Zatímco první díl vánočního seriálu INFO.CZ byl věnován zavraždění Johna Lennona a jeho reflexi v pozdně komunistickém Československu, tentokrát se podíváme na československo-sovětskou smlouvu z prosince 1943. Tato dohoda, uzavřená primárně z vůle Edvarda Beneše, šla nejen proti zájmům Velké Británie, která naši exilovou vládu laskavě hostila v Londýně, ale – jak se ukázalo později – i proti zájmům Československa samotného. Právě ona totiž byla prvním v řadě ohledů osudových kroků, které v únoru 1948 vyústily v komunistický převrat a v de facto, opakuji, de facto násilné připojení ČSR k sovětskému bloku pod nadvládnou Moskvy. V prosinci 1943 tak Češi a Slováci dostali s předstihem pod stromeček „dárek“, který výrazně spolurozhodl o jejich budoucích životech.
K pochopení toho, proč šéf londýnské exilové vlády Edvard Beneš (1884–1948; v úřadu v letech 1935–1938, 1940–1945 [v exilu] a 1945–1948), přivedl republiku, kterou po boku Tomáše Garriguea Masaryka pomáhal již během první světové války, a především v meziválečném období jako premiér (1921–1922), ministr zahraničí (1918–1935) i hlava státu (viz výše) budovat, do smrtícího područí stalinistického Sovětského svazu, se musíme vrátit hluboko do předválečných časů. Tzv. první republika, jejíž zahraniční politiku Beneš od počátku řídil, byla postavena především na přátelství a spojenectví s Francií a, částečně, na tzv. malodohodovém spojenectví (Československo, Rumunsko a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců [od roku 1929 tzv. první Jugoslávie]), kteréžto mělo být a částečně opravdu bylo „nástrojem francouzského vlivu“ na západním Balkáně.
Trauma, které Beneš utrpěl po podpisu Mnichovské dohody na samém sklonku září 1938, kdy se „Francie sladká“ i „Albion hrdý“, řečeno slovy básníka, připojily rukou svých premiérů, Édouarda Daladiera a Nevilla Chamberlaina, k hitlerovskému Německu a k mussoliniovské Itálii, aby zničily „malou zemi kdesi daleko, o které nic nevíme, jak řekl britský ministerský předseda, bylo bez přehánění strašlivé. Celoživotní trauma, plynoucí ze zrady zejména „přítele nejbližšího“, Francie, jíž Beneš tolik věřil, k níž se tolik upínal a kterou tolik miloval, se zdálo být během tragického podzimu 1938 a v následujících měsících bez přehánění nezhojitelné.
