ANALÝZA MARTINA KOVÁŘE | Když francouzský prezident Emmanuel Macron v minulém týdnu vyměnil po komunálních volbách ministerského předsedu a skoro třetinu vlády, vyvolalo to v médiích značný ohlas, třebaže se nejednalo o nic překvapivého. Odvolání Édouarda Philippea a jeho nahrazení Jeanem Castexem bylo naopak naprosto tradičním krokem, jakým se prezidenti páté republiky snaží stabilizovat či vylepšit své postavení před pokusem o znovuzvolení. Děje se tak zcela v souladu s ústavou, kterou v roce 1958 vytvořil z pověření generála de Gaullea tým v čele s budoucím premiérem Michelem Debrém; tento dokument totiž staví prezidenta vysoko nad vládu a dává mu ve vztahu k ní vskutku mimořádné pravomoci.
Abychom pochopili, proč byla ústava páté republika napsána právě takto, je třeba vrátit se do let, která jejímu vzniku předcházela. Jak známo, pátá republika se zrodila z hluboké vnitropolitické krize, jež byla dána především situací ve francouzském Alžírsku, kde v roce 1954 propukla národně osvobozenecká válka (jak se tehdy říkalo) za nezávislost. Slabost vlády tehdejšího premiéra Pierra Pfimlina a obavy části obyvatel země z toho, zda neuvažuje o udělení samostatnosti této severoafrické kolonii, vyvolaly květnu 1958 puč části francouzské armády, dislokované v Alžírsku, v čele s generálem Jacquesem Massuem. Pučisté požadovali záruky, že Alžírsko zůstane francouzské, přičemž se vládě v Paříži nerozpakovali hrozit násilím. Jmenování válečného hrdiny, generála Charlese de Gaulla (1890–1970), novým ministerským předsedou bylo nejen počátkem pozvolné, nesmírně složité stabilizace Francie, jež stála na pokraji občanské války, ale i prvním krokem k sepsání nové ústavy.
Ta byla formulována, troufnu si říci, v přímém kontrastu s ústavou čtvrté republiky (1946–1958), jež se vyznačovala kromobyčejnou politickou nestabilitou; o tom ostatně nejlépe vypovídá skutečnost, že se během dvanácti let její existence vystřídalo u moci jedenadvacet vlád. Nová konstituce, „ušitá na míru“ právě de Gaulleovi, vkládala rozhodující vnitro i zahraničněpolitické pravomoci do rukou prezidenta, voleného na sedm let, nejprve kolegiem přibližně 80 000 volitelů (zákonodárců z obou komor parlamentu, starostů a dalších veřejných činitelů), od roku 1962 pak ve všelidovém hlasování. Tato zásadní změna parlamentní republiky v prezidentskou dala ráz francouzskému politickému životu prakticky dodnes; prezident je stále svrchovanou hlavou státu, třebaže již není volen na sedm, nýbrž „pouze“ na pět let, a ministerský předseda, s nadsázkou řečeno, není ničím víc než „jeho“ nejvyšším úředníkem, jeho „výkonnou rukou“ či jeho „nástrojem“, jak často říkají sami Francouzi.
Celá věc má ale jeden malý „háček“. Výše naznačený vztah mezi prezidentem a premiérem může dobře fungovat jenom tehdy, odpovídají-li výsledky prezidentských voleb výsledkům voleb do Národního shromáždění, v důsledku čehož může hlava státu jmenovat „svého“ premiéra. Čas od času se ale stává, že voliči rozhodnou jinak a zvolí pravicovému prezidentovi levicový parlament, a tedy i levicovou vládu, anebo opačně. V takových případech čekala prezidenta a premiéra tzv. „kohabitace“, tj. vynucená spolupráce, z níž nebyla nadšená ani jedna strana a jež podstatně komplikovala vládnutí. O svých zkušeností s ní by mohli vyprávět jak socialistický prezident François Mitterrand, donucený spolupracovat s pravicovými premiéry Jacquesem Chirakem (1986–1988) či Édouardem Balladurem (1993–1995), tak Chirac, jemuž později voliči vnutili spolupráci se socialistou Lionelem Jospinem (1997–2002). Zkrácením prezidentského mandátu ze sedmi na pět let na počátku 20. století došlo mimo jiné k tomu, že se volby hlavy státu a volby do dolní komory parlamentu začaly konat v témže roce, což kohabitaci sice přímo nevylučuje, ale činí ji mnohem méně pravděpodobnou než dříve (voliči by v zásadě museli v témže roce, často během několika málo měsíců, volit do Elysejského paláce a do Národního shromáždění výrazně odlišně).
