KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve svém posledním textu pro INFO.CZ jsem se věnoval česko-sovětským, potažmo česko-ruským vztahům, respektive otázce, zda je Rusko opravdu antitezí evropského/transatlantického Západu. Dnes nabízím zamyšlení na téma, v čem všem se od Evropy odlišují Američané a v čem jsou až dramaticky jiní navzdory tomu, že mnozí Evropané mají sklon k tomu nahlížet naše „bratrance“ za oceánem naší optikou, naším náhledem na věc, naší filozofií, zkrátka jako bychom tam žili my sami. Skutečnost je od tohoto náhledu velmi často výrazně odlišná. Tak pojďme na to.
Rychlá a brutální historie…
Jak moc je život v USA jiný než ten náš, si naplno uvědomím pokaždé, jakmile za mořem vystoupím z letadla. Dokonce i když to je v New Yorku, který reálně nemá s Amerikou jako takovou mnoho společného, což říká i sám Woody Allen, Newyorčan (v nejlepším slova smyslu) z nejfanatičtějších.
Podobně si to připomenu pokaždé, když čtu některého z velkých amerických spisovatelů, například mého milovaného Cormaka McCarthyho (1933–1923), například Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (1985; česky 2009) nebo Tahle země není pro starý (2005; česky 2007; filmové zpracování 2007).
„Tyhle americké pohádky, to se opravdu může stát jenom ve filmu,“ řekl mi o snímku Tahle země není pro starý před lety s ironií sobě vlastní jeden z mých studentů, se kterými jsem na toto téma po přednášce vedl diskuzi. „Já Ameriku dobře znám, každé léto jsem s rodiči v Bostonu…,“ smál se vševědoucně.
Jenže, Boston, stejně jako NYC, to není Amerika. Přesněji řečeno, je to jen malá, skoro jen nepatrná část Ameriky, její intelektuální výspa, jedna z několika (společně s LA, NYC, San Franciskem a dalšími). V Bostonu jistě ne, v Texasu, v Arizoně, v Novém Mexiku se ale člověk k podobnému příběhu, jaký napsal McCarthy, při troše štěstí či spíše smůly nachomýtnout může. Čím blíž k hranici s Mexikem, tím je to „pravděpodobnější“.
Amerika, dokonce nejen ta vnitrozemská, je totiž svým způsobem opravdu stále ještě „divoká země“, docela jiná země než naše Evropa, třebaže se to tak nemusí na první pohled zdát.
Důvodů, proč tomu tak je, existuje celá řada. Na prvním místě stojí historie. Nezapomeňme, že Amerika musela za čtvrt století ujít to, nač měl starý kontinent více než tisíciletí. Žádný středověk, gotika, žádná renesance, žádné baroko, žádné osvícenství. Pomineme-li původní obyvatelstvo, zbývá jen příjezd evropských „otců poutníků“, jejich následovníků a složité, místy divoké etablování se v novém světě. Jak ostatně říká nenapodobitelným hlasem Vladimír Ráž ve filmu našeho dětství: „Stále dál pronikali pionýři na západ a v jejich stopách následovali dobrodruzi, bandité a desperáti…“
Moderní Amerika, dnešní Spojené státy, se zrodila z války proti mateřské zemi, Velké Británii, ve druhé polovině 19. století, v nekonečných bojích a v krvi ve válce s Mexikem, během dobývání tzv. Divokého Západu (stačí si připomenout tzv. Manifest Destiny), z občanské války Severu proti Jihu v letech 1861–1865, z bojů za rasovou desegregaci společnosti nebo za plnou emancipaci Afroameričanů. To vše se propisuje do její podoby dodnes, a to i v současné trumpovské éře.
…i složitá současnost
Pokud bych měl alespoň stručně shrnout, v čem se Amerika – nejen v důsledku výše uvedeného – liší od Evropy, nemohl bych opomenout přinejmenším následující skutečnosti.
Za prvé je to lpění mnoha, téměř jistě většiny Američanů na právu vlastnit zbraň a použít ji ke své obraně a k obraně svých blízkých v míře, jaké se Evropa ani v náznaku nepřibližuje.
Za druhé vysoká míru religiozity (bílých i „barevných“ Američanů), která je s většinou, opakuji s většinou evropských států naprosto nesouměřitelná.
S tím souvisí i třetí bod: odmítání interrupcí velkou částí obyvatel řady amerických států. Kdyby tomu tak nebylo, politikové jako Greg Abbott (Texas) či Ron DeSantis (Florida) by nikdy nebyli opakovaně zvoleni guvernéry „svých“ států. Rozhoření liberální Evropy nad tamním potratovým zákonodárstvím je především nepochopením skutečnosti, že Amerika je – zdůrazňuji znovu – zkrátka dramaticky jiná než naše Evropa.
Za čtvrté je to důraz na individuální svobodu a přesvědčení stále ještě většiny Američanů o tom, že stát tu není od toho, aby se o ně staral. Jak říkal Ronald Reagan: „Nejhorší věta, jakou znám, je: Jsem z vlády a přicházím vám pomoct…“
Za páté mimořádná citlivost vůči dlouhá desetiletí neutuchajícímu nelegálnímu přistěhovalectví, které trápí zejména jižní státy americké unie, což píšu, jakkoli vím, že se jedná o velmi složitý problém s řadou vážných dopadů pro fungování země.
Za šesté nelze opomenout hlubokou víru Američanů, že jejich země (USA) a jejich stát (například Texas, kde je vskutku mimořádně „zbytnělá“) jsou nejlepší na světě. S tím souvisí i specifický americký mesianismus: přesvědčení, že Spojené státy jsou předurčeny k tomu, aby vedly zbytek světa k lepší budoucnosti.
Při troše dobré vůle bych takových rozdílů mezi Amerikou a Evropou našel mnohem více. Tyto body jsou však nejenom podle mě zásadní a pro pochopení „velké demokracie“ za oceánem naprosto klíčové.
