Změna „ve stylu páté republiky“ aneb Souvislosti Macronova pokusu o záchranu

Martin Kovář

14. 07. 2020 • 08:00

ANALÝZA MARTINA KOVÁŘE | Když francouzský prezident Emmanuel Macron v minulém týdnu vyměnil po komunálních volbách ministerského předsedu a skoro třetinu vlády, vyvolalo to v médiích značný ohlas, třebaže se nejednalo o nic překvapivého. Odvolání Édouarda Philippea a jeho nahrazení Jeanem Castexem bylo naopak naprosto tradičním krokem, jakým se prezidenti páté republiky snaží stabilizovat či vylepšit své postavení před pokusem o znovuzvolení. Děje se tak zcela v souladu s ústavou, kterou v roce 1958 vytvořil z pověření generála de Gaullea tým v čele s budoucím premiérem Michelem Debrém; tento dokument totiž staví prezidenta vysoko nad vládu a dává mu ve vztahu k ní vskutku mimořádné pravomoci. 

 

Abychom pochopili, proč byla ústava páté republika napsána právě takto, je třeba vrátit se do let, která jejímu vzniku předcházela. Jak známo, pátá republika se zrodila z hluboké vnitropolitické krize, jež byla dána především situací ve francouzském Alžírsku, kde v roce 1954 propukla národně osvobozenecká válka (jak se tehdy říkalo) za nezávislost. Slabost vlády tehdejšího premiéra Pierra Pfimlina a obavy části obyvatel země z toho, zda neuvažuje o udělení samostatnosti této severoafrické kolonii, vyvolaly květnu 1958 puč části francouzské armády, dislokované v Alžírsku, v čele s generálem Jacquesem Massuem. Pučisté požadovali záruky, že Alžírsko zůstane francouzské, přičemž se vládě v Paříži nerozpakovali hrozit násilím. Jmenování válečného hrdiny, generála Charlese de Gaulla (1890–1970), novým ministerským předsedou bylo nejen počátkem pozvolné, nesmírně složité stabilizace Francie, jež stála na pokraji občanské války, ale i prvním krokem k sepsání nové ústavy.

Ta byla formulována, troufnu si říci, v přímém kontrastu s ústavou čtvrté republiky (1946–1958), jež se vyznačovala kromobyčejnou politickou nestabilitou; o tom ostatně nejlépe vypovídá skutečnost, že se během dvanácti let její existence vystřídalo u moci jedenadvacet vlád. Nová konstituce, „ušitá na míru“ právě de Gaulleovi, vkládala rozhodující vnitro i zahraničněpolitické pravomoci do rukou prezidenta, voleného na sedm let, nejprve kolegiem přibližně 80 000 volitelů (zákonodárců z obou komor parlamentu, starostů a dalších veřejných činitelů), od roku 1962 pak ve všelidovém hlasování. Tato zásadní změna parlamentní republiky v prezidentskou dala ráz francouzskému politickému životu prakticky dodnes; prezident je stále svrchovanou hlavou státu, třebaže již není volen na sedm, nýbrž „pouze“ na pět let, a ministerský předseda, s nadsázkou řečeno, není ničím víc než „jeho“ nejvyšším úředníkem, jeho „výkonnou rukou“ či jeho „nástrojem“, jak často říkají sami Francouzi.

Celá věc má ale jeden malý „háček“. Výše naznačený vztah mezi prezidentem a premiérem může dobře fungovat jenom tehdy, odpovídají-li výsledky prezidentských voleb výsledkům voleb do Národního shromáždění, v důsledku čehož může hlava státu jmenovat „svého“ premiéra. Čas od času se ale stává, že voliči rozhodnou jinak a zvolí pravicovému prezidentovi levicový parlament, a tedy i levicovou vládu, anebo opačně. V takových případech čekala prezidenta a premiéra tzv. „kohabitace“, tj. vynucená spolupráce, z níž nebyla nadšená ani jedna strana a jež podstatně komplikovala vládnutí. O svých zkušeností s ní by mohli vyprávět jak socialistický prezident François Mitterrand, donucený spolupracovat s pravicovými premiéry Jacquesem Chirakem (1986–1988) či Édouardem Balladurem (1993–1995), tak Chirac, jemuž později voliči vnutili spolupráci se socialistou Lionelem Jospinem (1997–2002). Zkrácením prezidentského mandátu ze sedmi na pět let na počátku 20. století došlo mimo jiné k tomu, že se volby hlavy státu a volby do dolní komory parlamentu začaly konat v témže roce, což kohabitaci sice přímo nevylučuje, ale činí ji mnohem méně pravděpodobnou než dříve (voliči by v zásadě museli v témže roce, často během několika málo měsíců, volit do Elysejského paláce a do Národního shromáždění výrazně odlišně).

Současná hlava státu Emmanuel Macron (* 1977) byl od počátku vlády ve složité situaci. Hnutí En Marche!, které vytvořil s cílem vyhrát prezidentské volby v květnu 2017, což mu k jistému překvapení podařilo, nebylo v době jeho nástupu do Elysejského paláce v Národním shromáždění vůbec zastoupeno. Proto jmenoval ministerským předsedou již zmíněného Édouarda Philippea (* 1970), právníka a starostu významného atlantického přístavu Le Havre, člena Unie pro lidové hnutí (Union pour un Mouvement Populaire; UMP), která vznikla v roce 2002 z iniciativy prezidenta Chiraka a která fungovala až do roku 2015, kdy se transformovala v Republikány (Les Réspublicains) v čele s bývalým prezidentem Nicolasem Sarkozym. V současné době se jedná o jednu z hlavních politických formací v zemi – dalšími jsou Macronovo „progresivistické hnutí“ Republika vpřed! (La République en marche!; LaREM), jež má od června 2017 většinu v dolní komoře parlamentu, a Socialistická strana (Parti socialiste; PS).

Jak jsem už naznačil, Macron to nemá coby hlava státu vůbec snadné. Kromě důsledků migrační krize, jimž musel čelit prakticky od nástupu do funkce, se dlouho potýkal s protestním hnutím tzv. žlutých vest (Mouvement des gilets jaunes), které zejména v roce 2018 útočilo na „drastické“ a „asociální“ vládní, hlavně (avšak nejen) daňové reformy, a současně protestovalo proti rostoucím cenám pohonných hmot, bydlení atd. Skutečnost, že musel protestujícím v některých ohledech ustoupit (například v otázce zvýšení cen pohonných hmot, cen elektřiny a plynu, zvýšení minimální mzdy), Macrona znechutila; současně si ale vzal tuto „lekci“ k srdci a pochopil, že chce-li obhájit prezidentský mandát, bude muset v budoucnu postupovat obratněji.

Pokud jde o zahraniční politiku, Macron je rozhodným stoupencem široce založené evropské integrace, a proto jej přirozeně nepotěšil brexit, k němuž nicméně několika neuváženými výroky („jen ať si jdou, když chtějí…“) napomohl. Francouzský prezident ostatně nemá k ostrým výrokům obecně daleko, o čemž se přesvědčil například italský premiér Giuseppe Conte, jehož Macron obvinil z „cynismu a nezodpovědnosti“ poté, co odmítl přijmout do francouzských přístavů loď Aquarius s několika stovkami migrantů na palubě; Američany popudil pro změnu vyjádřením, že se Severoatlantická aliance, kterou z velké částí financují a řídí, nachází ve stavu „klinické smrti“ atd.

Důvodů, proč se Macron poté, co uplynulo něco málo přes polovinu jeho prvního mandátu, rozhodl pro výměnu ministerského předsedy, bylo hned několik. Jedním z hlavních byl faktický neúspěch jeho strany LaREM v nedávných komunálních volbách, v nichž triumfovali hlavně zelení (strana Europe Écologie – Les Verts), kteří ovládli řadu velkých města (Bordeaux, Lyon, Marseille, Štrasburk a další); křeslo pařížské starostky obhájila socialistka Anne Hidalgová (rovněž s podporou zelených); první velké město – jihofrancouzský Perpignan – získalo i Národní sdružení (Rassemblement national; RN) Marine Le Penové a ve „svém“ Le Havru uspěl i oblíbený premiér Philippe; samotní „macronisté“ však těžce pohořeli.

A jsme u druhého důvodu premiérova propuštění. Philippe se naučil ve funkci obratně pohybovat a třebaže jeho výsledky za tři roky nebyly a nejsou nijak oslnivé, stal se významným mocenským faktorem ve francouzské politice. Jasné vítězství v Le Havru navíc ukázalo, že i když se vládní straně (a prezidentovi) nedaří, dokáže uspět sám, čistě díky sobě, což v něm mohlo vyvolat jisté naděje před nenápadně, pomalu, ale přece jen se blížícími prezidentskými volbami. Není se co divit, že znejistělý Macron nehodlal nic riskovat a poslal premiéra „domů“, do Le Havru, odkud bude případná kandidatura na hlavu státu mnohem těžší než z pařížského Matignonského paláce. Nový ministerský předseda Jean Castex (* 1965), bývalý člen UMP a Republikánů, v současné době LaREM, dohlížející v posledních měsících na rozvolňování opatření proti koronavirové pandemii, prezidentské ambice zjevně nemá, a Macron se proto nemusí znepokojovat.

Třetí důvod je rovněž důležitý. Souvisí s tím, že předsednictví Evropské unie přebírá Spolková republika Německo v čele s (již poněkolikáté) zázračně politicky „oživlou“ kancléřkou Merkelovou. Macron si je velmi dobře vědom toho, jak silný je pověstný „francouzsko-německý motor“ integračního procesu, Merkelová mu navíc politicky vcelku konvenuje; současně ale musí dbát na to, aby výše zmíněný „motor“ bublal dvojhlasně, francouzsko-německy, a nikoli pouze či převážně německy, a aby onen francouzský hlas byl ten jeho. Mít vedle sebe zkušeného premiéra, mluvícího navíc (díky svým studiím v Bonnu) takřka výtečnou, téměř idiomatickou němčinou, nebylo pro Macrona nezbytné, a proto jej nahradil nenápadným, poslušným Castexem. Francii tudíž bude během nesmírně důležitého německého předsednictví představovat pro Evropu i pro svět skutečně výhradně on, přesně tak, jak to má rád.

Co říci na závěr? Prezident svou ráznou, na francouzské poměry ale takřka tradiční „premiérskou výměnou“ velkou chybu určitě neudělal. Zda byla prvním úspěšným krokem k jeho znovuzvolení na jaře 2022, ale teprve uvidíme. Vývoj ve světě, v Evropě i ve Francii je v poslední době až příliš překotný na to, abychom si v tuto chvíli mohli dovolit něco smysluplného predikovat.

 

SDÍLET