Co letos čeká Velkou Británii a jejího premiéra Johnsona aneb Země na počátku „roku jedna“

04. 01. 2021 • 18:00
Podíváme-li se na Velkou Británii na počátku roku 2021, není to po pravdě řečeno příliš utěšený pohled. Mohli byste namítnout, že vzhledem ke koronavirové krizi, která paralyzuje prakticky celý Západ, to platí i o mnoha dalších zemích. Není to ale tak docela pravda. Ostrovní stát se totiž bude muset, kromě toho, že čelí i na „západní poměry“ mimořádně silné koronavirové náloži, vypořádat také s brexitem v praxi, což stačí na pořádné bolení hlavy.

Pokud jde o koronavirus, v zemi se v posledních dvou týdnech začala šířit nová mutace viru, nakažlivější než ta předchozí, v posledních dnech je navíc evidováno přes padesát tisíc případů nemocných denně a vláda vyhlásila další tvrdá opatření. Situace tak až příliš připomíná kritické týdny z jara letošního roku. Systém NHS (National Health Service) zatím přímo nekolabuje, přesto se již začíná s přípravou oživení „polních nemocnic“, jež byly poprvé zřízeny právě na jaře (ta vůbec největší v londýnském East Endu se jmenovala „Slavík“, anglicky Nightingale, a byla schopná pojmout na čtyři tisíce nemocných), neboť panují dost možná oprávněné obavy, aby k výše zmíněnému kolapsu přece jen nedošlo, a aby tak v Británii nebyly k vidění scény, jaké známe ze zimy a z jara loňského roku ze severní Itálie či z New Yorku.

Názory na to, jak si vláda vedená Borisem Johnsonem v boji s koronavirem vede, se přirozeně různí, kritický tón nicméně převládá. Sám ministerský předseda má s covidem-19 osobní zkušenost (na jaře prodělal nemoc v těžké formě a na podzim musel do karantény), což mu u části populace dočasně přidalo kladné body. Celkově vzato však jeho kabinet čelí výtkám, jež nejsou nepodobné těm, které známe z České republiky: vláda podle četných kritiků reaguje pomalu, nekonzistentně, nekoncepčně až zmateně. Premiér opakovaně připustil, že rozumí tomu, proč na něj mají lidi vztek, svoje kroky však vysvětloval a vysvětluje snahou „dosáhnout rovnováhy mezi veřejným zdravím a širšími potřebami společnosti a ekonomiky“, což „není ani trochu snadné“. 

Úplně se mu to ale nedaří, i když je jako „kontaktní politik“ prakticky denně mezi lidmi, o čemž svědčí mimo jiné jeho mimořádná aktivita na sociálních sítích. Jako světlo na konci tunelu se tak pro Johnsona, pro jeho vládu i pro Brity obecně jeví vakcína, očkování, v jejímž vývoji byli úspěšní vědci v Oxfordu ve spolupráci s farmaceutickou firmou AstraZeneca; očkovat by se mělo začít právě dnes. A jen tak mimochodem, když už jsem se výše dopustil srovnání britské a české vlády, včera, 3. ledna 2021 se Boris Johnson obrátil na rodiče, aby své děti v novém roce poslali rozhodně do škol; vzdělání je podle něj „nesmírně důležité“ a nebezpečí nákazy ve školách „velmi, velmi malé“. Nemohla by to být pro naši vládu inspirace? Jinak samozřejmě platí, že jak britský kabinet celou koronavirovou záležitost zvládne, uvidíme během prvních dvou měsíců roku a hlavně na jaře, a právě na tom bude záležet další Johnsonův politický osud.

To, zda britská vláda v současné podobě přežije, ale nezávisí pouze na zvládnutí či nezvládnutí koronaviru, ale také na tom, jak se vypořádá s teď už reálnými dopady brexitu. Nutno uznat, že Johnson má smysl pro dramatičnost a že je schopen (na)časovat věci tak, aby z toho měl prospěch. Tzv. Štědrovečerní dohoda (Brexit Withdrawal Agreement; už jen samotné neoficiální označení dohody evokuje něco mimořádně vydařeného a úspěšného či příjemného) o podmínkách brexitu s Evropskou unií je toho dokonalým příkladem. Jaké jsou její nejdůležitější výsledky? Klíčovou zprávou je, že obchod mezi ostrovním státem a EU bude probíhat i nadále bez cel, kvót a tarifů; na hranicích přibude kontrol a formalit, které budou pro obě strany otravné a budou obchod a vzájemné styky obecně brzdit, i tak lze ale tuto část smlouvy označit za výhodnou pro Londýn i pro Brusel. Johnson, myslím, že oprávněně, prezentuje jako své vítězství hlavně fakt, že se Británie nebude muset nadále řídit četnými unijními regulacemi v oblasti legislativy týkající se státní pomoci, sociálních záležitostí a, například, životního prostředí (to je ona „suverenita, kterou jsme si vzali zpět“), přičemž rozhodčím v případných sporech nebude Evropský soudní dvůr (jak si přál Brusel), nýbrž nezávislý arbitr (jak chtěl Londýn). 

Johnson naopak ustoupil v otázce rybolovu, jenž sice hraje v britské ekonomice a ve vzájemném obchodu s EU marginální roli, současně ale měl a stále má velký symbolický význam; výsledek je ten, že v následujících letech budou moci rybáři ze zemí EU lovit v britských výsostných vodách v 75 % objemu z předbrexitových časů (což je horší výsledek, než premiér sliboval), po pěti a půl letém přechodném období se pak budou domlouvat vždy rok od roku; Johnson nicméně už teď slibuje britským rybářům vysoké kompenzace, čímž si hodlá zachovat jejich probrexitové sympatie, a pravděpodobně se mu to i podaří. Vzhledem k tomu, že s dohodou již souhlasili šéfové vlád všech sedmadvaceti států EU a s ohledem na pohodlnou probrexitovou většinu v Dolní sněmovně britského parlamentu lze očekávat, že poté, co ji v lednu schválí, jako poslední, Evropský parlament, vstoupí brexit se vším všudy definitivně v platnost. „I kdybych pro svoji zemi neudělal nic jiného,“ nechal se slyšet Johnson, „měl bych v tuto chvíli splněno“. Něco na tom, popravdě řečeno, je. 

Johnson může být, myslím, pokud jde o brexit, relativně spokojen. Nejenže se mu podařilo dosáhnout dohody, ve kterou už takřka nikdo nedoufal, ale navíc si díky tomu podržel, jak se alespoň zdá, sympatie většiny britského bulvárního (protievropského ve smyslu proti EU) tisku, který má v zemi nemalý vliv. Tato skutečnost pro něj byla a je o to cennější, že během složitých a z pohledu jednání vlády dosti chaotických podzimních měsíců prakticky přišel o podporu hlavních stranických novin The Daily Telegraph i prestižního konzervativního periodika The Spectator, jež stály dříve na jeho straně. Stranická rebelie (včetně doutnající revolty v konzervativním poslaneckém klubu, která byla veřejným tajemstvím) je tak zřejmě na čas zažehnána a premiér se snad bude moci soustředit na podstatné věci. 

Nebude to ale mít vůbec snadné. Podle většiny britských komentátorů byl totiž architektem většiny Johnsonových kroků v posledních letech jeho klíčový poradce Dominic Cummings, architekt vítězné kampaně v brexitovém referendu na jaře 2016 i v parlamentních volbách z prosince 2019; někteří o něm dokonce psali jako o „stínovém“ či „faktickém“ premiérovi. V polovině listopadu však Johnson Cummingse, kterého až do té doby „vysekal“ ze všech malérů, nečekaně vyhodil poté, co se dostal do sporu s jeho snoubenkou a matkou jeho nejmladšího syna Carrie Symondsovou (spor se formálně týkal povýšení dosavadního ředitele pro komunikaci Leeho Caina na post ředitele kanceláře premiéra, ve skutečnosti šlo ovšem mnohem víc o vyústění dlouhodobých osobních antipatií). Aféra po krátké mediální smršti – i vzhledem ke koronaviru a k jednáním o brexitu – poměrně rychle utichla, což ovšem neznamená, že Cummings nebude premiérovi v následujících měsících chybět. Do jaké míry tomu tak bude, ukáže až čas.

V jednom ohledu má nicméně Boris Johnson dlouhodobě štěstí. Tímto „štěstím“ je vedení opoziční Labour Party. Již na jeho drtivém vítězství v parlamentních volbách z konce roku 2019 měl nemalý podíl fakt, že tehdejší lídr labouristů Jeremy Corbyn, levičák, jenž mentálně „zamrzl“ v sedmdesátých letech minulého století, byl pro většinu Britů, dokonce i pro ty, kteří neměli v lásce Johnsona, prostě nevolitelný. Na tom, že opozice netrápí vládu, zvládající koronavirovou epidemii se značnými problémy a s četnými lapsy, a čelící četným problémům spojeným s brexitem, mnohem důrazněji, pak může především skutečnost, že Corbynův nástupce Keir Starmer je sice na rozdíl od svého předchůdce (kterému dokonce kvůli jeho nevyjasněnému postoji k antisemitismu dočasně pozastavil členství ve straně) solidní a ctihodný muž, bohužel pro Labour Party ale nemá ani špetku charismatu, o „vůli k moci“, která je další nezbytnou podmínkou úspěchu, nemluvě. Co by za takové protihráče někteří z bývalých konzervativních premiérů dali, například „nešťastný“ John Major, jenž musel v devadesátých letech minulého století čelit největšímu poválečnému labouristovi Tonymu Blairovi…

Shrnuto a podtrženo, jakkoli není nálada či atmosféra v Británii na počátku roku 2021 nijak jásavá či radostná, snad kromě fanatických stoupenců brexitu, jako je Nigel Farage, jejichž čas konečně nadešel, má ministerský předseda Johnson navzdory všemu, co se mu až doposud nepodařilo, situaci do jisté míry stále ve svých rukou. Pokud se mu v politickém slova smyslu podaří přežít následující měsíce (než se rozběhne očkování), pokud následně jeho kabinet ve spolupráci s NHS logisticky zvládne vakcinaci populace a pokud nevyhnutelné brexitové zmatky (což je téma na jiný text) nepřekročí únosnou mez, může se pořád ještě stát oním „velkým premiérem“, jak o tom snil v době, kdy starostoval Londýnu (2008–2016) a kdy psal monografii o svém vzoru Winstonu Churchillovi (The Churchill Factor; 2014). Když ne, tak ne; do dějin své země se zapsal i tak. 

 

SDÍLET

Naše newslettery rozesíláme každý týden

Šarlatáni brzdí seriózní výzkum účinků antabusu, říká biochemik Cvek

Marek Kerles
Dnes • 08:00

Český biochemik Boris Cvek byl členem mezinárodního týmu, který před třemi lety uveřejnil v prestižním vědeckém časopise Nature důležitou studii o účincích antabusu na rakovinné bujení. Vědci tehdy prokázali, že lék, využívaný pro léčbu alkoholismu, ničí v laboratorních podmínkách nádorové buňky a podobně funguje i při pokusech na myších. Dnes se na celém světě začalo o látce antabus i v odborných kruzích mluvit také jako o možném léku pro pacienty s covidem-19. Podle Borise Cveka je však tenhle předpoklad založen na zcela mylných a neseriozních základech a v konečném důsledku má na solidní výzkum antabusu kontraproduktivní účinek.

Cíl v nedohlednu, česká CNN marně čeká na své diváky

Vojtěch Kristen
Dnes • 06:00

KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Cíl je stále v nedohlednu. Taková je ve zkratce situace stanice CNN Prima News po osmi měsících na trhu. Stanici v průměru sleduje půl procenta lidí u obrazovek, většina pořadů dosáhne na sledovanost pouze v řádu nižších desetitisíců.

Lednové počasí a chyby Francouzů. Co s odstupem víme o blackoutu, který ohrozil Evropu?

Jan Kalous
Včera • 18:39

Možná jste si toho nevšimli, což je dobře. Nevšimla si toho v nějaké větší míře ani mnohá naše média, což už tak dobře není. Evropa se minulý pátek ocitla na hraně blackoutu. Je to ve své podstatě příběh o tom, jak nebezpečnou situaci v přenosové soustavě nastartovala Francie, ale zažehnaly ji české jaderné a uhelné elektrárny.