Premiér Andrej Babiš se chce stát diktátorem a plukovník Roman Prymula mu v tom vydatně pomáhá. Rovněž taková hodnocení zaznívala v některých fázích koronakrize, zejména když opadl prvotní strach z nákazy. I když to bylo a je dosti přehnané, musíme být opatrní. Diktatury a tyranie jsou totiž staré jako lidstvo samo. A takřka žádný diktátor či tyran se na začátku neprezentoval jako ten, kdo chce ve svých rukou zkoncentrovat co největší moc a využívat ji ve svůj prospěch, ve prospěch svých přátel, své politické strany či svého hnutí. Místo toho byla většinou řeč o národních či státních zájmech, o práci pro lidi a pro vlast. Na jaký typ politiků bychom si tedy měli dát při obraně demokracie na základě dlouholeté historické zkušenosti pozor? Sestavili jsme pro vás seznam 10 jasných doporučení, jenž vyšel v novém magazínu „I“ a z kterého je tato ukázka.
Zaprvé bychom neměli věřit „spasitelům“, kteří tvrdí, že chtějí, přirozeně z těch „nejušlechtilejších pohnutek“ zatočit se všemi nepravostmi a zlořády ve společnosti. K nejlepším příkladům politiků, kteří k naplnění svých „vznešených cílů“ masově vraždili, v tomto konkrétním případě prostřednictvím gilotiny, své politické odpůrce, patří jeden z vůdců Velké francouzské revoluce a předchůdce moderních diktátorů a tyranů Maximilien Robespierre (1758–1794). Právě tento právník, stojící v čele tzv. Jakobínů, rozpoutal v letech 1793–1794 v Paříži (a v důsledku toho též na francouzském venkově) „revoluční teror“, hrůzovládu, na niž Francie vzpomínala ještě mnoho let po jeho smrti. Poprava jeho samotného a jeho druhů během tzv. thermidorského převratu na konci července 1794 pak ukázala nejen to, jak „revoluce požírá(jí) své děti“, ale také to, že každá tyranie je nakonec poražena.
