Colossus 21. století: USA a neformální impérium v dnešním světě

Martin Kovář

17. 04. 2020 • 19:30

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Spojené státy americké musely za posledních sto let čelit hned několika velkým výzvám, které změnily zemi samotnou, její zahraniční politiku a, v úzké souvislosti s tím, i její postavení ve světě. Ve 20. století se jednalo především o první a druhou světovou válku, o velkou hospodářskou krizi, o korejskou a vietnamskou válku, jež byly součástí tzv. studené války, a poněkud paradoxně, i o důsledky jejich vítězství ve studené válce. V „našem“ 21. století pro USA bylo a dosud je událostí zásadního významu 11. září 2001, tzv. „Nine – Eleven“ (Američané uvádějí nejdříve měsíc a teprve pak den), tj. útok teroristů z Al-Kájdy na budovy newyorského Světového obchodního centra a Pentagonu ve virginském Arlingtonu poblíž Washingtonu. Právě tomu, jak triumf ve studené válce a zejména „9/11“ změnily postavení Ameriky ve světě, je věnován tento text.

Hned na úvod je třeba říci, že vítězství nad Sovětským svazem ve studené válce (1945/49–1989/91) bylo pro Američany stejně důležité jako to, že vyhráli v obou „horkých“ světových válkách (1914/17–1918 a 1939/41–1945), možná ještě důležitější. Konflikt, jež obě země nejednou přivedl až na pokraj jaderné apokalypsy (například v době války v Koreji či během tzv. karibské krize), totiž trval více než čtyři desetiletí a odehrával se, kromě (až na výjimky) přímé vojenské konfrontace, rovněž ve sféře politické, ekonomické, vědecké, kulturní a sportovní. Ve svých nejvypjatějších fázích mohlo být jeho důsledkem, jak jsem již naznačil, bez jakéhokoli přehánění, zničení lidstva.

Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století zhroutila vláda komunistů nejprve v zemích tzv. sovětského bloku (včetně tehdejšího Československa) a vzápětí i v samotném Sovětském svazu, zčásti v důsledku silného tlaku ze zahraničí, zejména ze Spojených států amerických, zčásti v důsledku faktického ekonomického krachu a naprosté ideologické vyprahlosti a diskreditace prakticky všech ideálů, na nichž byl tento režim, respektive systém postaven, vnímali to ve Washingtonu – zcela oprávněně – jako svůj velký triumf. „Říše zla“, jak Sovětský svaz označil americký prezident Ronald Reagan (*1911; vládl v letech 1981–1989), byla na hlavu poražena a budoucnost se zdála být tak optimistická jako snad nikdy v moderních dějinách.

Pád komunismu přinesl též konec tzv. bipolárního světa, místo něhož vznikl, respektive vznikal, jak alespoň tvrdili někteří odborníci, například Charles Krauthammer (ve slavném článku „The Unipolar Moment“ [v časopise Foreign Affairs z konce roku 1990]), tzv. unipolární svět, tj. svět, v němž měly jednoznačně dominovat Spojené státy, stejně jako hodnoty a ideály, na nichž Amerika byla a je postavena, tj. svoboda, vláda práva a politická demokracie. Současně s úvahami o vzniku unipolárního světa se zrodil rovněž termín unipolární okamžik, o němž se obecně předpokládalo, že přeroste v tzv. unipolární éru – konec 20. a 21. století měly být zkrátka americkým stoletím.

Těmto představám odpovídalo i jednání Bushovy (1989–1993) a Clintonovy vlády (1993–2001) na mezinárodněpolitické scéně v devadesátých letech 20. století, ať už šlo o jejich angažmá na Blízkém a Středním východě (zejména tzv. první válka v Zálivu) anebo na Balkáně (vojenské angažmá NATO včetně USA v souvislosti s rozpadem někdejší Jugoslávie). Možnosti Washingtonu se tehdy jevily jako takřka neomezené, stejně jako jeho sebedůvěra, ambice a vize. Tato skutečnost do značné míry souvisela s tím, že jelcinovské Rusko, nástupce padlého SSSR, tehdy procházelo neobyčejně složitým obdobím politické a ekonomické transformace a že jeho vliv v mezinárodních vztazích výrazně poklesl (z čehož, mimo jiné, výrazně profitovaly středo- a východoevropské postkomunistické státy, jež právě v této době vykročily ke členství v NATO, včetně České republiky). Teze amerického politologa Francise Fukuyamy o „konci dějin“, tj. o konečném triumfu „demokratického liberálního kapitalismu“ (článek „The End of History“ z roku 1990), byl pro tuto dobu více než příznačný.

Jedenácté září 2001 všechno změnilo. Teroristický útok na newyorská Dvojčata a na Pentagon (fakticky vzato na Washington) proměnil Ameriku snad nejvíc od počátku 20. století. Především ji ale – po centrálních mocnostech (Německo a Rakousko-Uhersko) a jejich spojencích z let 1917–1918, po šintoistickém Japonsku, nacistickém Německu a fašistické Itálii a jejich spojencích z let 1941–1945 a po Sovětském svazu a jeho spojencích z časů studené války (1945/49–1989/91) – znovu „dal“ „velkého nepřítele“: radiální islamismus či islamistický džihádismus v čele s Al-Kájdou Usámy bin Ládina.

Tento fakt je nesmírně důležitý; právě vůči tomuto nepříteli se Spojené státy v čele republikánským prezidentem Georgem Bushem mladším (*1946; vládl v letech 2001–2009) vymezili v tzv. „válce proti mezinárodnímu terorismu“ a v boji proti tzv. „ose zla“ („Axis of Evil“; původně Irák, Írán a Severní Korea, později též Kuba, Libye a Sýrie). Konkrétně se jednalo o války v Afghánistánu a v Iráku a o další akce a operace proti nepřátelům USA na celém světě, které Washington vedl, především zpočátku, se silnou podporou svých evropských spojenců v čele s Velkou Británií (v době, kdy v Downing Street č. 10 úřadoval šéf New Labour Tony Blair; 1997–2007).

O tom, jak důležité tažení proti terorismu pro americkou vládu i pro Američany obecně bylo, svědčí jednak obrovské množství vynaložených prostředků (pravděpodobně více než 1,5 bilionu dolarů), jednak skutečnost, že je mnozí z nich označovali za „třetí“ či „čtvrtou světovou válku“ (onou „třetí“ byla v tomto případě studená válka), nemluvě o tom, že – zejména v jeho úvodní fázi – vedlo ke sjednocení národa za „válečným prezidentem“, jenž se přitom dostal do Bílého domu až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu USA.

Výsledky tohoto tažení, ve kterém navzdory svým slibům o jeho ukončení včetně slibů o uzavření amerického vězení pro ilegální bojovníky na kubánské základně Guantánamo (zřízeno v roce 2002) pokračoval i Bushův nástupce, demokrat Barack Obama (*1961; vládl v letech 2009–2017), byly přinejmenším rozpačité. Zatímco z vojenského hlediska Američané ve většině ohledů (alespoň dočasně) uspěli, jejich následný plán, tj. pokus změnit blízko- a středněvýchodní státy v politické demokracie (více či méně západního typu), jež by nebyly základnou islamistických teroristů, takřka úplně selhal. Na této skutečnosti zatím nic nezměnila ani administrativa republikána Donalda Trumpa (*1946, vládne od roku 2017), stejně jako dosud nebyla zodpovězena otázka, zda něco takového vůbec bylo, je a bude v daných historických, politických, ekonomických, vojenských a sociokulturních podmínkách možné.

Svět přirozeně sledoval a stále sleduje počínání Američanů nejen na Blízkém a Středním východě, ale i jejich vztahy s Čínou, se Severní Koreu i s evropskými státy (s Evropskou unií) s nesmírnou, až úzkostlivou pozorností. Neuspokojivé výsledky Bushových válek proti mezinárodnímu terorismu, ke kterým se na konci první dekády 21. století přidala ještě hluboká hospodářská krize (podle některých ekonomů a politologů k ní z nemalé části přispěly právě neomluvitelně vysoké výdaje na tyto války), snad ještě problematičtější počínání vlády Baracka Obamy a jeho ministryně zahraničí Hillary Clintonové (v prvním prezidentském období), například, avšak nejen v souvislosti s tzv. Arabským jarem (2010 a dále, Egypt, Libye, Sýrie) a – alespoň podle některých odborníků – jistá nekoncepčnost Donalda Trumpa na poli zahraniční politiky (k čemuž se ještě podrobněji dostaneme) by mohly vést k závěru, že americká dominance ve světě není taková jako v devadesátých letech minulého století a že mluvit o unipolární éře by bylo poněkud nadsazené.

Mimochodem, v současné době se častěji než o unipolární éře mluví o éře multipolární; obhájci tohoto pojmu tvrdí, že místo dvou pólů (USA a SSSR), respektive jednoho pólu (USA) je jich dnes ve světě více, i když nejsou všechny politicky, ekonomicky a vojensky stejně silné (USA, Čína, Indie, Rusko, Evropská unie…). Důkazem pro toto tvrzení je podle nich i fakt, že stávající šéf Bílého domu postavil svoji předvolební kampaň v roce 2016 na heslu „Udělejme Ameriku znovu velkou“ („Make America Great Again“), čímž fakticky přizn(áv)al, že „velká“ již není.

Jak to tedy s americkou silou a s postavením USA v dnešním světě je? Popravdě řečeno, navzdory všem výše zmíněným argumentům (již zmíněné nepříliš uspokojivé výsledky „Bushových válek“ na Středním východě, chaotická a vlastně neúspěšná zahraniční politika Baracka Obamy, doposud obtížně hodnotitelná éra Donalda Trumpa; z ekonomického hlediska pak hospodářská krize z let 2008–2010 a její dlouhodobé dopady, stejně jako nebezpečně vysoká zadluženost státu [tzv. „dluhová exploze“ či „dluhová past“]) i s vědomím toho, že země je uvnitř bezprecedentně politicky rozdělena, nic nenasvědčuje tomu, že by vliv Washingtonu ve světě dramaticky slábl a že by USA tak říkajíc „vyklízely své místo na výsluní“.

Zahraniční politika Donalda Trumpa, která v řadě ohledů navazuje na Bushův odkaz (navzdory „profesorským doporučením“, jež říjnu 2016 ještě neznámému nástupci Baracka Obamy v časopise Foreign Affairs ve svém článku „Building of Success. Opportunities for the Next Administration“ udělil ve funkci končící viceprezident a dnešní Trumpův vyzývatel Joe Biden) včetně tvrdého postoje vůči státům bývalé „osy zla“, podpory Izraele a občasné kritiky některých ze svých spojenců (včetně těch evropských), se sice na první pohled může jevit jako méně predikovatelná, než tomu bylo dříve, objektivně vzato nicméně prezident žádnou fatální chybu zatím neudělal; v tomto ohledu se jedná pouze o přání otcem myšlenky jeho četných nepřátel.

Když už jsem zmínil Foreign Affairs, přímo Trumpově zahraniční politice bylo věnováno květnové, respektive červnové číslo tohoto časopisu z roku 2017, jedno z nejzajímavějších za poslední roky. Jeho autoři, vesměs kritičtí k současné administrativě, si v něm kladli řadu důležitých, znepokojivých otázek, například zda Trumpova vláda není „spiknutím proti tradiční americké politice“ a zda jeho vládu přežije stávající „liberální řád“ (G. John Ikenberry), jaké jsou prezidentovy „válečné vize“ (Philip Gordon) a „zda je Amerika ještě pořád bezpečná země pro demokracii“ (Robert Mickey, Steven Levitsky a Lucan Ahmad Way).

Hned v následujícím čísle však vyšel článek renomovaného odborníka Elliotta Abramse, který označil Donalda Trumpa za „tradicionalistu“ a jeho zahraniční politiku za „překvapivě standardní“. A tak bych mohl pokračovat donekonečna a citovat jeden vlivný časopis, jednoho vlivného autora za druhým, včetně, abych byl aktuální, bývalého zástupce poradce pro otázky národní bezpečnosti Baracka Obamy, Bena Rhodese, jenž ve svém nedávném textu, příznačně nazvaném „The 9/11 Is Over“, v souvislosti se současnou koronavirovou krizí kritizoval Trumpovu vládu obecně i jeho zahraniční politiku, čerpající z odkazu „jedenáctého září“, a současně volal po návratu k „zodpovědné politice“, jež bude reflektovat a akcentovat i jiná témata než boj proti terorismu a „všudypřítomným nepřátelům Ameriky“, například zdravotní stav světové populace, klimatickou krizi atd. Spojené státy jsou prostě, znovu to opakuji, nesmiřitelně rozdělené a pohledy a názory na jejich domácí a zahraniční politiku tomu odpovídají.

S tématem, o němž je řeč, poměrně úzce souvisí ještě jedna spíše akademická než praktická otázka, zda dnešní Spojené státy americké jsou nebo nejsou impériem a – v tomto smyslu – nástupcem britského impéria z 18. až 20. století, španělského impéria z 15. a 16. století či, s velkým časovým odstupem, římského impéria z antických časů. Zatímco američtí politikové se bez ohledu na stranickou příslušnost zaklínají tím, že žádné americké impérium není, většina novinářů a akademiků se naopak shoduje v tom, že „neformální americké impérium“ existuje. Liší se, vcelku přirozeně, v odpovědi na otázku, zda je to špatně (což tvrdí, zjednodušeně řečeno, levice) či zda je to ku prospěchu dnešního světa (jak soudí, opět s přiznaným zjednodušením, pravice).

Levice přitom vychází z dnes již klasických neomarxistických tezí o zhoubném vlivu „amerického imperialismu“, pravice naopak, vesměs, tvrdí, že dominantní postavení USA ve světě a silnější americké vůdcovství či vedení („leadership“) je právě to, co dnešnímu světu schází, aby byl bezpečnější a po všech stránkách lepší (viz například teze i v České republice známého britského historika Nialla Fergusona, působícího ve Spojených státech, mimo jiné autora knížky „Colossus: Vzestup a pád amerického impéria“ [„Colossus: The Rise and Fall of American Empire; 2004], jejíž název jsem částečně použil i pro svůj text.

Na závěr už jen jednu poznámku. Spojené státy mají vzhledem ke své politické, ekonomické a vojenské síle (a také, alespoň zčásti, díky svým spojencům [včetně organizací, jako je NATO] a zemím na nich tak či onak závislým – právě ti všichni tvoří ono údajné americké „neformální impérium“) v dnešním světě stále ještě největší vliv. V nejbližších letech a, troufnu si předvídat, i v (přinejmenším) středně dobém časovém horizontu se na tom nejspíš nic nezmění, což ostatně předvídá i zakladatel „soukromé zpravodajské a analytické agentury“ Stratfor, George Friedman ve své knize „Nové americké století: Krize, odolnost a budoucnost Spojených států“ („The New American Century: Crisis, Endurance, and the Future of the United States; 2020), a to je jeden z názorů, které je třeba brát vážně.

Zda to je, respektive zda to bude dobře, bude záležet především na tom, jak budou Spojené státy americké v příštích letech a desetiletích vypadat. Jak už jsem řekl, velká demokracie za oceánem je dnes rozpolcená a „rozhádaná na krev“ a ať už v prezidentských volbách v listopadu vyhraje Donald Trump či Joe Biden (bez ohledu na problémy, jež způsobuje koronavirová krize, bych stále sázel na stávajícího vládce Bílého domu), nic zásadního se na tom hned tak nezmění. Vítězství levicových liberálních progresivistů anebo pravicových konzervativců však může o budoucnosti země i o budoucnosti světa, včetně Evropy a České republiky leccos napovědět.

SDÍLET