Prezidenti v Česku tradičně nejsou panenky sedící v koutě. Jde ale o míru, tvrdí Kysela | info.cz

Články odjinud

Prezidenti v Česku tradičně nejsou panenky sedící v koutě. Jde ale o míru, tvrdí Kysela

Ústavní expert Jan Kysela v rozhovoru pro INFO.CZ upozorňuje, že tradice československého a českého prezidentství moc neodpovídá panenkám sedícím v koutě. Avšak podle něj je to věcí míry. V každém případě, přímá volba prezidentovi nezakládá oprávnění porušovat ústavu a zákony, tvrdí Kysela. Vedle vlivu přímé volby na výkon funkce rozebíral ústavní expert také to, jak by se mohl chovat Zemanův nástupce na Hradě. Podle Kysely by byl jistě žádoucí návrat do časů před Zemanem, avšak je otázka, kdo prezidentem bude. „Někteří ze současných zájemců by se asi vracet nechtěli. Rozšířený manévrovací prostor ovšem bude pokušením pro všechny, bílé, černé, nebo šedé,“ dodává. 

Nejen s ohledem na aktuální tahanici okolo výměny ministra kultury, se vás chci na úvod zeptat, jak zavedení přímé volby prezidenta změnilo jeho pozici v rámci politického systému?

To je docela těžká otázka, protože bychom potřebovali experimentálně srovnat naši současnost jednak se situací, kdyby byl prvním přímo voleným prezidentem zvolen někdo konvenčnější než Miloš Zeman, jednak s prezidentstvím Miloše Zemana zvoleného parlamentem. Takto se nám prolínají různé faktory, které nejsme s to odfiltrovat. Patří mezi ně i specifické jednání předsedy vlády, který není prezidentovi oponentem.

V zásadě se dá říci, že zavedení přímé volby představuje dispozici ke změnám v modelu vládnutí v tom smyslu, že silněji legitimovaná hlava státu může chtít vytvářet mocenské centrum konkurující vládě a svých kompetencí neužívat jako moderátor, ale jako svébytný politický aktér s vlastními cíli. To se u nás do značné míry stalo.

Jinak osobnostně a mocensky disponovaný prezident, čelící premiérovi se solidní parlamentní většinou politických stran vnímaných veřejností jako jejich reprezentace, by býval větší pnutí do politického systému vnést nemusel. I tak však přímá volba v parlamentní formě vlády hrozí konflikty, ba dysfunkcí.           

Zeman své jednání hájí „tvůrčím“ výkladem ústavy. Prý mu mandát přímo od voličů umožňuje v některých situacích postupovat jinak, než jeho předchůdci...

Mám pocit, že to byl klasik semipresidencialismu (poloprezidentský systém, pozn. red.) Maurice Duverger, který říkal, že přímá volba neznamená ani jednu kompetenci navíc. Proměňuje však kontext.

Co tím přesně myslíte?

Parlamentně volený prezident je volen s očekáváním, že bude udržovat ústavní systém v plynulém chodu, což se nicméně ne vždy podaří. Přímo volený prezident může mít nějaký volební program, jsou do něj promítána očekávání voličů, takže může mít tendenci chovat se viditelněji, možná i hlučněji.

Na teorii mandátu, známou z USA, však u nás moc nevěřím: tam se kandidáti prezentují jako potenciální národní vůdci s komplexním programem, ale ani to neznamená bez dalšího, že Kongres schválí vše, co z prezidentova volebního programu plyne. Náš prezident není prezidentem vládnoucím, nemá tudíž klasický program, k čemu by tedy mandát měl?

Povídejte…

Navrhovatelé nakonec úspěšné změny Ústavy, kterou byla přímá volba prezidenta zavedena, si dávali úzkostlivě pozor při zdůrazňování, že se nezmění charakter parlamentní formy vlády. Nemyslím, že březen 2013 je pomyslným rokem nula, naopak mám za to, že nesvévolný výkon moci velí zohlednit to, jak se Ústava od svého přijetí vykládala.

Nijak bych se nedivil, kdyby přímo volený prezident častěji promlouval v komorách parlamentu, přicházel se svými tématy na jednání vlády nebo vetoval zákony. Přímá volba však rozhodně nemůže být titulem pro nejmenování profesorů, neodvolání ministra, k prodlevám při jmenování soudce Ústavního soudu apod., zkrátka nezakládá oprávnění porušovat Ústavu a zákony.       

A je tedy český politický systém ještě pořád parlamentní formou vlády, anebo už míříme k něčemu, co lze označit například za zmiňovaný poloprezidentský systém?

Po mém soudu jde o parlamentarismus s deformací danou působením prezidenta republiky a nevýraznými reakcemi jeho institucionálního okolí.

Můžete to prosím rozvést?

U poloprezidentského systému jde o věc práce s pojmy: podle Roberta Elgieho už semipresidencialismem jsme, neboť mu stačí přímo volená hlava státu a parlamentně odpovědná vláda. Podle už citovaného Duvergera by však prezident musel mít také podstatné pravomoci, které mu propůjčují vliv na vládnutí. A ty ten náš tak úplně nemá. Vliv si tedy vynucuje spíše nekonáním, a to není prvek pozitivního vymezení typu režimu.  

Na druhou stranu lze říct, že současná Babišova vláda je také vládou Miloše Zemana. Podobným způsobem tady v minulosti nikdo z prezidentů do personálního složení politických (a nikoli tedy úřednických) vlád nezasahoval…

Souhlasím. Nejde ostatně jen o personální složení, ale o komplexní podporu označením osoby předsedy vlády pro všechny své „pokusy“, vydržováním vlády ve stavu demise apod. Otázkou je, jak zesílenou roli prezidenta uchopit. Je-li právě popisek poloprezidentského režimu nejvhodnější.   

A co to všechno znamená pro budoucnost instituce českého prezidenta. Jinak řečeno: je pravděpodobné, že Zemanův nástupce bude pokračovat v jím nastoupené cestě, anebo spíše čekáte návrat k éře – pokud jde o praxi výkonu této funkce – před Zemanem?

Těžko říci. Tradice československého a českého prezidentství moc neodpovídá panenkám sedícím v koutě. Jde však o míru. Návrat by byl jistě žádoucí, nevíme nicméně, kdo prezidentem bude. Někteří ze současných zájemců by se asi vracet nechtěli. Rozšířený manévrovací prostor ovšem bude pokušením pro všechny, bílé, černé, nebo šedé.

Vzpomeňme jen na příklad Paní Galadriel, když jí Frodo Pytlík nabízí Prsten moci. Nechtěla by jej užít k uvržení světa do temnoty, ale i tak by vládla velikou mocí. A moc, jak známo, korumpuje.

Obě přímé volby prezidenta možná překvapivě ukázaly, že voliči nepreferují úzce stranicky profilované kandidáty. Nezraje čas k hledání nějaké širší shody pro potenciální kandidáty pro příští prezidentskou volbu?

S těmi stranickými kandidáty je to velmi zajímavé. Zastánci přímé volby tvrdili, že může otevřít Hrad osobám mimo politické strany. Odpůrci poukazovali na zahraniční příklady, z nichž plynulo, že přímá volba je právě v režii politických stran, protože mají peníze, aparát a dobrovolníky.

Čím si tedy vysvětlujete, že tomu u nás tak není?

V mezičase se všeobecně otřásla pozice politických stran, takže v mnoha zemích nastupují skutečně osoby bez stranického zázemí. Obávám se však, že mnohdy nejde o osoby bez bázně a hany, nýbrž o lidi politicky nezkušené, případně sloužící nějakým ekonomickým zájmům, potažmo vyšinuté. Běžná politická kariéra představuje filtr, v dobrém i zlém. U nás se však vnímá jako ne-práce, ne-li přímo hanba.

A pokud jde o ty příští zájemce o Hrad?

Pro přímé volební kampaně je důležité uvést kandidáta ve známost. Záleží tudíž na tom, o koho půjde. Měl-li by zájem kandidovat někdo, kdo je širší veřejnosti neznámý, potřebuje více času, než někdo, koho známe už dnes. Zdá se mi nicméně, že času je zatím dost, a to jak v hledání dědice elektorátu Miloše Zemana, tak v druhé části voličstva.

Zejména u té ne-zemanovské části pochybuji, že by se podařilo shodnout na jediném kandidátovi, a to bez ohledu na časovou investici. Obě volby snad ukázaly, že voliči oceňují něco jako autenticitu, opravdovost, absenci předstírání, zkrátka to, že kandidát nabízí sebe, jaký je.

Bylo by však určitě pěkné, kdyby se opravdovost neomezila na případy plivnutí na zem či na protikandidáta, jelikož se mi právě autenticky zachtělo.       

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud