Pozor na diktátory s „ušlechtilými“ úmysly: 10 poučení, na něž pamatujme i při koronakrizi

Premiér Andrej Babiš se chce stát diktátorem a plukovník Roman Prymula mu v tom vydatně pomáhá. Rovněž taková hodnocení zaznívala v některých fázích koronakrize, zejména když opadl prvotní strach z nákazy. I když to bylo a je dosti přehnané, musíme být opatrní. Diktatury a tyranie jsou totiž staré jako lidstvo samo. A takřka žádný diktátor či tyran se na začátku neprezentoval jako ten, kdo chce ve svých rukou zkoncentrovat co největší moc a využívat ji ve svůj prospěch, ve prospěch svých přátel, své politické strany či svého hnutí. Místo toho byla většinou řeč o národních či státních zájmech, o práci pro lidi a pro vlast. Na jaký typ politiků bychom si tedy měli dát při obraně demokracie na základě dlouholeté historické zkušenosti pozor? Sestavili jsme pro vás seznam 10 jasných doporučení, jenž vyšel v novém magazínu „I“ a z kterého je tato ukázka.

Zaprvé bychom neměli věřit „spasitelům“, kteří tvrdí, že chtějí, přirozeně z těch „nejušlechtilejších pohnutek“ zatočit se všemi nepravostmi a zlořády ve společnosti. K nejlepším příkladům politiků, kteří k naplnění svých „vznešených cílů“ masově vraždili, v tomto konkrétním případě prostřednictvím gilotiny, své politické odpůrce, patří jeden z vůdců Velké francouzské revoluce a předchůdce moderních diktátorů a tyranů Maximilien Robespierre (1758–1794). Právě tento právník, stojící v čele tzv. Jakobínů, rozpoutal v letech 1793–1794 v Paříži (a v důsledku toho též na francouzském venkově) „revoluční teror“, hrůzovládu, na niž Francie vzpomínala ještě mnoho let po jeho smrti. Poprava jeho samotného a jeho druhů během tzv. thermidorského převratu na konci července 1794 pak ukázala nejen to, jak „revoluce požírá(jí) své děti“, ale také to, že každá tyranie je nakonec poražena.

Bojím se paniky, kterou vyvolá podzimní nachlazení. Zemi už ale zavřít nesmíme, říká Zima

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital