Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Když se jednou uhelný důl zavře, tak už jej nikdo neotevře

Když se jednou uhelný důl zavře, tak už jej nikdo neotevře
 

Dnes je to přesně 3 roky od úmrtí Romana Makaria, jednoho z nejvýznamnějších českých báňských odborníků. Uznávaný expert, právník a soudní znalec měl v uhelné energetice podobnou váhu, jako má dnes Dana Drábová v energetice jaderné.

Roman Makarius byl předurčen pro právnickou kariéru. Dědeček byl právníkem, stejně tak jeho strýcové. A tatínek, jinak ředitel slavné Waldesovy továrny Koh-I-Noor v Praze-Vršovicích, byl rovněž doktorem práv. Jenže představy rodiny a komunistů se poněkud lišily a Roman Makarius mohl na studia zapomenout. Cesta jeho i dalších tisíců nepohodlných vedla do dolů.

„Otec přišel o práci a v mém případě bylo rozhodnuto, že půjdu do hornictví,“ vzpomínal Makarius v rozhovoru pro server bezodkladne.cz. „S odstupem času bych ale možná měl soudruhům poděkovat. Zjistil jsem totiž, jak je práce na dolech krásná a zajímavá. Přitahovalo mě, že je důl živý organismus, nefunguje tam žádná strnulá věda, podmínky se mění ze dne na den a důležitá je zkušenost a schopnost dobrého úsudku.“

Politické podmínky Makariovi neumožňovaly dokončit vysokou školu. V roce 1960 byl v rámci kádrových prověrek vyhozen z báňské fakulty Vysoké školy technické v Košicích a nastoupil na Dole Nosek v Tuchlovicích. Vzdělání si tak dodělával až při zaměstnání – vedle báňského inženýrství vystudoval ekonomii a později i práva na Univerzitě Karlově. „Soudruzi se divili, proč začínám ještě práva. Říkal jsem jim, že je to proto, abych našel uplatnění i potom, až mě vyhodí i z práce na dole. A to se skutečně v roce 1977 stalo.“

Celoživotní optimista bral s nadhledem i vyhazovy a jiné překážky. „Tatínek měl dobrý názor: říkal mi, podívej, je to povolání jako každé jiné, a když si ho sám zošklivíš, doplatíš na to jenom ty. Navíc tatínek byl na tom hůř než já, jeho po roce 1948 poslali ke dnu, zatímco já na dně byl a mohl jsem jen nahoru,“ popisoval Makarius v týdeníku Dotyk.

Postupně stoupal výš a výš, začínal jako technik a po šestnácti letech už byl výrobním náměstkem dolu. Nějakou dobu vedl i báňskou záchrannou stanici a záchranáři vždy měli jeho veliký obdiv. „Hornictví bylo, je a bude rizikové. Riziko lze sice snížit, ale nelze ho odstranit. A k ochraně života, zdraví i majetku na dole je potřeba organizace, která vyšle svoje lidi pod zem v době, kdy všichni utíkají ven. Proto byli záchranáři vždy elitou mezi horníky,“ vzpomíná na práci báňských záchranářů. „Já měl tu čest poznat mezi nimi spoustu velkých lidí,” vyznával se v regionálních médiích.

Politicky nevhodný i pro šachtu

Jenže… katolík, z problémové buržoazní rodiny, příbuzní na Západě? Takový člověk přece nemůže být druhým mužem tuchlovického dolu. A tak Makarius v roce 1977 šel. Naštěstí alespoň mohl zůstat v oboru. Stal se řadovým úředníkem báňského úřadu a na této pozici plně uplatnil i své právnické vzdělání.

Je paradoxní, že v té době už mohl být ve svobodné části světa vysokým manažerem dolu. Jenže Makarius míní a okupace mění. „Měl jsem vzdáleného příbuzného, který měl grafitové doly u Vídně, a ten mi někdy na jaře 1968 nabídl, abych k němu přijel pracovat. Tehdy se zdálo, že by to šlo legálně, takže jsem souhlasil. Plánoval jsem, že rodinu prozatím nechám tady, seženu bydlení ve Vídni, doučím se němčinu a pak si rodinu vezmu k sobě. Ale přišel 21. srpen a 30. srpna se nám narodila dcera – odejít kamkoli do ciziny už nešlo. Na druhou stranu mám rád Prahu a nikdy jsem netoužil žít jinde, přijatelná by pro mě byla akorát tak ta Vídeň,“ popisoval v Dotyku.

Na Českém báňském úřadu zůstal i po roce 1989 a české hornictví získalo nezpochybnitelnou a respektovanou autoritu. Nakonec byl v letech 1997–2008 jeho předsedou. Podílel se na polistopadové reformě báňské legislativy a její harmonizaci s právem Evropské unie. Zasloužil se také o rozvoj kvality báňské záchranné služby – z jeho iniciativy byla například zavedena vyznamenání pro záchranáře Záslužný záchranný kříž a Medaile Jiřího Agricoly. A pokračoval i v akademické kariéře – v roce 2000 se stal profesorem v oblasti důlní bezpečnosti na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě v Ostravě.

Práce ho samozřejmě dovedla i na Mostecko a Litvínovsko. Třeba v roce 1981 řídil vyšetřování havárie na dole Pluto u Litvínova, kde zahynulo 65 horníků. Sám říkal, že se pod zemí nikdy nebál, a to dokonce ani když fáral úplně poprvé. A pod zem se spouštěl i v pokročilém věku, majitelé dolů ho žádali o konzultace a rady.

Roman Makarius byl vždy hrdý na to, že pozvedl vážnost báňského úřadu a nikdy neustupoval podnikatelským či politickým tlakům. „Za totality se takové věci děly, tehdy byl sice báňský úřad taky respektovaný, ale sloužil hlavně k tomu, aby se v případě havárií našel viník, který bude odsouzen. Typickým případem je tragédie na ostravském dole Doubrava v roce 1949, kde zahynulo 19 horníků, za kterou byl odsouzen k trestu smrti předseda obvodního báňského úřadu. Podobné důsledky mělo i neštěstí na dole Pluto v roce 1981,“ uvedl v týdeníku Dotyk.

Zavřený důl už nikdo nikdy neotevře

Profesor Makarius celou tu dobu působil jako ten, který vrací diskuze o těžbě uhlí na racionální úroveň. Věřil v budoucnost těžby uhlí a dokázal snést na stůl pořádnou kupu argumentů. „Stát by měl omezit vliv občanských aktivit, které za nic neodpovídají. Nejsem kompetentní určovat, jestli česká společnost potřebuje zlato nebo uran, ale výsledek je zatím takový, že máme pomalu nejdražší elektřinu v Evropě. A přitom neumíme využívat svoje vnitřní bohatství. Třeba v dobývacím prostoru OKD u Frenštátu pod Radhoštěm je v zemi zhruba 1,5 miliardy tun černého uhlí, to je unikátní ložisko v rámci celé Evropy. A to nechci mluvit o hnědém uhlí za limity. A my se na to tváříme že nic a budeme raději zvyšovat obyvatelstvu cenu elektrické energie,“ vysvětloval snad při každé příležitosti.

Politikům vyčítal, že jednají krátkozrace a bez odborného zázemí. „Moje životní zkušenost říká, že když se jednou uhelný důl zavře, tak jej už nikdo neotevře, přestože tam ještě zbyly nějaké zásoby. Často se ukáže, že ceny nerostů na trhu stoupají, a že kdybychom bývali ještě nějaký čas těžili, šlo by o lukrativní dobývání. Dělat novou otvírku zavřeného dolu už se ale nevyplácí,“ varoval asi před dvěma lety. A asi by se ani moc nedivil, že od té doby se v českém hornictví máloco změnilo a limity, které měly být revidovány nejpozději v roce 2005, stále existují.

Makarius podporoval nejen pokračování těžby uhlí, ale i dalších nerostných surovin. Zajímavý byl například jeho postoj k domácímu uranu. Podle něj bychom měli dostatek zásob na provoz obou jaderných elektráren a ještě bychom jej mohli vyvážet. Vždyť samotná produkce dolu Dolní Rožínka pokryje z jedné třetiny výrobu palivových článků pro potřeby Temelína. „A my dnes palivo kupujeme a formou dražší energie to platí daňoví poplatníci,“ zlobil se v jednom z posledních rozhovorů.

Víc jak půlstoletí sbormistrem

Roman Makarius se celý profesní život pohyboval mezi drsnými horníky. Možná tak jeho celoživotní koníček působí, jako by hledal jakousi estetickou kompenzaci. Nehornickou část života tak kromě rodiny věnoval svému koníčku – hudbě. I když i tu nakonec dokázal spojit s hornictvím.

„Lásku k hudbě ve mně probudila církev svatá, líbila se mi varhanní hudba v kostele, kde jsem působil jako ministrant. A pak také patřilo k dobrému tónu pražské rodiny hrát na housle nebo na klavír, tak jsem na tatínkův popud začal hrát na klavír,“ popisoval.

Už během středoškolských studií působil u amatérské filharmonie v Příbrami, později byl šéfdirigentem symfonického orchestru Vysokoškolského uměleckého souboru v Košicích. V roce 1961 se ve Stochově ujal pěveckého kroužku a pod názvem Hornický pěvecký sbor Kladno ho vedl až do své smrti. Postupem času z něj vytvořil největší pěvecký sbor ve středních Čechách, který pravidelně vystupoval v zahraničí a spolupracoval se sólisty Národního divadla.

Občas dokonce profesor Makarius zasedl i za kostelní varhany. Jako aktivní varhaník hrál například na svatbě svých přátel, herce Václava Vydry a herečky Jany Bouškové. A někdy si zahrál v kostele v Nezabudicích u Křivoklátu, o který se jeho rodina stará a vnuk Jan je zde regenschorim.

Od klasické hudby pak není daleko k dalšímu koníčku. Roman Makarius byl také význačným sběratelem starožitností. A jak měl ve zvyku, ani zde nezůstal na půli cesty a působil v tomto oboru jako soudní znalec.

Kořeny rodiny Romana Makaria sahají až někam k Bílé hoře. Do té doby nesli Makariové jméno Blažení, v souladu s tehdejší „módou“ ho však změnili na latinskou podobu Makarius. Věříme, že cesta profesora Makaria byla 3. února 2015 završena právě cestou k blaženosti, o kterou jako věřící katolík celý život usiloval. 

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718