Každý, kdo sleduje už čtvrtým dnem tu velkolepou a impresivní show a má jenom trochu smysl pro krásu, velikost a emoce, musí uznat, že oslavy platinového výročí panování britské královny Alžběty II. jsou opravdu monumentální. Stejně tak nemůže nevnímat, že se setkaly s nejvřelejším možným přijetím ze strany britské veřejnosti, a že je to proto nejen oslava panovnice samotné, její rodiny, monarchie a britské státnosti, ale i velký lidový svátek, festival či karneval, skvělé čtyřdenní „prázdniny“, na které obyvatelé ostrovního státu dlouho nezapomenou, pokud vůbec kdy. Ve skutečnosti jde ale, samozřejmě, o mnohem víc než „jen“ o oslavu oněch sedmdesáti let. Jde o celou zemi, o celé Spojené království, o jeho minulost, současnost a, jakkoli se to na první pohled nezdá, i o jeho budoucnost.
Jak jsem již v jednom z textů k Alžbětině vládě napsal: Sedmdesát let, to je na dotek věčnosti. Drtivá většina Britů nepamatuje za svého života jiného vládce než Alžbětu II. Za jejího panování se vystřídalo v Downing Street číslo 10 čtrnáct premiérů, respektive dvanáct premiérů a dvě premiérky, a v čele nejbližšího britského spojence, USA, stejný počet, také čtrnáct prezidentů. Když v únoru 1952 nastupovala Alžběta po smrti svého otce Jiřího VI. na britský trůn, stál v čele Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin, v čele Číny Mao Ce-tung a včele Indie Džaváharlál Nehrů, Francouzi stále ještě válčili v Indočíně a čerstvý absolvent práv na havanské univerzitě Fidel Castro jenom „neškodně“ snil o „socialistické revoluci“… Pokud jde o naši zemi, Československo tehdy z milosti Moskvy „řídil“ uštvaný, vystresovaný alkoholik s rukama od krve Klement Gottwald, Emil Zátopek měl teprve před sebou helsinskou olympiádu, své vytrvalecké „běhy k nesmrtelnosti“, Věře Čáslavské bylo deset let, Miloši Formanovi dvacet a do narození Jaromíra Jágra pro změnu dlouhých dvacet let chybělo…
Vraťme se ale zpátky k Británii. Princezna Alžběta (*1926) byla v únoru 1952 s manželem, nedávno zesnulým princem Philipem (1921–2021), na cestě po zemích někdejšího impéria, transformovaného ve Společenství národů (Commonwealth of Nations) ve východoafrické Keni, když ji zastihla zpráva o již zmíněném úmrtí otce. Následoval rychlý návrat na Ostrovy, formální převzetí vlády, první státnické „lekce“ od „starého premiéra“, válečného a politického veterána Winstona Churchilla, postupné získávání zkušeností s „vládnutím“, první (Charles), druhé (Anna), třetí (Andrew) a čtvrté (Edward) dítě, četné rodinné trable a skandály, a, to hlavně, postupná proměna do „role“ „matky a ochranitelky národa“, role, kterou Alžběta II. s naprostou dokonalostí a navzdory pokročilému věku plní dodnes.
Stovky, tisíce stran by nestačily na to, kdybychom měli podrobně popsat, co všechno má Alžběta II. za sebou a co všechno pro svoji zemi vykonala! Jak důležitá byla pro Brity nejen v časech, ve kterých se její zemi dařilo (například na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy ministerský předseda Harold Macmillan pronesl slavnou větu „Never had it so good“, tj. „Nikdy jste se neměli tak dobře“), ale i ve kterých tomu bylo naopak (například v sedmdesátých letech, kdy Ostrované prožívali nepříjemnou „kocovinu“ po předchozích Swinging Sixties včetně tzv. „zimy nespokojenosti“ na přelomu let 1978–1979, nebo v době po smrti princezny Diany, kdy se monarchie, s nadsázkou řečeno, několik dní „otřásala v základech“ kvůli údajně nedostatečné empatii Buckinghamského paláce, včetně královny samotné).
