Kunštát: Duo Zeman-Babiš připravuje půdu pro ústavní i hodnotovou kontrarevoluci | info.cz

Články odjinud

Kunštát: Duo Zeman-Babiš připravuje půdu pro ústavní i hodnotovou kontrarevoluci

V dalším z řady rozhovorů na téma Česko po Zemanovi přináší INFO.CZ rozhovor s politologem Danielem Kunštátem. A ten Miloše Zemana, ale také premiéra Andreje Babiše, zrovna moc nešetří. Podle něj nám nakonec z ústavního státu, kulturního liberalismu a demokratického kapitalismu jednoho dne může zbýt leda tak ten kapitalismus. Navíc kapitalismus uspokojující v prvé řadě zájmy Babišů, Kellnerů a jiných přátel Miloše Zemana. „To vše pěkně zabalené do ideologického balastu čert ví jakých tradic, národních zájmů a nerozborné česko-rusko-čínské jednoty,“ říká Kunštát.

Přestože je řádný termín příští prezidentské volby až začátkem roku 2023, neblíží se relativně rychle čas k hledání shody klíčových aktérů na kandidátech, kteří budou mít realistickou šanci uspět?

Otázka zní, kdo s kým by se měl shodnout. Reálný kandidát se schopností oslovit davy, s politickým talentem, leadershipem, s komunikačními dovednostmi se neobjeví na základě dohody upečené ve stranických sekretariátech, ani nebude výsledkem neformálního konkurzu v kavárenských kuloárech. Takový buď je, nebo není.

Přirozený kandidát se zkrátka rodí. Tragickým omylem liberálů by byla sázka na variaci nějakého dalšího umělého konstruktu, na kterém jsme se dohodli, nikomu nevadí anebo který nám dokonce tak nějak zbyl (á la Jiří Drahoš, při vší úctě). Asi lze očekávat, že tak či tak opět budeme svědky souboje nějaké pitoreskní postavičky z okruhu babišovsko-zemanovského světa, která bude oslovovat lidi s autoritářskými instinkty, s kandidátem „těch druhých“.

Jak takový souboj může skončit?

Vzhledem k vyrovnanému podílu obou táborů bude záležet na tom, který z nich dokáže svým charismatem účinněji mobilizovat a emocionálně zaujmout svoji přirozenou voličskou klientelu. A nemá smysl si nalhávat, že existuje nějaký „zapadnik“, kterému se podaří masově přesvědčit voliče Zemana, Babiše, Filipa nebo Okamury. Česká společnost je a přinejmenším v nejbližší době zůstane, hluboce rozdělena na půdorysu několika konfliktních linií.  

A právě model prezidentského volebního systému jaksi přirozeně přispívá k vyhrocení či zviditelnění určitých společenských dualismů jak v dimenzi sociální (mladí – staří, vzdělaní – nevzdělaní, chudí – bohatí, město – venkov), tak i hodnotové (Východ – Západ, liberalismus – autoritářství).

Přesto, proti zemanovsko-babišovskému lidu klidně může uspět i kandidát s čitelným hodnotovým ukotvením, ale takový, který se umí prezentovat naprosto autenticky a zároveň dokáže sjednotit pomyslnou prosystémovou většinu. Pro úspěšný příklad nemusíme chodit daleko. Zuzaně Čaputové se přesně toto podařilo – a právě v klimatu analogicky rozdělené postkomunistické společnosti.
 
Zůstaňme ale v Česku. Jak tedy podle vás přímá volba prezidenta proměnila jeho pozici v politickém systému?

Mimořádně. Jsme bohužel svědky přesně toho, před čím z dobrých důvodů varovala většina politologů a ústavních právníků – dokonce aniž by předpokládali, že se do prezidentské funkce musí dostat zrovna člověk Zemanova ražení.

Co tím přesně myslíte?

Zavedení přímé volby hlavy státu za určitých okolností otevírá prostor pro nebezpečné vychýlení rovnováhy moci v rámci exekutivy, ve vztahu prezident – premiér (potažmo vláda) a zároveň je významnou kvalitativní proměnou povahy a vzorců mocensko-politických vazeb jako takových.

A přesně to se u nás stalo: Praxe politického provozu se fatálně odchýlila od ústavních předpokladů fungování politického systému. Sbíráme tak plody nebetyčného populismu, kterému svého času podlehly i tzv. tradiční, chcete-li systémové strany, které odsouhlasením přímé volby vyšly vstříc poptávce veřejného mínění.

V českém prostředí má zavedení přímé volby prezidenta podle mého ještě jednu důležitou konsekvenci. Neformální společenská prestiž hlavy státu u nás tradičně dalece přesahuje jeho ústavní pravomoci i reálnou politickou váhu a v historii dávné i nedávné dodávala lesku i takovým osobám, které zrovna nepatří do panteonu národních dějin.

Narážíte na komunistické prezidenty, Gottwalda, Zápotockého, Novotného, nebo Husáka?

Počínaje císařpány přes Masaryka, Beneše a plejádu dělnických prezidentů až po polistopadové nájemníky Pražského hradu můžeme pozorovat opakující se klišé. Nominální hlava státu má v očích Čechů zvláštní cejch moudrého tatíčka sedícího na hradčanském trůně. K této funkci zkrátka vždy bylo přistupováno – bez ohledu na režim a bez ohledu na kredibilitu konkrétní osoby – s určitým více či méně všeobecným respektem, ba dokonce s úctou.

A pokud jde o zmíněné komunisty, na silně zakořeněnou pozitivní emoci k prezidentskému stolci ostatně odkazuje i jedna pikantní okolnost, která se jich týká: v rámci různých systémových experimentů českoslovenští komunisté na rozdíl od jiných sovětských satelitů nikdy tuto „buržoazní“ funkci nezrušili.

Pokud jde o Zemana, do jaké míry jsou tyto posuny ovlivněny přímou volbou, a do jaké souvisí konkrétně s ním a s jeho svérázným pojetím úřadu?

Je nutné zdůraznit, že samotné zavedení přímé volby prezidenta v prostředí klasického parlamentarismu nemusí nutně předznamenat jeho defektní fungování. Nemusí, ale může. Přímo zvolený prezident, který respektuje pravidla hry, jistě nutně nepředstavuje „vadu systému“. U nás se ovšem naneštěstí naplňuje ona varianta, že může.

Zavedení přímé volby prezidenta v parlamentním režimu zkrátka není neutrálním nástrojem, který pouze bez dalšího mění způsob nabývání legitimity jedné ze dvou částí exekutivní moci. Změna legitimizačního procesu má dalekosáhlé důsledky, které jdou za literu ústavy. Dodávají prezidentovi určité sebevědomí a otevírají cestu k neformálnímu silovému působení na ostatní politické aktéry, v prvé řadě na premiéra a vládu.

Což jsme mohli pozorovat v posledních týdnech a měsících…

Jistě. Ale že této možnosti právě Miloš Zeman využije beze zbytku, bylo jasné snad ještě před tím, než se prezidentem skutečně stal. Dnes, po letech drobné mravenčí práce na velkém díle rozšiřování moci vidíme, že tak činí v míře až vyrážející dech. Vzhledem k jeho originálnímu mentálnímu ustrojení se asi nemůžeme divit, že Zemanův pobyt v systémové architektuře české demokracie stále častěji připomíná spíše invazi Attily v čele hunských hord.

Zeman nicméně operuje s „tvůrčím“ výkladem ústavy, jak rád říká. Jak byste to okomentoval?

Zeman zcela určitě nemá mandát k přepisování ústavy. Nedostal jej ani od voličů, protože od těch ho dostat jednoduše nemůže. Pošlapávání ústavních principů s elegancí řeznického psa nemá nic společného s voliči, je řízeno jen a jen ryzí svévolí Miloše Zemana.

Je zajímavé, že po jeho první volbě se mnozí uklidňovali tím, že kampaň skončila a jako zkušený politik se přinejmenším s ohledem na obhajobu mandátu začne chovat uměřeně a s jistou racionalitou. Opak byl pravdou a po nebohém Sobotkovi hrozil hůlkou.

Po jeho znovuzvolení zase kdekdo operoval s představou, že teď už mu přece o nic nejde, oprostí se od svých velmi svérázných fanoušků – kterými ostatně pravděpodobně dost pohrdá – a bude se chtít do dějin zapsat pozitivními činy: řekli bychom činy státníka, kdyby to nebylo v kontextu se Zemanem poněkud nepatřičné slůvko.

Nu, a je to ještě horší, než jsme si představovali i v těch nejděsivějších snech: Zeman se zcela otevřeně a bez jakéhokoliv oprávnění pasoval na předsedu vlády a prostřednictvím Andreje Babiše, který v celém truchlivém kuse sehrává roli jakéhosi satrapy, sestavuje vládu a v podstatě i věcně řídí její agendu.

Žijeme tedy ještě vůbec v parlamentním režimu vlády?

Na papíře máme stále parlamentní režim, v realitě politický systém funguje spíše podle poloprezidentského modelu. V teorii jeden není a priori horší než druhý. Problémem českých reálií je to, že nám kdosi zapomněl jasně sdělit, že snad došlo ke změně.

A už vůbec jsem nezaznamenal, že by v podobném duchu byla změněna ústava. Ale po pravdě řečeno, kde neplatí žádná pravidla a politika se provozuje ve volném stylu, nemá mnoho smyslu vrtat se v nějakých sofistikovaných klasifikacích a katedrových diskusích o charakteru režimu.

A je to skutečně tak, že tady neplatí žádná pravidla? Nejsou to příliš silná slova?

Demokracie je založena na respektu k řádu, vyžaduje od všech relevantních aktérů dodržování psaných norem i nepsaného úzu, tedy politické kultury v širokém smyslu slova. Naše situace je jiná. I kdyby zákonodárci hypoteticky vyprojektovali „poloprezidentskou“ ústavu, lidé typu Miloše Zemana by se brzy tvářili, že máme vlastně prezidentský režim.

A kdyby byl papírově režim změněn na prezidentský, nechají se korunovat absolutistickým monarchou. Zdá se to na první pohled jako divoká konstrukce přitažená za vlasy, ale je přesně v logice zdejšího absurdního divadla.

Čím si to vysvětlujete?

Přinejmenším dvěma lidem v české politice je úplně jedno, co stojí v ústavě – jmenují se Andrej Babiš a Miloš Zeman. Babiš ústavu a demokratickou politiku nechápe, je to bytostným založením podomní prodejce, pragmaticky očekávající zisk tady a teď.

Zeman je chápe velmi dobře, ale ví, že ho v průzkumu ústavních hranic možného nikdo nezastaví a právě proto dělá to, co dělá. Duo Babiš – Zeman tak za potlesku nefalšované patologické sedliny společnosti připravuje půdu pro skutečnou politickou, ústavní a koneckonců i hodnotovou kontrarevoluci.  

Z ústavního státu, kulturního liberalismu a demokratického kapitalismu (či kapitalistické demokracie) nám nakonec jednoho dne může zbýt jen ten kapitalismus. Navíc kapitalismus uspokojující v prvé řadě zájmy Babišů, Kellnerů a jiných přátel Miloše Zemana, to vše pěkně zabalené do ideologického balastu čert ví jakých tradic, národních zájmů a nerozborné česko-rusko-čínské jednoty.

Faktem je, že Hrad se už ani netají tím, že je jednou z koaličních stran…

Zdaleka nejen poslední fraška kolem obsazení postu ministra kultury ukazuje, že dochází k totálnímu přeskupení mocenských těžišť. Klíčová je skutečnost, že Babiš nutně potřebuje Zemana, kdežto Zeman příliš nepotřebuje Babiše. Přesněji řečeno, Babiš touží sedět v premiérském křesle co nejdéle a za každou cenu, kromě jiného proto, že to nadmíru svědčí jeho byznysu.

I kdyby zázemí takové vlády měly tvořit politické formace, které bychom za normálních okolností právem odkázali do politického suterénu. Bez Zemanovy podpory a jeho schopnosti pacifikovat své loajální strany (SPD, KSČM) by zřejmě Babiš nevládl dnes a nevládl by ani po příštích volbách, i kdyby je třeba vyhrál. Naopak Zeman potřebuje Babiše maximálně v roli politického maňáska, který mu pomůže sestavit takovou vládu, která mu bude vyhovovat jak personálně, tak i programově.

Výsledkem je, že fakticky máme dva premiéry, jeden, ten stínový, který zjevně tahá za kratší konec a je v submisivním postavení, sedí ve Strakovce, druhý, ten skutečný, na Hradě. Zemana nikdy nebavilo slavnostní otevírání Země živitelky, jeho snem vždy bylo ustavení takové vlády, která bude doslova a do písmene hradní. A je docela dobře možné, že se mu to teď, už napodruhé, povede.

Pokud bychom se pokusili nastínit vývoj po Zemanovi. Očekáváte, že jeho nástupce bude pokračovat v jím nastoupené cestě, anebo je pravděpodobnější návrat k éře před Zemanem?

Demokracie všude na světě je strašně slabá tváří v tvář zemanovskému typu politiků. Ukazuje se, že i náš ústavní systém je docela bezbranný, usadí-li se řízením osudu – lépe řečeno, coby nešťastný produkt lidové vůle – do čela výkonné moci figury, kterým jsou ústavní principy úplně ukradené.

Za normálních okolností pozici prezidenta tvarují jak ústavní mantinely, tak jeho osobní dispozice – politická síla, vazby na politické strany i jeho naturel, jakési obecně lidské založení.

Pakliže by se Zemanovým nástupcem stal řekněme standardní politik s elementární uměřeností, určitou noblesou a schopností vnímat ústavní realitu, není důvod se domnívat, že by měla pokračovat současná extenzivní praxe výkonu prezidentských pravomocí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud