Psaly se Vánoce roku 1978, když jeden dospívající kluk v malém východočeském městě dostal od rodičů fantastický vánoční dárek: dvě desky Johna Lennona – John Lennon/Plastic Ono Band z roku 1970 a Imagine z roku 1971. Jak to rodiče, přesněji řečeno táta, který měl vzácnou schopnost sehnat i v té blbé době skoro cokoli, dokázali, se tenkrát nedozvěděl a už se to nejspíš nedozví nikdy. Na jedno si ale vzpomíná dodnes, a sice na to, že celé vánoční svátky strávil s těmi dvěma deskami, stejně jako na to, jak do sebe nasával Lennonovu muziku a angličtinu, které nerozuměl, ale která mu voněla dálkami a svobodou, zatím jen instinktivně, podprahově, však mu bylo teprve třináct let, a jak se do anglické muziky dočista zamiloval. Vznikla láska na celý život.
O rok později se ten samý kluk, už o hodně dospělejší (rok znamená v tomhle věku strašně moc) těšil na Vánoce tím víc, že čekal podobný dárek, ale tentokrát marně, zázraky se holt dějí i o Vánocích jen jednou. Zklamání, určitě špatně zakrývané, bylo velké, o to víc se ale upnul k těm deskám z minulého roku a zase si je pouštěl celé svátky, přičemž už – díky celoročnímu úsilí – rozuměl spoustě slov, veršů a někdy i vět. Bylo tomu tak i proto, že mu spolužák ze „základky“, jehož otec jezdil s kamionem na Západ, dal tenkou a už notně použitou knížku o liverpoolských „Broucích“, koupenou na bleším trhu v Hamburku, ve které byla spousta černobílých a několik barevných fotografií, jež jeho představy o Johnu, Paulovi, Georgeovi a Ringovi výrazně zhmotňovaly.
Další rok nato, před svátky 1980, si už velké naděje nedělal, a navíc měl spoustu jiných „starostí“, takže mu nejslavnější z „Brouků“ tak trochu vypadl z hlavy. Devátého prosince ráno ale zaslechl v Československém rozhlase, nejspíš na stanici Hvězda, kterou měli nastálo naladěnou doma, krátkou zprávu, že Johna Lennona zabili v New Yorku, a že tak skončil život prvního člena z legendárních The Beatles.
Jakkoli pro něj během roku ty desky a ta muzika neznamenaly tolik jako během Vánoc v předchozích dvou letech, dodnes si vzpomíná, jak se mu na okamžik „zastavilo srdce“. Vánoce, které přišly o čtrnáct dní později, pro něj byly ty nejtrpčí, jaké do té doby prožil. Lennonovy písničky, které si na už notně ohraných deskách zase pouštěl, mu zněly mnohem smutněji a bylo v nich mnohem víc nostalgie než dřív.
Stále má v paměti také to, jak se zoufale snažil získat jakoukoli informaci o tom, co se v Americe 8. prosince stalo, kdo mohl, proboha, Johna Lennona zabít?! Ale marně, samozřejmě že marně. Jeho rodné maloměsto po Johnu Lennonovi nijak netesknilo. Dnes, v on-line světě a záplavě informací všeho druhu, se to zdá jen těžko uvěřitelné, ale to, za jakých okolností zemřel jeho hrdina a „nejlepší muzikant na světě“, jak tehdy důležitě říkával, třebaže znal z toho, co napsal a nazpíval, stále ještě jen pouhý zlomek, se onen kluk dozvěděl teprve o hodně později, až jako gymnazista. Stejně jako to, kdo byl Mark Chapman, jak zbytečné a absurdní to, co udělal, bylo, jak strašně křehký je lidský život, a tak vůbec…
Jak jsem už řekl, nebyly to – na konci roku 1980 – pro toho čerstvě patnáctiletého kluka hezké Vánoce. Plný smutku a stesku po muzikantovi, kterého si nad jiné oblíbil, chodil s kamarády ze školy dopoledne na rybník Šibeňák bruslit a hrát hokej a odpoledne vyrážel na běžky, neboť chtěl být sám, a broukal si pro sebe do nekonečna Johnovy písničky. Večer, nebo alespoň část večera, protože to tak nějak patřilo k Vánocům u nich doma, sledoval s rodiči a s mladší sestrou Vladimíra Menšíka, Vladimíra Dvořáka, Jiřinu Bohdalovou a spol., jak se snaží bavit na černobílé obrazovce národ, shlédl první díly pohádkového seriálu „Arabela“, poslouchal písničky, v nejednom případě bez licence ukradené na Západě, třeba „To jsou fámy“ Karla Gotta nebo „Mýdlového prince“ Václava Neckáře, což byla alespoň relativně dobrá muzika, či „Dívku Glorii“ a „Holku s citrónovou šálou“ zpívajícího bubeníka Víti Vávry, což bylo o poznání horší.
