Nové číslo Magazínu I: Je marxismus sexy? Je to nacismus pro chytré

Martin Schmarcz

29. 09. 2020 • 06:00
Kde se vzali současní přívrženci Karla Marxe, kindermarxové? Proč je pro ně filozof 19. století stále přitažlivý, i když jeho myšlenky veskrze přinesly jen samé zlo? A vyrostou kindermarxové někdy ze svého pomýlení? To v zářijovém Magazínu I, který dnes vychází a z něhož je i následující ukázka, analyzuje komentátor Martin Schmarcz. V běžném prodeji časopis nenajdete, objednat si jej můžete prostřednictvím tohoto webu.

Jsou mladí, jsou tvrdí a jsou hrdí na své revoluční názory. Bouří se proti kapitalismu stejně jako jejich prapraprapraděd. Kdo vlastně jsou ti kindermarxové? Proč je Marx znovu sexy? Co mají dnešní neomarxisté se svým předkem společného? A jak se bránit neblahému opakování dějin?

Jsme svědky nějaké nové generační vzpoury? Zařadí se kindermarxové do dlouhé řady za hipíky, pankáče a hipstery coby další „rebelové bez příčiny“? Kteří, až dospějí, stanou se stejně nudnými pupkatými fotříky, proti nimž se coby mladí bouřili? Ne, protože tohle jsou „rebelové s příčinou“. A tou příčinou není nic jiného než nenávistná světovládná ideologie, o které jsme si mysleli, že už je, minimálně v České republice, mrtvá. Bohužel nikoliv. Marxismus žije.

Kdo se jako náctiletý jen chce bavit jinak než jeho rodiče, ten na svou kontrakulturu obvykle ve středním věku už pouze vzpomíná, zatímco pracuje pro nějakou korporaci, nebo sám na sebe, vychovává děti a spokojeně si žije coby součást systému. Padesátiletí ortodoxní pankáči či hipíci jsou spíše jen výjimkou potvrzující pravidlo. Ale komu v hlavě straší touha předělávat a „vylepšovat“ svět, ten z toho obvykle nevyroste. Někdejší dvacetiletí romantičtí bolševici se stali čtyřicetiletými katy a nakonec šedesátiletými normalizátory ve službách stále stejné zlé a nemravné marxistické filozofie, jíž se nakazili v mládí. Vyléčili se jen někteří. Čeká nás něco podobného s dnešními kindermarxy? Zatím na to mají slušný náběh a úplně stejně jako jejich předchůdci živí „oheň v srdci“ – jen místo pušky drží v ruce klávesnici. Kde se vlastně vzali?

Už jsou tu zas – anebo nikdy nezmizeli?

Geny otce komunismu na Západě přežívaly po celou studenou válku. V myšlenkách Theodora Adorna a dalších filozofů tzv. frankfurtské školy. V revolucionářích, jakým byl Joschka Fischer, pozdější německý ministr zahraničí ve vládě socialisty Gerharda Schrödera. V teroristických skupinách a různých Moskvou placených mírových a protijaderných hnutích. V izolovaném světě univerzit, jež pro marxistické agens byly něčím jako kultivačními Petriho miskami, v nichž se rudé buňky mohly množit a čekat na příhodné podmínky k šíření mimo laboratoř. 

Obsah Magazínu I 9/2020

Ty paradoxně nastaly s koncem reálného socialismu. Dokud měli všichni na očích, co se děje v sovětské říši zla, a báli se jí, těžko mohly být Marxovy ideje masově sexy… Jakmile padla železná opona, zmizel po zuby ozbrojený bolševický nepřítel a Západ začal věřit v konec dějin a věčné vítězství liberální demokracie, přišla šance pro jejího nového oponenta: pořád stejně neliberálního, stejně kolektivistického, stejně panovačného, jen zmutovaného do podoby „marxismu pro 21. století“. 

Dnešní kindermarxové zkrátka nespadli z nebe. Ze salonních levičáků 60. let a politicky korektních proekologických liberálů o dvě dekády později vyrostla třetí, mileniální generace, radikálnější než ty předchozí. Stejně jako když zmutuje virus do různých variant, tak se i pro nové formy marxismu těžko hledá jednotné pojmenování. Mluví se o nich jako o woke up (probuzených), o cancel culture (zakazovací kultuře), o social justice warriors (bojovnících za sociální spravedlnost), o progresivistech… Nejvhodnější ale asi nakonec opravdu bude zastřešit je termínem neomarxisté.

Celou analýzu najdete v zářijovém čísle Magazínu I. To není v běžném prodeji, objednat si jej můžete prostřednictvím tohoto webu.

SDÍLET