Rok 2019 v politice: Evropské i světové trhliny se zvětšovaly, my se ocitli v bezčasí

HalfPageAd-1

Vratislav Dostál

30. 12. 2019 • 17:00

Politolog Milan Znoj v rozhovoru pro INFO.CZ komentuje politický vývoj v roce 2019. Pokud jde o Česko, pouze rodící se klimatické hnutí a Milion chvilek pro demokracii podle něj zkusily nakousnout něco z budoucnosti, jinak jsme byli v politickém bezčasí. „Téměř rituálně jsme si připomínali dny, minuty a vteřiny před i po listopadu 1989, a tak jsme se přesazovali zpět do minulosti a pokoušeli se občerstvit ztracenou vodou. Mezitím se ovšem zvětšovaly evropské i světové trhliny a nikdo nebude čekat na to, až slavně – nebo spíše neslavně – vyřešíme střet zájmů Andreje Babiše a jeho Agrofert,“ uvažuje politolog. 

Mobile-rectangle-3

Jak hodnotíte politiku v roce 2019?

Světová politika je v dramatickém pohybu. A přestože vidíme jenom trhliny, tektonické změny jsou dalekosáhlé. Spojené státy sice nadále zůstaly strážcem demokracie ve světě, ale začaly osahávat meze své hospodářské a politické moci. Multilateralismus byl odmítnut, ale unilateralismus se ukazuje být u konce s dechem.

USA zabředly do konfliktů na Blízkém východě a nemají po ruce žádná „dobrá“ řešení. Chtějí odejít z Afghánistánu, ale nemohou. Válka proti Islámskému státu byla opakovaně prohlášena za skončenou, ale svým způsobem pořád trvá a v Sýrii jim zůstal jediný spojenec, tedy Kurdové, díky nimž se ovšem dostaly do sporu s Tureckem, což začalo ohrožovat světovou bezpečnostní doktrínu založenou na NATO.

Čína je na vzestupu ve všech směrech a Spojeným státům už přestaly stačit „soft“ nástroje jejich dominance. Stále častěji musí své ekonomické požadavky spojovat s politickým zastrašováním. Snaha snížit obrovský obchodní deficit je však vede do politických konfliktů s mnoha zeměmi, mimo jiné i s Evropou. V transatlantismu to skřípe. Zatím se nestalo nic zlomového, ale v Trumpově podání to byl a zřejmě bude sloní tanec mezi vejci.

A co vývoj v Evropě?

Po pádu komunismu se v Evropě řešilo dilema, zda je na pořadu rozšíření nebo prohloubení evropské integrace. Po několika desetiletích rozšiřování se však EU ocitla takřka před rozkladem. Na pořadu zjevně není ani další rozšíření a těžko mluvit o prohloubení, plíživě se naopak prosadila odstředivá koncentrace.

Postupně vzniká několik center evropské spolupráce, která se v lepším případě překrývají, ale v horším se politicky posouvají na okraj Evropy. V uplynulém roce se tak vyprofilovalo jádro EU kolem Francie a Německa. Dále leží jižní křídlo, které Francie nedokáže koordinovat, neboť z něho vyčnívají mocnosti jako Španělsko a Itálie, a vedle stojí proskribované (zavrhované – pozn. redakce) Řecko. Skandinávské země, k nimž mentálně patří Dánsko, si udržují svou vlastní tradici a naše slavná V4 při tom všem statečně okopává kotníky.

A jak byste okomentoval českou politiku v právě končícím roce?

V Česku byl tento rok „devítkový“, a jak se v kraji stalo zvykem, byl ve znamení urputných vzpomínek. Hleděli jsme tedy nazpět, hodně se utěšovali a mezitím také strašili. Únor kupodivu prošel skoro bez povšimnutí, ale pak hned přiletěli čápi a uhnízdili se v médiích a našich hlavách skoro natrvalo. Svým způsobem se to dá pochopit. Andrej Babiš a hnutí ANO převálcovali naši politickou scénu a je vskutku těžké spolknout tento políček.

Co s tím?

Jedině rodící se klimatické hnutí a Milion chvilek pro demokracii občas zkusily nakousnout něco z naší budoucnosti. Povětšinou jsme se ale ocitli v bezčasí a téměř rituálně si připomínali dny, minuty a vteřiny před i po listopadu 1989, a tak jsme se přesazovali zpět do minulosti a pokoušeli se občerstvit ztracenou vodou. Mezitím se ovšem zvětšovaly evropské i světové trhliny a nikdo nebude čekat na to, až slavně – nebo spíše neslavně – vyřešíme střet zájmů Andreje Babiše a jeho Agrofert.

Jaké tři politické události roku 2019 byste označil za klíčové?

Všechny klíčové události minulého roku zatím nic světodějného nerozhodly, ale jsou obtěžkány budoucností, která může jenom překvapit. Turecká invaze do Sýrie odhaluje nejen meze politické moci Spojených států, ale vnáší rozkol do vojenského spojenectví NATO a vskutku svědčí o jeho menší „mozkové příhodě“.

Výrazné vítězství konzervativců v britských volbách koncem roku a nový parlament většinově nakloněný brexitu podle Borise Johnsona uzavřely neslavné období, kdy byla britská politika paralyzována nebývalým způsobem. Nastoupili jsme tak cestu ke změně poměrů v EU, o nichž nevíme, kde skončí.

V české politice zaujal a překvapil především rozjezd hnutí Milion chvilek, které přišlo s novými způsoby politické organizace a ze stranické opozice v parlamentu udělalo stafáž.

Kdo je tedy podle vás českou politickou osobností roku 2019?

Za politickou osobnost roku považuji Mikuláše Mináře, neboť přitáhl k politice mladou generaci a dokázal zorganizovat politické hnutí, které zásadním způsobem ovlivňovalo veřejné mínění v Česku a vytvářelo setrvalý tlak na exekutivu. Právě Minář byl vůdčím opozičním politikem minulého roku.

Zároveň je ale třeba uznat, že rovněž Andrej Babiš osvědčil mimořádné politické schopnosti, neboť si dokázal udržet přízeň svých voličů, i když byl ostřelován politickou municí silného kalibru nejen zprava a leva, ale i shora a zdola. Přestože by na jeho charisma člověk nevsadil ani zlámanou grešli, v hlavním českém politickém sporu zřejmě díky své „urputné hovadnosti“ spíše získával, než ztrácel.

Jaké politické trendy nebo tendence považujete za pozitivní? A jaké naopak za nebezpečné pro budoucnost české politiky?

Kdo sleduje naše politické spory, veřejné kauzy a občanské třenice, může získat dojem, že největším nebezpečím pro českou demokracii je to, že premiér lže a krade a že nám hrozí návrat komunistů k moci. Jenomže přednost demokracie spočívá právě v tom, že občané vědí, že jim politici (občas) lžou a že se tedy nemohou spoléhat na jejich morální kvality. Kdo žádá morální kvalifikaci, touží po aristokracii.

Na prosazení své vůle proti lži a nenávisti mají občané v demokracii široký soubor institucí a kanálů, které nesmí nechávat ležet ladem. A nový komunistický „Únor 1948“ straší jenom v hlavách těch, kdo vůbec rádi straší, anebo neví, co byl a kde se vzal komunismus a v jaké době nyní žijí.

A v čem tedy spatřujete současná nebezpečí?

Nebezpečí, kterým čelí česká demokracie, leží jinde a jsou vážná, byť lehkovážně posuzovaná. Především je to vzestup krajní pravice, konzervativní nacionalismus a protievropanství. To jsou trendy, které lze pozorovat i jinde ve světě, docela se ale šíří také doma.

Český národ je malý národ usazený ve středu Evropy. Jeho svoboda vždycky byla, je a bude problém. Existuje nicméně něco jako poučení z české pohnuté historie, které dokládá, že podmínkou české svobody je svoboda evropská, a že podmínkou české demokracie je demokracie evropská. Konzervativní nacionalismus a krajní pravice v Evropě vždy působily v protivném směru.

V současné době se tento politický konflikt zauzluje ve vztahu k Evropské unii. Zajímavé je, že na antievropanství se shodne nacionalistická pravice s komunistickou stranou. V tomto smyslu nás komunistická minulost straší nadále.

Co čekáte – pokud jde o českou politiku – od roku 2020, případně dalších let?

V roce 2021 nás čekají sněmovní volby a tam se rozhodne, jak bude vypadat naše politická scéna na dlouho dopředu. Dozvíme se odpověď na tři důležité otázky:

  1. Zda ANO udrží svou dominanci, takže bude moci vzniknout koalice mezi ANO a ODS.
  2. Zda se zjednoduší náš stranický systém, když z parlamentu vypadnou menší pravicové strany a/nebo ČSSD.
  3. A zda se do politiky více zapojí mladá generace, když se do parlamentu vedle Pirátů dostanou další její reprezentanti.

Naši budoucnost ale mnohem více ovlivní světová politika. Dosavadní politické trendy zřejmě budou pokračovat, ale nemusí nastat nic zlomového. Spojené státy budou mít pořád dost sil na to, aby dominovaly světovému řádu, ale budou stále více narážet na meze svého vlivu. Budoucností je multilateralismus, s čímž se Spojené státy budou muset naučit zacházet.

Evropská unie se bude koncentrovat kolem Francie a Německa, Česko se tudíž bude muset rozhodnout, zda bude patřit k jádru EU, anebo bude imitovat národní a konzervativní revoluci někde ve střední Evropě. Své slovo k budoucnosti ovšem řekne také globální kapitalismus a klimatická změna. Jak něco takového souvisí s českou politikou, jsme zažili již letos, kdy se Česko přihlásilo k budoucí uhlíkové neutralitě v EU, ale spojilo to s rozvojem jaderné energetiky.

 

SDÍLET

Billboard-bottom-1