Babiš je taky důchodce. Dostane pět tisíc na přilepšenou?

 FOTO: ČTK

Marek Kerles

02. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Čeština je od srpna bohatší o nové slovo rouškovné, v překladu příspěvek 5000 korun, který chce vláda jednorázově vyplatit důchodcům. Zapomněla při tom ale, že zdaleka ne všichni starší lidé jsou zároveň těmi nejchudšími obyvateli Česka. Tahle dlouhodobá politická snaha degradovat všechny seniory na „naprosté chudáky“ s takřka sníženou svéprávností nakonec poškozuje ty opravdu nejchudší z nich, zatímco se koalice dohaduje a Babiš mezi řádky vzkazuje, že na slíbenou důchodovou reformu můžou zapomenout.

Hned na začátku je třeba říci: vyspělost každé společnosti se nepozná podle výše hrubého domácího produktu, ale podle toho, jak se chová ke svým seniorům. Pokud mladší generace nedokáží zajistit důstojný a plnohodnotný život nejstarší generaci, o civilizované zemi se mluvit nedá. A platí to i o výši důchodů. Z toho pohledu je určitě dobře, když se vláda snaží zvyšovat důchody. I člověk s nejnižší penzí by měl mít tolik peněz, aby stáří nejen přežil, ale také si ho užil.

V případě jednorázového pětitisícového příspěvku jde ale o něco jiného. Kouzlem nechtěného to potvrdil i premiér Babiš ve svém „Čau lidi“ na sociálních sítích, kde to obhajoval mimo jiné slovy: „Já bych chtěl jenom říct, že samozřejmě naši důchodci nemají lehký život.“ A zhoršující se životní situaci „našich“ důchodců mimo jiné dokumentoval na zvyšujících se cenách ovoce a zeleniny a nákladech v době epidemie.

Ovšem – a na to se často zapomíná – „naším“ důchodcem je i sám dnes čerstvě šestašedesátiletý miliardář Babiš. A není teď důležité, zda už požádal o důchod a měl by tedy také nárok na navrhovaný příspěvek. Dostal se prostě do důchodového věku a patří do skupiny, o které sám paušálně a bez rozdílu mluví jako o lidech, kteří mají bez výjimky problém s rostoucí cenou papriky a pomerančů. Nebo pejsků a kočiček, jak předseda vlády vysvětluje v pozoruhodném rozhovoru pro Radiožurnál, kde nakonec, jakoby mimochodem, přizná, že potřebná koncepční reforma důchodového systému není v silách této vlády, jakkoli to lidem slibovala.

Jasně, miliardář Babiš rozhodně není se svým kontem typickým českým důchodcem. Stejně jimi nejsou třeba jedenasedmdesátiletý majitel mlékáren Madeta Milan Teplý, šéf „tužkárny“ Koh-i-noor Vlastislav Bříza a další čeští „důchodci“ s majetkem v řádu milionů či miliard. I když se jedná o jednotlivce, jejich jména nám připomínají, že nelze (jak to vedle Babiše často dělají i další politici) posuzovat paušálně životní situaci důchodců jen podle výše jejich důchodu. 

Proč premiér mluví „o našich důchodcích“ a nikoliv, jak by se vzhledem k jeho věku slušelo, „o nás důchodcích?“ Zkrátka proto, a on to dobře ví, že není senior jako senior. Výše důchodu je jen jedním z faktorů, který může a také ovlivňuje životní úroveň ve stáří. Možná ještě důležitější jsou vztahy v rodině, sociální vazby a majetková situace. Snad každý to zná ze svého okolí. Pokud má starý člověk kolem sebe rodinu, která se mu věnuje s náležitou láskou a péčí, pak je to pro jeho životní úroveň neskonale vyšší výhra než tisícovka k důchodu. Žádná státní péče nedokáže nahradit dobré rodinné vazby.

Druhým faktorem je, jak senior naloží s majetkem, který případně za svůj život nastřádal. Mluvit o důchodcích obecně a paušálně jako o chudých lidech, kteří mají hluboko do kapsy, je nesmysl. A to i v Česku. Řada seniorů (a nemusí jít nutně o milionáře, podnikatele a rentiéry) majetek má a jen na nich záleží, zda a jak se o něj podělí s potomky či příbuznými nebo ho využijí k zajištění důstojného stáří.

V této souvislosti se nabízí i otázka, zda by vláda neměla místo jednorázových příspěvků například změnit zákon tak, aby ochránil příliš důvěřivé seniory. Ve švýcarském kantonu Curych mohou úřady až patnáct let zpětně pátrat po majetku, který starý člověk daroval svým příbuzným. A pokud se pak vykutálení členové rodiny nemají k tomu, aby svému otci, matce či babičce zaplatili třeba nákladný pobyt v pečovatelském domě, mohou jim majetek zabavit a náklady na péči hradit z jeho prodeje. Možná by takové opatření pomohlo mnoha českým seniorům víc.

Tím už se ale dostáváme k jiné skupině důchodců. Ano, každý může namítnout (a právem), že když tady píšu o majetných důchodcích, či dokonce milionářích, mohlo by to znamenat znevažování těžké situace mnoha babiček a dědečků s horším osudem. Určitě existuje (opět to zná každý ze svého okolí) mnoho těch nejchudších seniorů, lidí opuštěných, okradených příbuznými, zadlužených ve snaze pomoci vlastním dětem a tak dále. Lidí, kteří celý život tvrdě fyzicky pracovali a dnes mají mnohem nižší důchod než třeba bývalí komunističtí funkcionáři. A těžko s ním pokrývají i ty nejzákladnější životní potřeby.

Takovým lidem by měl stát určitě pomoci a to je jeho úloha. A proč právě pět tisíc a ne třeba dvacet? Kde na to vzít? Možná by pro začátek úplně stačilo, kdyby stát pomáhal skutečně těm nejchudším seniorům a nikoliv plošně všem včetně milionářů.

SDÍLET