoreticky po koronakrizi budeme ještě atraktivnější. Pro tento typ investic z nových oborů je Česko skvělá destinace, nabízíme ideální geografickou pozici, vyspělou infrastrukturu, propojení se západní Evropou, kvalifikovanou pracovní sílu i oproti Západu pořád nízké náklady práce. Navíc je Česko atraktivní zemí pro život, bezpečnou a populární destinací.

Proto se musíme snažit sem ty investice dostávat, jen je třeba k tomu změnit přístup. Přijde mi, že jsme v posledních pěti letech usnuli na vavřínech. Už do Česka zahraniční kapitál nepřitahujeme tak usilovně, jako dřív. Na řadě úrovní bylo lidem v podstatě jedno, zda k nám zahraniční investor přijde, nebo ne. A to je třeba změnit, tento mentální blok je třeba prolomit. I proto pořádáme nyní velkou oborovou konferenci , která by tomu mohla pomoc. Zahraniční investice totiž Česko potřebuje – nejen pro ně samotné, ale tím, jaký příklad dávají a jak naši ekonomiku a manažery táhnou vpřed.

SDÍLET