Prezidentskou kandidaturu nevylučuji, prožívám teď politický restart, říká Miroslava Němcová v Magazínu I

VYBÍRÁME Z MAGAZÍNU I | Mirek Topolánek mluví v lednovém čísle Magazínu I, které v těchto dnech vychází, s bývalou předsedkyní Poslanecké sněmovny a nyní senátorkou Miroslavou Němcovou o její cestě politikou, svobodě jednotlivce a riziku, které představují současný prezident a premiér. V běžném prodeji časopis neseženete, předplatit si ho můžete tady.

Úvodem bych Ti chtěl, Mirko, ještě jednou blahopřát k vítězství v senátních volbách. Oba jsme Ti s Lucií moc fandili. Co si myslíš, že rozhodlo? A jakou agendou se v Senátu budeš zabývat?

Děkuji vám oběma za gratulaci. Senátní volby byly do jisté míry účtováním s vládou. Pohořelo hnutí ANO, ČSSD a jejich sněmovní opory komunisté a SPD. Můj antibabišovský a antizemanovský postoj hrál významnou roli. Stejně tak dohoda stran (ODS, TOP 09, STAN a LES), které mě podpořily. Tato dohoda byla lidmi velmi pozitivně vnímána. V mém rozhodnutí kandidovat to sehrálo podstatnou roli. Část života jsem byla majitelkou knihkupectví, což vyplynulo z mé lásky k literatuře. Ale přivedlo mě to i k pochopení živnostenského stavu. Léta ve „vysoké politice“ ve mně probouzela stále silnější potřebu ochrany demokracie a ústavních principů. Tak tomu všemu se chci v Senátu co nejvíce věnovat. Rok 2020, prakticky bez koncertů, divadel, výstav či návštěv kina, mi ukázal, jak důležitou záchrannou sítí pro mě kultura je.

Mimochodem, jaký dojem na Tebe, dlouholetou poslankyni, Senát udělal? Pro mne byl přestup opačným směrem po osmi letech v Senátu do Poslanecké sněmovny kulturním šokem… 

Všichni mi říkali: „Uvidíš, Senát, to je úplně jiný styl, jiné vztahy, bude se ti tam moc líbit.“ A měli absolutní pravdu. Je to kultivované prostředí, pořád si nemohu zvyknout, dokonce se občas chci štípnout, jestli se mi to nezdá. Nezavrhuji Poslaneckou sněmovnu, byla jsem poslankyní dvaadvacet let a jsem za to ráda. Byla to skvělá zkušenost. Ale ta změna je úžasná. Jsem ráda, že jsem šla politikou krok za krokem. Začátek v komunální politice, potom Poslanecká sněmovna, pokračováním je Senát. Zažívám osobní i profesní restart, dá-li se to tak ve stručnosti popsat.

Vždy jsem vnímal Tvůj konzervatismus a antikomunismus jako přirozenou součást tvé osobnosti a nikdy jako hranou, lacinou ideologii. Co Tvé názory formovalo a kdo Tě nejvíce ovlivnil?

Mými oporami byli nejprve rodiče a prarodiče. Babička, která přežila německý koncentrační tábor (dědeček to štěstí neměl), viděla v komunistech stejné zlo jako v nacistech. Druhým prarodičům komunisté sebrali statek, totéž se stalo v rodině manžela. V roce 1968 mi bylo 16, prožívala jsem intenzivně naši okupaci a od té doby jsem byla politicky pevně zakotvena. Později jsem potkala spoustu zajímavých lidí v politice i mimo ni. Učila jsem se poslouchat, co kdo říká, a vybrat si, co mi pomáhá se dobře orientovat. Z lidí, s nimiž jsem se bohužel nesetkala, mě nejvíce ovlivnil spisovatel Jan Zábrana. Jeho deníkové záznamy Celý život by měly být povinnou četbou.

Po revoluci bylo komunistické zlo snadno identifikovatelné. Dnes už se hranice přijatelného rozostřily a zlo má více podob. Co vidíš v současnosti jako největší riziko dalšího demokratického vývoje naší země?

Stále jde o to hlavní: o svobodu jedince, slova, podnikání, názoru, víry. Pořád se odehrává střet o co největší prostor individuální svobody a snahou ji podvázat, sešněrovat, regulovat. U nás tato svoboda dostává na frak pod heslem „řídit stát jako firmu“. Je to ukázkové vymývání mozků. Andreji Babišovi se podařilo přesvědčit část občanů, že jsou jeho zaměstnanci, zatímco v demokracii je to přesně naopak. A patří sem i otázka suverenity a orientace naší země. Zde selhává zejména prezident, který destruuje demokratický provoz země. Uvedu například nátlak na předsedy Senátu Jaroslava Kuberu i Miloše Vystrčila či zpochybňování bezpečnostních služeb státu. Právě tak nebezpečná je jeho orientace na Rusko a Čínu.  A to vše řídí jeho bezprověrkové hradní duo Mynář – Nejedlý. Mít za premiéra člověka evidovaného v seznamech StB, za prezidenta mstivého muže se sklonem k vlastizrazování a k prudkým virózám, to je pro zemi dost velký malér.  

Měla se po roce 1989 KSČ, stejně jako v Německu po válce NSDAP, zakázat? A představují komunisté bezprostřední hrozbu dnes?

Pro jasný vzkaz budoucím generacím měla být KSČ zakázána. Zůstali jsme napůl cesty: máme zákon o protiprávnosti a zločinnosti komunistického režimu, ale místopředsedou sněmovny je snad 20 let Vojtěch Filip – spolupracovník komunistické tajné policie s krycím jménem Falmer. V letech 2010 až 2013, kdy jsem byla předsedkyní Poslanecké sněmovny, on (ani jiný komunista) ve vedení dolní komory nebyl. Byla to moje podmínka. Dnes nejsou komunisté zaťatou pěstí proletariátu, ale výtahovou šachtou oligarchy v roli premiéra. V tom je jejich bezprostřední hrozba. Nadějí je, že po volbách ta hrozba nebude sedět v parlamentních lavicích.

Jakým programem a jakými nástroji by měla pravice a případná trojkoalice přesvědčit českou veřejnost o nutnosti změn po příštích volbách? A kdo v těch volbách bude hlavním soupeřem?

Jaká je výchozí situace? Lidé ztrácejí důvěru v elementární fungování státu. Šíří se existenční obavy značné části populace, některé segmenty podnikání jsou v troskách. Musí se „restartovat“ plnohodnotné vzdělávání, důchodovou reformu již také nelze odkládat. Spolupráce s NATO nebo v EU vázne. Současná vláda rozhodně schopnostmi nehýří, to vidíme ve všech zmatcích a chaosu posledních měsíců. Navíc se řada resortů vyčerpává prací pro premiérův byznys. Proto je změna nutná a je dobře, že se pravicové strany dávají dohromady. Rozhodne jejich schopnost mluvit s lidmi jasně a kompetentně i o bolavých věcech. Ve volbách očekávám hlavní střet tří uskupení. Trojkoalice ODS, TOP 09, KDU-ČSL, dvojblok STAN/Piráti a monoblok hnutí ANO. Tři, dva, jeden. Nevidím zatím novou politickou formaci, která by mohla do voleb zásadně promluvit. Ale vyloučit to nemohu. 

Dokázala bys definovat tři hlavní priority nové české vlády po volbách?

Bude muset rozbít vlivové sítě Andreje Babiše ve správě země, jinak bude mít pověstnou kouli na noze a moc se nepohne. Aby uspěla a prospěla nám všem, musí se obzvlášť věnovat ekonomice, vzdělávání a vědě a musí omezit byrokracii. 

Vím, že Ti s výjimkou postu předsedkyně Poslanecké sněmovny vrcholové pozice v politice unikaly o vlásek. Miloš Zeman Ti protiústavně sebral pozici premiérky, v prezidentských volbách dostal před Tebou přednost Přemysl Sobotka. Přesto se Tě musím zeptat. Máš v politice ještě vrcholové ambice? Vyslyšela bys přání nás mnohých a vstoupila do prezidentské volby?

V úvodu rozhovoru zmiňuji, že prožívám velký „restart“. Až mě překvapilo, jak silný a pozitivní je to impulz. Do senátních voleb bych bez ambice jít nemohla, každý by poznal, že nejedu na „plné srdce“. Prezidentská volba je o řád větší rozhodnutí. Zatím jsem však žádné neudělala.

První dáma české politiky

Miroslava Němcová je v od loňského října senátorkou ODS, dříve byla po více než dvě dekády poslankyní. V letech 2010 až 2013 působila jako předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. ODS ji po pádu Nečasovy vlády navrhla coby předsedkyni vlády, prezident Miloš Zeman ji ale nejmenoval. Opakovaně se o ní mluví jako o možné kandidátce na prezidentku.

Předplaťte si magazín „I“ a staňte se členy klubu přátel INFO.CZ!

SDÍLET
sinfin.digital