Pozor na diktátory s „ušlechtilými“ úmysly: 10 poučení, na něž pamatujme i při koronakrizi

HalfPageAd-1

Martin Kovář

04. 07. 2020 • 08:00

Premiér Andrej Babiš se chce stát diktátorem a plukovník Roman Prymula mu v tom vydatně pomáhá. Rovněž taková hodnocení zaznívala v některých fázích koronakrize, zejména když opadl prvotní strach z nákazy. I když to bylo a je dosti přehnané, musíme být opatrní. Diktatury a tyranie jsou totiž staré jako lidstvo samo. A takřka žádný diktátor či tyran se na začátku neprezentoval jako ten, kdo chce ve svých rukou zkoncentrovat co největší moc a využívat ji ve svůj prospěch, ve prospěch svých přátel, své politické strany či svého hnutí. Místo toho byla většinou řeč o národních či státních zájmech, o práci pro lidi a pro vlast. Na jaký typ politiků bychom si tedy měli dát při obraně demokracie na základě dlouholeté historické zkušenosti pozor? Sestavili jsme pro vás seznam 10 jasných doporučení, jenž vyšel v novém magazínu „I“ a z kterého je tato ukázka.

Mobile-rectangle-3

Zaprvé bychom neměli věřit „spasitelům“, kteří tvrdí, že chtějí, přirozeně z těch „nejušlechtilejších pohnutek“ zatočit se všemi nepravostmi a zlořády ve společnosti. K nejlepším příkladům politiků, kteří k naplnění svých „vznešených cílů“ masově vraždili, v tomto konkrétním případě prostřednictvím gilotiny, své politické odpůrce, patří jeden z vůdců Velké francouzské revoluce a předchůdce moderních diktátorů a tyranů Maximilien Robespierre (1758–1794). Právě tento právník, stojící v čele tzv. Jakobínů, rozpoutal v letech 1793–1794 v Paříži (a v důsledku toho též na francouzském venkově) „revoluční teror“, hrůzovládu, na niž Francie vzpomínala ještě mnoho let po jeho smrti. Poprava jeho samotného a jeho druhů během tzv. thermidorského převratu na konci července 1794 pak ukázala nejen to, jak „revoluce požírá(jí) své děti“, ale také to, že každá tyranie je nakonec poražena.

Zadruhé je třeba nepustit k moci ty, kteří tvrdí, že touží pozvednout svůj ponížený národ, například po prohraných válkách, po (následných) neúspěšných mírových jednáních či v časech hospodářských krizí. Mezi takové politiky, kteří ovšem splňují i jiné „charakteristiky“, o nichž pojednává tento text, patří například Adolf Hitler (1889–1945) a Benito Mussolini (1883–1945), šéf německých nacistů, respektive italských fašistů. První z nich postavil svůj vzestup na vypjatém nacionalismu spojeném s fanatickým antisemitismem, na touze zvrátit porážku, již „jeho“ Německo (třebaže se narodil v Rakousku) „nezaslouženě“ utrpělo v první světové válce, a na odhodlání vybudovat „tisíciletou říši“, jejíž „panská rasa“ bude vládnout světu. Druhý z nich pro změnu volal po „spravedlivé odměně“ pro svoji zemi za oběti, které podstoupila v první světové válce, a po vybudování velkého jednotného národa a koloniální říše po vzoru antického Říma. Jak strašlivé důsledky jejich vláda přinesla včetně nemilosrdné masové likvidace všech nepřátel i „nepřátel“, největší války všech dob a pekla holocaustu, víme všichni. 

Letní speciál magazínu „I“ Koronadiktát

Zatřetí musíme být maximálně obezřetní před levičáky všeho druhu, volajícími po „spravedlivé společnosti“ a po tom, aby všechno patřilo všem, jakými byli Vladimir Iljič Uljanov – Lenin (1870–1924) a Josif Vissarionovič Džugašvili – Stalin (1878–1953) a jejich nástupci nejen v Sovětském svazu, ale i v zemích střední a jihovýchodní Evropy – Klement Gottwald (1896–1953), Nicolae Ceauşescu (1918–1989) či Josip Broz Tito (1892–1980) a mnozí další sociální inženýři a – ve většině případů – masoví vrazi par excellence.

Dnes se musíme mít na pozoru před jejich otevřenými a skrytými obhájci a rádoby pokračovateli, ať už si říkají marxisté, neomarxisté, příslušníci nové levice, radikální demokraté či prostě jenom socialisté s nejrůznějšími přívlastky, mám na mysli například soudružky a soudruhy z německé strany Die Linke (pohrobci někdejší východoněmecké SED), členy radikálního corbynovského křídla britské Labour Party, stejně jako za všechny následovníky venezuelský Hugo Chávez (1954–2013), Nicolás Maduro (*1962) či nikaragujský Daniel Ortega (*1945). Hrůzy, jež vyznavači marxismu-leninismu (a stalinismu) v rámci tzv. „diktatury proletariátu“ v poměrně nedávné minulosti napáchali, jsou totiž srovnatelné s těmi, jež mají na svědomí jejich fašističtí a nacističtí nepřátelé, ale i dočasní spojenci (stačí si vzpomenout na smlouvu Molotov–Ribbentrop z léta 1939).

Celý text si můžete přečíst v letním speciálu magazínu „I“ s názvem „Koronadiktát“. Jak se k němu dostat a co dalšího pro vás chystáme, se dozvíte ZDE

SDÍLET

Billboard-bottom-1