Z obra na hliněných nohou ke světové velmoci. Komunistická Čína si připomíná výročí svého vzniku

Martin Kovář

02. 10. 2020 • 14:55
Je to už jednasedmdesát let, co čínští komunisté v čele s Mao Ce-tungem vyhlásili na počátku října 1949 Čínskou lidovou republiku. Tzv. „Říše středu“ tehdy začala psát novou kapitolu svých dějin. Tato nejradikálnější změna v její dlouhé historii vedla jednak, zejména v první fázi komunistické vlády, k hrůzným sociálně-inženýrským experimentům a k desítkám milionům mrtvých, posléze ale rovněž k zásadním ekonomickým a politickým reformám, jež učinily z Číny druhou světovou velmoc a aspiranta na pozici světového hegemona. Jak se to všechno stalo?

Na začátku tohoto příběhu byl pád čínského císařství a vznik republiky na přelomu let 1911 a 1912 v čele s nejprve dočasným a později i řádným prezidentem a „otcem moderního čínského národa“ doktorem Sunjatsenem, vůdcem hnutí Kuomintang. Po jeho smrti v roce 1925 ovládl Kuomintang generalissimus Čankajšek, který ale nedokázal zabránit tomu, aby se z něj nevydělila levicová frakce – budoucí Komunistická strana Číny vedená Mao Ce-tungem. Faktická občanská válka mezi nacionalisty a komunisty, zkomplikovaná vpádem Japonců do Číny v roce 1937 a posléze druhou světovou válkou, vyvrcholila po jejím skončení, v letech 1946–1949. Třebaže se zpočátku zdálo, že by jednotky Kuomintangu, podporované Spojenými státy americkými, mohly vyhrát, skončily boje nakonec již naznačeným vítězstvím komunistů.    

Mao Ce-tung (1893–1976), svérázný orientální komunistický diktátor a megaloman, rozhodnutý změnit Čínu za každou cenu ve světovou velmoc, postupoval ve všech svých krocích, ať už se jednalo o likvidaci „třídních nepřátel“ a „nepřátel strany a státu“, o pozemkovou reformu a o následnou kolektivizaci, o znárodnění průmyslu či o boj ve prospěch něčeho či proti něčemu (za vyšší gramotnost, za očkování populace, proti duchovním), s nesmírnou brutalitou. Počet obětí jeho politických a ekonomických kampaní – „Nechť vykvete sto květů, nechť soupeří sto názorových škol“ (1956–1957), „Kampaň proti pravičákům“ (1957), „Velký skok vpřed“ (proti starému myšlení, staré kultuře, starým obyčejům a návykům; 1958–1962) či „Kulturní revoluce“ (1966–1969) a jejich důsledků, včetně velkého hladomoru, jenž následoval po „Velkém skoku“ – činil několik desítek milionů (podle racionálních odhadů se jednalo o 45–75 milionů lidí).

Navzdory tomu se Mao stal ve druhé polovině šedesátých let idolem části „revoluční mládeže“ v západní Evropě i ve Spojených státech. Mladí muži a dívky, protestující v bezpečí svých kampusů proti „prohnilému, zkorumpovanému establishmentu“ se tehdy oblékali do triček s portréty jednoho z největších masových vrahů v dějinách, podobně jako do triček s portréty kubánských diktátorů a dalších revolučních idolů, jakými byli Fidel Castro a Ernesto Che Guevara, aniž byli ochotni připustit si zoufalou naivitu a hloupost svého chování. Na infantilním obdivu části západní mládeže k Maovi nic nezměnilo ani vědomí, že se podílel na běsech Korejské války (1950–1953), ani způsob, jakým „jeho“ Čína anektovala východní Turkestán (dnes autonomní oblast Sin-ťiang) a hlavně Tibet (dnes Tibetská autonomní oblast), kde se její vojáci dopustili (nes)četných zvěrstev. Stejně tak mladým levičákům nevadilo, že se Maova Čína roku 1964 stala vlastníkem jaderných zbraní, za což (a za neochotu se jich vzdát) přitom pokrytecky ostře kritizovali své vlastní vlády.

Po smrti „velkého kormidelníka“ (jak se Maovi přezdívalo) a poté, co moc do svých rukou nedokázala uchvátit tzv. „banda (či gang) čtyř“ (vdova po Maovi – Ťiang Čhing, šanghajský novinář Čang Čchun-čchiao, politický aktivista Wang Chung-wen působící také převážně v Šanghaji a literární kritik a spisovatel Jao Wen-jüan), se do čela strany nakonec prosadilo reformní křídlo vedené Teng Sio-pchingem (1904–1997), zasloužilým stranickým veteránem, jenž přitom patřil k obětem Maovy „kulturní revoluce“. Teng na jedné straně zahájil zásadní reformy, které stály na začátku proměny Číny ve světovou hospodářskou velmoc (například zřízení tzv. zvláštních ekonomických zón), současně ale rozhodl i o kontroverzní „politice jednoho dítěte“, což byla oficiální vládní reakce na nezvládnutou populační explozi. O tom, že podstata režimu a mocenský monopol komunistické strany nebudou ani za vlády nového „liberálního“ stranického vedení narušeny, pak ukázal masakr na Náměstí nebeského klidu v roce 1989. Záběry a fotografie ze zásahu armády proti protestujícím studentům tehdy doslova obletěly celý svět a vyléčily z iluzí každého, kdo si s Tengem spojoval naděje na skutečnou změnu.

V následujících letech, tj. za vlády Ťiang Ce-mina (1989–2002) a Chu Ťin-tchaa (2002–2012), pokračovaly zejména hospodářské reformy, v důsledku čehož se Čína stala druhou největší ekonomikou světa. Současně došlo, s formálním příslibem „zachování jednoho státu a dvou systémů“, k připojení Hongkongu (1997) a Macaa (1999) k Číně; jejich faktické podřízení Pekingu, tj. jejich komplexní inkorporování do Číny „se vším všudy“, je nicméně pouze otázkou času. Nesporným úspěchem čínského komunistického režimu bylo i to, že mohl v roce 2008 (navzdory protestům nejrůznějších aktivistů a humanitárních organizací z celého světa) uspořádat v Pekingu letní olympijské hry a využít je (podobně jako to udělali Sověti v roce 1980 a Rusové v roce 2012) k propagaci svých skutečných i papírových úspěchů.    

Za vlády současného prezidenta Si Ťin-pchinga (u moci od roku 2012) růst čínské moci s drobnými výkyvy pokračuje. Čína, s 1,4 miliardou obyvatel nejlidnatější země světa (na druhém místě je Indie s 1,3 miliardou a třetí, již s velikým odstupem, Spojené státy americké s 330 miliony obyvatel) má třetí, respektive druhý nejvyšší hrubý domácí produkt na světě (na prvním místě jsou podle odhadů v roce 2019 USA s 21,4 biliony dolarů, na druhém místě Evropská unie s 18,7 biliony dolarů a pak už následuje Čína s 14,1 biliony dolarů). Současně Čína zaujímá druhé místo na světě ve výdajích na zbrojení s veřejně deklarovaným cílem modernizovat všechny ozbrojené složky. V tomto smyslu ale zatím USA ani v náznaku neohrožuje. Jeden příklad za všechny: zatímco Spojené státy dnes disponují jedenácti letadlovými loděmi v aktivní službě, Čína má taková plavidla dvě, z nichž jedna je navíc „pouze“ přestavěná loď sovětské provenience (když už jsme u toho, další světová ambiciózní velmoc, Indie, disponuje jednou letadlovou lodí a Rusko, abychom na něj v tomto výčtu nezapomněli, rovněž jednou, konkrétně obstarožním „Admirálem Kuzněcovem“, jehož technický stav je všeobecně terčem posměchu).

Ruku v ruce se vším, co jsem uvedl, jde růst čínských ambicí na mezinárodní scéně. Například čínské strategické investice v Asii, v Africe i v Latinské Americe vnímá nejen Západ jako velmi nebezpečnou výzvu do budoucna, stejně jako podobné aktivity Pekingu v některých zemích západní Evropy. Nedávná česko-čínská roztržka kvůli návštěvě předsedy Senátu Parlamentu ČR Miloše Vystrčila na Tchaj-wanu pro změnu jasně ukázala, jak moc jsou čínští komunisté hákliví na jakékoli nerespektování zásady „jedné Číny“, tak jak ji chápou a interpretují oni. Nemalou vypovídací hodnotu má rovněž skutečnost, že Západ a vlastně celý zbytek světa tento fakt, tuto zásadu respektuje; i proto Vystrčilova cesta (respektive jeho „drzost“) vyvolala v Číně tolik povyku.

O tom, že se Čína z „obra na hliněných nohou“ změnila ve světovou velmoc číslo dvě, svědčí mimo jiné to, že Američané berou její konkurenci velmi vážně; opatření, jež proti Číně přijala Trumpova administrativa, mluví v tomto smyslu za vše. Někteří politologové proto v souvislosti s Čínou píší o nadcházejícím „čínském století“, o „novém bipolárním světě“ a o „nové studené válce“ mezi ní a USA, in extremis dokonce i o „horké“ válce, která by sice neměla, pokud by k ní snad došlo, což považuji za krajně nepravděpodobné, podobu konvenční války, jak ji známe z 20. století, nýbrž podobu High Technology War (či zkráceně High-Tech War), v kterémžto ohledu jsou na tom ovšem USA znovu výrazně lépe než další dvě země; i tak by ale byla velmi nepříjemná.

Na druhé straně Čína kromě pokroku, jehož v uplynulých desetiletích dosáhla, čelí velkým potížím a problémům, mnohem závažnějším, než jsou ty, s nimiž se potýkají Spojené státy. Čína totiž není jen Peking, Šanghaj a Hongkong, abych jmenoval alespoň některé „výkladní skříně“ tamního komunistického režimu, ale i stovky milionů chudých venkovanů, žijících v pro nás nepředstavitelné bídě, často v neuvěřitelně špatném životním prostředí, o mizerné či neexistující zdravotní péči a dalších těžkostech nemluvě. Situaci, v níž se dnešní Čína nachází, ostatně hezky ilustruje i skutečnost, že snem bohatých a politicky dobře „zajištěných“ Číňanů, pokud jde o jejich děti, je, aby vystudovaly v USA (na nejlepší světové univerzitě, na Harvardu, v roce 2010 vcelku příznačně studovala i dcera současného čínského prezidenta Si Ťin-pchinga). Že by po něčem takovém – v opačném gardu – toužili bohatí Američané, nemůže být přirozeně řeč.

Co z toho všeho plyne? Za prvé to, že vzestup Číny v posledním půlstoletí je v řadě ohledů obdivuhodný, a režim tudíž má – ze svého úhlu pohledu – co slavit. Současně ale není třeba „čínské nebezpečí“ přeceňovat, jako se často i u nás v České republice, někdy až hystericky, děje. O některých problémech první asijské velmoci již byla řeč. Tím největším ze všech je ale tamní politický systém, rigidní komunistická diktatura, která, jakkoli umožnila ve velkých částech země rozvoj plně kapitalistické ekonomiky, není a zřejmě ani nebude schopna učinit druhý nezbytný krok vedoucí k rozhodujícímu „posunu vpřed“ – tj. poskytnout svým občanům svobodu a práva, jakým se těší obyvatelé západních demokracií. Právě demokracie, politický pluralismus, svoboda a respekt k lidským právům a možnost skutečně svobodně podnikat jsou ale hlavním předpokladem úspěchů, jakých Západ dosáhl a stále dosahuje, a jemuž se Čína snaží, zatím marně, vyrovnat.    

SDÍLET