V britské politice to znovu vře. Z vlády Borise Johnsona odstoupili další vlivní členové – ministr financí Rishi Sunak a ministr zdravotnictví Sajid Javid, zatímco jiná „těžká váha“, šéfka Foreign Office Liz Trussová, vyjádřila premiérovi podporu. Ministerský předseda nakonec podlehl tlaku a rezignuje - dle médií odejde z čela Konzervativní strany a na podzim skončí i v čele vlády. Většinu Britů ale popravdě řečeno vleklý boj o budoucnost Johnsona a jeho kabinetu zase až tolik netrápí. Jednak začíná léto, takže je čas vyrazit do domácích i zahraničních dovolenkových rezortů, jednak, a to hlavně, bude vrcholit Wimbledon, což je zejména pro Londýn jeden z největších svátků roku. Je to mu tak i letos, kdy má slavný turnaj nečekané, relativně vážné potíže.
Oč přesně jde? Vedení nejexkluzivnějšího a také, buďme upřímní, zřejmě nejsnobštějšího sportovního klubu na světě s názvem All England Lawn Tennis and Crocquet Club (založen v roce 1868) se totiž vzhledem k agresi Ruské federace na Ukrajině rozhodlo vyloučit z turnaje všechny ruské a běloruské tenisty a tenistky. Vezmeme-li v potaz, že mužskou světovou jedničkou je aktuálně Rus Daniil Medveděv, že má Rusko v první desítce jako svého dalšího zástupce ještě Andreje Rubljova a že mezi deseti nejlepšími ženami je aktuálně na šestém místě Běloruska Aryna Sabalenková, nemluvě o dalších hráčích a hráčkách z obou zemí, kteří se nacházejí v první stovce žebříčku, není se co divit, že rozhodnutí vyvolalo velkou pozornost, od pochval až po ostré odsouzení.
Organizace zastřešující mužský a ženský tenis: ATP (Association of Tennis Professionals), WTA (Women᾿s Tennis Association) i ITF (International Tennis Federation) zaujaly k záležitosti jasný postoj. Zcela ve shodě rozhodly, že se za letošní turnaj vzhledem k rozhodnutí pořadatelů nebudou udělovat v soutěži mužů, žen, juniorů a juniorek ani vozíčkářů žádné body, a pořadatelé navíc dostali vysoké pokuty, stejně jako britská LTA (Lawn Tennis Association). Dotyční se přirozeně odvolali, takže se čeká velká právnická bitva nejen o peníze, ale hlavně o precedens, tj. o to, co všechno smějí pořadatelé jednotlivých turnajů dělat, koho zvát a koho nezvat (či koho vyloučit), zvlášť jedná-li se o soukromý klub, navíc jak už jsem řekl, ten neslavnější na světě.
Vzhledem k tomu, že se letos ve Wimbledonu nebudou udělovat do žebříčků ATP a WTA žádné body, je turnaj, s nadsázkou řečeno, vlastně exhibičním, byť, přirozeně, s fantastickými finančními odměnami (jež budou celkem činit rekordních více než 40 milionů liber, jen vítěz mužské a vítězka ženské dvouhry si přijdou na dva milióny liber). Počáteční obavy z toho, že by někteří hráči mohli turnaj bez bodového hodnocení „vypustit“, se nicméně ani náhodou nenaplnily. Touha pozvednou nad hlavu „trofej, nad níž (v tenise) není“, je prostě příliš velká, stejně jako jsou příliš silná (téměř posvátná) pouta, která světové tenisty všech pohlaví a věku k turnaji vážou. Roli jistě sehrála i krajně nepříjemná vzpomínka na rok 1973, kdy turnaj do jisté míry znevážil bojkot většiny profesionálů, kteří se jej nezúčastnili na protest proti potrestání (zákaz startu) tehdejšího Jugoslávce Nikoly „Nikiho“ Piliće, ze strany ITF za neshody s domácí tenisovou federací; i tohle rozhodnutí, mimo jiné, (do)pomohlo našemu Janu Kodešovi k jeho legendárnímu vítězství.
Nakonec se tedy letos na travnatých dvorcích na jihozápadním předměstí britské metropole objevili všichni, kteří mohli, a turnaj má tudíž díky nim tradiční, neopakovatelnou atmosféru. K její výjimečnosti přispěly i oslavy stoletého výročí otevření Centrálního kurtu, což byla 3. července opravdu veliká sláva, jíž se účastnila většina legend tohoto turnaje včetně osminásobného vítěze Rogera Federera, české dvojnásobné šampiónky Petry Kvitové, anebo domácího miláčka Andyho Murrayho, který na tomto kurtu slavil rovněž dvakrát. A mimochodem, když už jsme u Murrayho, ten nastoupil i do letošního turnaje a třebaže neuspěl, dostalo se mu aplausu jako málokomu. Přízeň diváků si ostatně užívá i nejnovější britská tenisová hvězda, jihoafrický rodák Cameron „Cam“ Norrie, který od roku 2013 reprezentuje právě Velkou Británii. Semifinále, do něhož se prozatím probojoval, je obrovským úspěchem jak pro něj, tak pro pořadatele, a to přitom zdaleka nemusí být – v době, kdy píšu tento text, to ještě nevíme – konec. Ať už to v semifinále a v případném finále dopadne jakkoli, tenisová Británie je už teď „na nohou“, a proto také logicky vzpomíná na Murrayho i na Norrieho slavné předchůdce v čele s Fredem Perrym, jehož sochu u Centrálního kurtu nemůže minout nikdo, kdo do areálu vkročí…
Fred Perry, největší britský tenista všech dob
Životní příběh muže, jehož jméno jsem na konci předchozího odstavce zmínil, byl vskutku mimořádný – a navíc velmi „ostrovní“ – a proto si jej pojďme, když už píšu o Wimbledonu, připomenout. Frederick John „Fred“ Perry se v severoanglickém Stockportu v Cheshirském hrabství pozoruhodnou shodou okolností narodil právě v roce, kdy Wimbledon na dlouhou dobu vyhrál poslední domácí tenista, Arthur William Charles Wentworth Gore. Otec budoucího šampióna, Samuel Perry, byl poslancem Dolní komory parlamentu za Labour Party a velmi přísným mužem, jenž dbal na to, aby se jeho syn za všech okolností řídil zásadami, jež považoval za správné, a aby „tvrdě pracoval“. I proto jej velice těšilo, že Fred od malička vynikal ve všech druzích sportu, zejména ve stolním tenise, v němž se v roce 1929, tedy jako dvacetiletý mladík, dokonce stal mistrem světa v nejprestižnější mužské dvouhře.
