Květiny v hlavních pušek a v klopách uniforem. K výročí „karafiátové revoluce“ a zrodu moderního Portugalska

Martin Kovář

01. 05. 2020 • 08:00

V posledním dubnovém týdnu a na počátku května 1974, tj. před šestačtyřiceti lety, se v Portugalsku psaly dějiny. Po téměř půlstoletí se zhroutil autoritativní režim, spojený se jménem dlouholetého ministerského předsedy Antónia de Oliveiry Salazara (1889–1970; premiérem v letech 1932–1968). Symbolem úspěšné rebelie, jež se v některých ohledech podobala budoucí „sametové revoluci“ v Československu, se staly rudé karafiáty, které odpůrci režimu, podporující vzpouru mladých levicových důstojníků, připínali na uniformy a vkládali do hlavní pušek vojáků hájících vládu. Právě tak se zrodil celosvětově známý název revolty – „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos), jež stála na počátku vzniku moderního portugalského státu.

K pochopení toho, co se vlastně v Portugalsku na jaře 1974 stalo, se musíme vrátit poměrně hluboko do dějin země, téměř na počátek „krátkého dvacátého století“, které pro „syny Lusitánie“ začalo roku 1910, kdy byla v Lisabonu vyhlášena republika. Politická situace v zemi byla velmi nestabilní, a to jak před první světovou válkou, v jejím průběhu (1914–1918; kdy Portugalsko stálo na straně dohodových mocností, tj. Velké Británie a Francie a jejich spojenců), tak po jejím skončení. O politické křehkosti tzv. první republiky vypovídá nejlépe fakt, že se během prvních patnácti let její existence vystřídalo u moci stěží uvěřitelných pětačtyřicet kabinetů. Připočteme-li k tomu ještě chronicky slabou ekonomiku, postiženou navíc poválečnou hospodářskou krizí, není se co divit, že na konci května 1926 došlo ke státnímu převratu a k nástupu vojenské diktatury (Ditadura Militar), která posléze přerostla v dlouholetou autoritativní vládu (tzv. národní diktatura; Ditadura Nacional). V čele této diktatury sui generis posléze stanul již zmíněný António Salazar, jedna z opomíjených, avšak pozoruhodných osobností evropských dějin dvacátého století. Vzhledem k tomu, že Salazarův životní příběh je z velké části i příběhem „jeho“ Portugalska, pojďme se na něj podívat podrobněji.

Narození a dětství Antónia Salazara v zemi, kde mezi chudými a majetnými, či, jinak řečeno, privilegovanými a „obyčejnými lidmi“ zela zdánlivě nepřekonatelná propast, ani v náznaku nepředurčovalo k velké kariéře. António přišel na svět v dubnu 1889 jako „vymodlený“ synek v rolnické rodině ve vesničce Vimieiro (kromě něj rodiče vychovávali ještě čtyři dívky), a snad právě proto se pečlivé matce podařilo dosáhnout toho, že mohl v deseti letech nastoupit do katolické školy ve Viseu. O rok později začal studovat v semináři katolické církve, následně pokračoval ve studiu teologie a poté, to hlavně, práv na starobylé univerzitě v Coimbře. Třebaže působil skromným, nenápadným až plachým dojmem, patřil vždy k nejlepším studentům v ročníku, stejně jako k aktivním „novinářům“, byť zatím převážně pouze v rámci školních periodik. Po skončení studií zůstal na univerzitě jako asistent a později jako docent, když přednášel zejména o politické ekonomii a o národním hospodářství; sílící zájem o politiku jej nakrátko přivedl i do parlamentu (1921).

V té době již byl Salazar světonázorově a politicky jasně „vyprofilován“, o čemž ostatně svědčilo již jeho členství v Akademickém centru křesťanské demokracie (Centro Académico de Democracia Cristã) z předchozích let. Hodnotami, které nade vše uznával, byly bůh (v jeho případě Bůh), vlast a rodina. Kromě toho byl hluboce přesvědčen o tom, že zájmy jednotlivce neznamenají nic ve srovnání se zájmy celku, že politické strany zemi spíše rozvracejí, místo aby přispívaly k její stabilitě a prosperitě a že umírněná, osvícená, třebaže autoritativní vláda je pro národ prospěšnější než jakákoli jiná forma státu. Krátce po v úvodu zmíněném vojenském převratu generála Manuela de Oliveiry Gomese da Costy z května 1926 byl Salazar za své postoje i pro svou odbornost „odměněn“ funkcí ministra financí, od roku 1928 pak tento nejvlivnější post v kabinetu zastával nepřetržitě až do roku 1940 (souběžně s dalšími úřady včetně toho premiérského). Velká politická kariéra, kdysi tak nepravděpodobná, začala.

Antonio Salazar

V červenci 1932 Salazar vystoupal na pomyslný vrchol, když jej prezident António Óscar Camora jmenoval ministerským předsedou země. Ani on ale tehdy nejspíš nevěřil, že v této funkci zůstane až dokonce šedesátých let. Salazarův režim, opírající se od roku 1933 o novou ústavu a nazývaný Nový stát (Estado Novo), spoléhal především na armádu, katolickou církev a podnikatelské kruhy, což jasně vypovídalo o jeho bytostně konzervativním charakteru. Hlavními nepřáteli premiéra i „jeho“ státu byly nejen komunismus a socialismus, ale i fašismus a nacismus, stejně jako liberalismus a individualismus, pokládané za „největší nebezpečí moderní doby“. Vláda se s politickými odpůrci nepárala a tajná policie (Polícia de Vigilância e Defesa do Estado [PVDE], později Polícia Internacional e de Defesa do Estado [PIDE]) se rychle stala jednou z jejích hlavních mocenských opor, a to i přesto, že většina Portugalců režim poměrně dlouhou dobu podporovala.

Na konci dramatických třicátých let podpořil Salazar frankistickou revoltu vůči levicové vládě v sousedním Španělsku (1936–1939). Za druhé světové války (1939–1945) pak uhájil, stejně jako Francisco Franco, neutralitu své země; v některých případech dokonce, jakkoli vztahy Lisabonu s Londýnem a Washingtonem byly velmi složité, spolupracoval se spojenci. Po skončení války proto na rozdíl od Franka nemusel čelit jejich soustředěnému tlaku, a Portugalsko se dokonce stalo zakládajícím členem Severoatlantické aliance (NATO; 1949) a Evropského sdružení volného obchodu (ESVO; 1960). Tato skutečnost mu v rámci Západu dodávala na důležitosti a na významu, i když se jednalo o malou, chudou zemi s nevýkonnou ekonomikou, a navíc o zemi, v souvislosti s níž nebylo navzdory pozvolné liberalizaci vnitropolitických poměrů možné mluvit o demokracii a jež byla v očích světa spojena – v rozporu se soudobými trendy – s tvrdou (neo)koloniální politikou.

V šedesátých letech António de Oliveira Salazar, znovu podobně jako Franco v sousedním Španělsku, stále obtížněji odolával tlaku ze strany opozice, především (byť nikoli výhradně) mladé generace, k jejímuž tvrdému potlačování využíval kromě již zmíněné tajné policie rovněž vojenské složky. Vážné zranění hlavy z roku 1968, následná mozková mrtvice (ještě v témže roce) a smrt o dva roky později (v červenci 1970) byly pro Salazara svým způsobem „milosrdné“, jakkoli znamenaly faktický konec jeho vlády. Salazarovský režim sice úmrtí „vůdce“ ještě přestál, jeho pád byl nicméně pouze otázkou času. Bylo tomu tak přesto, že politický odkaz zesnulého premiéra nebyl zdaleka jednoznačný. Zatímco Salazarovi odpůrci poukazovali primárně na autoritativní charakter režimu, nemilosrdnou perzekuci opozice a absenci svobody, jeho stoupenci oproti tomu zdůrazňovali faktické vymýcení negramotnosti, všestranně prospěšnou sociální politiku a udržení „starého dobrého způsobu života tváří v tvář neúprosné modernizaci a globalizaci, ničící zemi“.

Karafiátová revoluce v roce 1974

Na jaře 1974, konkrétně 25. dubna, nespokojenost s vládou a se (všemu mírnému pokroku navzdory) zaostalostí země vyvrcholila. Finálním podnětem, impulsem k vojenskému převratu mladých důstojníků z Hnutí ozbrojených sil (Movimento das Forças Armadas; MFA) v čele s kapitánem Otelem Saraivem de Carvahlem (*1936) a k nejprve lisabonské a poté takřka celonárodní revoltě se stala, symbolicky, režimem zakázaná písnička „Grândola, Vila Morena“ (spojovaná s propagací komunismu) portugalského „hlasatele svobody“, zakázaného folkového a politického zpěváka „Zeky“ Afonsa (1929–1987), zahraná v rozhlase Rádio Renascença.

Autoritativní režim (v zemích tzv. východního bloku označovaný nezřídka jako „fašistický“) se překvapivě neodhodlal k násilnému potlačení protestů, probíhajících pokojnou, místy téměř happeningovou formou (odtud odkaz na československou „sametovou revoluci“). Rudé karafiáty, zmíněné hned na začátku textu, kterými hlavně mládež vyváděla z míry a de facto „odzbrojovala“ vládní vojáky, se staly jednak symbolem změny, jednak vyjádřením „levicové podstaty revolty“ – právě socialismus a komunismus byly ideologické směry, k nimž se revoluce (jíž padli za oběť pouze čtyři příslušníci ozbrojených sil) z velké části odkazovala. Po týdnu protestů, 1. května 1974, kdy již v ulicích Lisabonu bouřilo několik set tisíc lidí, bylo o osudu režimu rozhodnuto.

V následném období „pokračujícího (či dále trvajícího) revolučního procesu“ (Processo Revolucionário Em Curso; PREC), během něhož stála v čele země až do roku 1976 tzv. Junta národní spásy (Junta de Salvação Nacional; JSN) Portugalsko nesnadno a jen pozvolna, ale přece směřovalo k politické demokracii. Tento trend potvrzovalo i zahájení rozhovorů o vstupu země do Evropských společenství (společně s post-frankistickým Španělskem a Řeckem po pádu tzv. „plukovnické junty“) ve druhé polovině sedmdesátých let. Přijetí do ES v roce 1986 pak tuto přechodnou fázi úspěšně završilo. Současné Portugalsko, které – mimochodem – na členství v někdejším Společenství a v dnešní Evropské unii jednoznačně vydělalo, je již zcela standardním, ve všech ohledech demokratickým státem „západního typu“.

2020: oslavy revoluce v čase koronaviru

Na závěr této vzpomínky na Portugalsko dvacátého století a na „karafiátovou revoluci“ už jen jeden dodatek. Když v roce 2007 obyvatelé země v mimořádně oblíbeném televizním pořadu s názvem Os Grandes Portugueses vybírali „největšího Portugalce všech dob“, nestal se jím s velkým náskokem před ostatními žádný z velkých námořních objevitelů 15. a 16. století, žádný z velkých portugalských králů, ani žádná z hystericky uctívaných sportovních hvězd či celebrit showbusinessu, nýbrž „starý diktátor“ António de Oliveira Salazar. Právě tento výsledek byl a stále je, myslím, moc hezkým dokladem toho, jak jsou, respektive mohou být dějiny a jejich vnímaní proměnlivé, i o tom, že škála jejich interpretací je takřka nepřeberná.

SDÍLET