Je to už jednasedmdesát let, co čínští komunisté v čele s Mao Ce-tungem vyhlásili na počátku října 1949 Čínskou lidovou republiku. Tzv. „Říše středu“ tehdy začala psát novou kapitolu svých dějin. Tato nejradikálnější změna v její dlouhé historii vedla jednak, zejména v první fázi komunistické vlády, k hrůzným sociálně-inženýrským experimentům a k desítkám milionům mrtvých, posléze ale rovněž k zásadním ekonomickým a politickým reformám, jež učinily z Číny druhou světovou velmoc a aspiranta na pozici světového hegemona. Jak se to všechno stalo?
Na začátku tohoto příběhu byl pád čínského císařství a vznik republiky na přelomu let 1911 a 1912 v čele s nejprve dočasným a později i řádným prezidentem a „otcem moderního čínského národa“ doktorem Sunjatsenem, vůdcem hnutí Kuomintang. Po jeho smrti v roce 1925 ovládl Kuomintang generalissimus Čankajšek, který ale nedokázal zabránit tomu, aby se z něj nevydělila levicová frakce – budoucí Komunistická strana Číny vedená Mao Ce-tungem. Faktická občanská válka mezi nacionalisty a komunisty, zkomplikovaná vpádem Japonců do Číny v roce 1937 a posléze druhou světovou válkou, vyvrcholila po jejím skončení, v letech 1946–1949. Třebaže se zpočátku zdálo, že by jednotky Kuomintangu, podporované Spojenými státy americkými, mohly vyhrát, skončily boje nakonec již naznačeným vítězstvím komunistů.
Mao Ce-tung (1893–1976), svérázný orientální komunistický diktátor a megaloman, rozhodnutý změnit Čínu za každou cenu ve světovou velmoc, postupoval ve všech svých krocích, ať už se jednalo o likvidaci „třídních nepřátel“ a „nepřátel strany a státu“, o pozemkovou reformu a o následnou kolektivizaci, o znárodnění průmyslu či o boj ve prospěch něčeho či proti něčemu (za vyšší gramotnost, za očkování populace, proti duchovním), s nesmírnou brutalitou. Počet obětí jeho politických a ekonomických kampaní – „Nechť vykvete sto květů, nechť soupeří sto názorových škol“ (1956–1957), „Kampaň proti pravičákům“ (1957), „Velký skok vpřed“ (proti starému myšlení, staré kultuře, starým obyčejům a návykům; 1958–1962) či „Kulturní revoluce“ (1966–1969) a jejich důsledků, včetně velkého hladomoru, jenž následoval po „Velkém skoku“ – činil několik desítek milionů (podle racionálních odhadů se jednalo o 45–75 milionů lidí).
Navzdory tomu se Mao stal ve druhé polovině šedesátých let idolem části „revoluční mládeže“ v západní Evropě i ve Spojených státech. Mladí muži a dívky, protestující v bezpečí svých kampusů proti „prohnilému, zkorumpovanému establishmentu“ se tehdy oblékali do triček s portréty jednoho z největších masových vrahů v dějinách, podobně jako do triček s portréty kubánských diktátorů a dalších revolučních idolů, jakými byli Fidel Castro a Ernesto Che Guevara, aniž byli ochotni připustit si zoufalou naivitu a hloupost svého chování. Na infantilním obdivu části západní mládeže k Maovi nic nezměnilo ani vědomí, že se podílel na běsech Korejské války (1950–1953), ani způsob, jakým „jeho“ Čína anektovala východní Turkestán (dnes autonomní oblast Sin-ťiang) a hlavně Tibet (dnes Tibetská autonomní oblast), kde se její vojáci dopustili (nes)četných zvěrstev. Stejně tak mladým levičákům nevadilo, že se Maova Čína roku 1964 stala vlastníkem jaderných zbraní, za což (a za neochotu se jich vzdát) přitom pokrytecky ostře kritizovali své vlastní vlády.
