Alzheimer jde oddálit. Procesy v mozku začínají až 12 let před vypuknutím choroby, říká Šerý | info.cz

Články odjinud

Alzheimer jde oddálit. Procesy v mozku začínají až 12 let před vypuknutím choroby, říká Šerý

Týmu brněnské Masarykovy univerzity se pomocí elektronového mikroskopu podařilo v neuronech vizualizovat polohu enzymu, který se podílí na vzniku Alzheimerovy choroby. „V příštích měsících se zaměříme na podrobnější výzkum,“ říká zdejší vědec Omar Šerý, jehož práce se dostala i do nejprestižnějších vědeckých časopisů. 

Proč se zabýváte zrovna Alzheimerovou chorobou? 

Patří mezi duševní poruchy. Lidský mozek, jeho možnosti a způsob fungování mě fascinovaly už od dětství. V rámci doktorského studia jsem se od roku 1996 zaměřil na výzkum závislosti na drogách. Využil jsem jako první výzkumník v České republice metodu PCR pro analýzu vzorků psychiatrických pacientů za účelem výzkumu podstaty psychické poruchy, což bylo na Biofyzikálním ústavu, a s Akademií věd ve spolupráci s dnešní Psychiatrickou nemocnicí v Opavě. Měl jsem štěstí, že první výsledky mé práce viděl na Neuropsychofarmakologické konferenci v Jeseníku v roce 1999 profesor Petr Zvolský, v té době čelný genetik v psychiatrii. Hned po přednášce mě oslovil s nabídkou spolupráce a společně jsme za dva měsíce připravili první projekt pro genetickou analýzu dispozic k alkoholismu na české populaci. Projekt navázal na mou práci výzkumu závislosti na metamfetaminu.

Po prvních výsledcích pak navázala spolupráce s přednosty dalších psychiatrických klinik, kteří mi umožnili výzkum psychických poruch jako například hyperkinetické poruchy u dětí společně s profesorkou Ivanou Drtílkovou, studium schizofrenie s profesorem Ladislavem Hosákem i studium Alzheimerovy choroby s naším předním neurologem profesorem Hortem z Motola. Velmi zajímavá byla také práce na genetické podmíněnosti vnímání bolesti u člověka s doktorkou Olgou Hrazdilovou.

Musím říci, že Alzheimerova choroba je dnes nejprobádanější psychickou poruchou. Je také z výzkumného hlediska dobře uchopitelná. V současnosti o ní v rámci přednášek z Molekulární psychiatrie přednáším šest hodin a čas nestačí.

Je to opravdu tak, že když má někdo genetické předurčení k tomu, že dostane Alzheimerovu chorobu, tak se jí nevyhne a je to zpečetěný osud už od narození?

Alzheimerova choroba patří mezi takzvané multifaktoriálně podmíněné psychické poruchy. Znamená to, že na vzniku a vývoji onemocnění se vedle genů podílejí také životní styl a prostředí. Ukazuje se, že funkce našich genů jsou v průběhu života velmi zásadně ovlivňovány životním stylem a prostředím. Existují takzvané epigenetické regulace a nekódující RNA, které jsou v průběhu života neustále ovlivňovány právě životním stylem a prostředím. Ačkoliv člověk může zdědit zvýšené riziko některých multifaktoriálně podmíněných chorob, tak právě díky životnímu stylu se tyto dispozice nemusejí v průběhu života vůbec naplnit. Platí to i pro Alzheimerovu chorobu. Pokud člověk nekouří, pravidelně sportuje, necpe se živočišnými tuky, přijímá dostatek vitamínů, zavčas si léčí cukrovku a krevní tlak, dobře spí, nestresuje se a tak dál, tak si výrazně snižuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby, nebo jej posunuje výrazněji do pozdního věku.

Kolik je podle vašich odhadů a zkušeností v Česku reálně nemocných? 

Přesná diagnostika Alzheimerovy choroby je velmi nesnadná a finančně náročná. Odlišit Alzheimerovu chorobu od jiných demencí jen na základě psychiatrického nebo běžného neurologického vyšetření nelze. Proto v tuzemsku neznáme přesná čísla o počtech pacientů s Alzheimerovou chorobou, nicméně se předpokládá, že se u nás vyskytuje více než 100 tisíc pacientů. A ano, pacienti mohou být zařazeni mezi jiné diagnózy nebo naopak – jiné demence mohou být zařazeny jako Alzheimerova choroba.

Jakou má tato nemoc incidenci v populaci?

Incidence ve skupině osob ve věku 40 až 60 let je asi 2,4 osob na 100 tisíc na rok a incidence pozdní formy 120 až 130 osob na 100 tisíc na rok. Ve věku nad 65 let trpí Alzheimerovou chorobou v Evropě více než 5 procent populace, ve skupině nad 85 let je to téměř polovina populace. Což je opravdu vysoké číslo.

Čím si vysvětlujete fakt, že statistiky i nejrůznější studie ukazují, že častěji ji mají ženy a také lidé, kteří jsou studovaní a jinak v životě úspěšní? 

Alzheimerova choroba souvisí s věkem. Věk je jedním z rizikových faktorů a víme, že ženy se dožívají vyššího věku než muži, což je jedno z možných vysvětlení. Stres mozek velmi zatěžuje a poškozuje paměť a schopnost soustředit se a třeba i meditovat. Naopak zdravé zatěžování mozku, jako je studium, četba románů, luštění křížovek a sudoku, návštěva divadel a tak dál nástup Alzheimerovy choroby prokazatelně oddaluje.

Byl to právě váš tým, kdo jako první na světě docela nedávno odhalil souvislost mezi genem CD36 a Alzheimerovou chorobou. Díky tomu jste se ocitli v prestižních vědeckých časopisech. Jak vás napadlo zkoumat zrovna tuto souvislost?

Na gen CD36 mě přivedl můj blízký spolupracovník profesor Khan z Burgundské univerzity v Dijonu. Společně s ním studujeme vnímání chuti mastných kyselin. Ukázalo se, že kromě kyselého, hořkého, slaného, sladkého a glutamátu vnímáme také chuť tuků. Moji studenti sledovali vnímání chuti na studentech Masarykovy univerzity poměrně časově náročnou a složitou metodou a získaný soubor jsme pak geneticky analyzovali. Také jsme analyzovali DNA ze souborů osob, které nám zaslal profesor Khan z jiných populací. Zjistili jsme, že vnímání chuti, upřednostňování tučného jídla i obezitu ovlivňují polymorfizmy genu pro CD36.

A ano, několik prací jsme na toto téma publikovali ve velmi prestižních vědeckých časopisech. Při studiu patogeneze Alzheimerovy choroby jsem si pak všiml, že receptor CD36 v mozku za běžných okolností vychytává takzvaný abeta protein, jehož kvantita je zcela zásadním kritériem pro skutečnou diagnostiku Alzheimerovy choroby. Abeta protein bývá v mozcích pacientů s Alzheimerovou chorobou v mnohonásobných koncentracích ve srovnání se stejně starými osobami bez demence. Vybral jsem několik polymorfizmů v genu pro CD36, použili jsme DNA čipovou technologii a odhalili jeden polymorfizmus, jehož varianta může zvyšovat riziko Alzheimerovy choroby 1,8 krát. Což je velmi významné ohrožení.

A neznamená to zároveň, že když si hladinu cholesterolu udržím v dobrých mantinelech, tak nemoc nakonec nepropukne? Nebo to v důsledku jen oddálí její vznik?

Skutečně se ukazuje, že zvýšený cholesterol v krvi ovlivňuje těsné spoje mezi buňkami cév v mozku. Ty brání prostupu cholesterolu a toxických látek či virů. Zvýšená hladina cholesterolu je rozvolňuje a umožňuje pronikání mimo jiné i cholesterolu do mozku, což rozjíždí samotný patologický proces. Bohužel Alzheimerova choroba má mnoho možných příčin a zvýšená hladina cholesterolu je pouze jedna z nich. Proto pokud si pohlídáte hladinu cholesterolu, neznamená to automaticky, že vám Alzheimerova choroba nehrozí.

Jak brzy se dá zjistit, že člověk onemocní?

Toto je zcela zásadní otázka. Veškeré metody, které se snaží získat údaje o riziku Alzheimerovy choroby z krve, jsou bohužel pouze jen diagnostickými metodami. Proces patologických změn, které vedou k Alzheimerově chorobě, vzniká přibližně 10 až 12 let před propuknutím choroby. Jakmile je tento proces nastartován, tak se již zastavit nedá. Proto dodnes nemáme léčiva na Alzheimerovu chorobu a jsem celkem skeptický k tomu, že by se nějaká léčiva, která by dominový efekt patogeneze dokázala zastavit, v blízké době objevila.

V současnosti je jediným způsobem, jak zjistit riziko vzniku Alzheimerovy choroby, pouze genetický test v souvislosti s analýzou životního stylu. Tento test si může nechat udělat kdokoliv starší osmnácti let a umělá inteligence implementovaná do vyhodnocovacího systému může s přesností větší než 80 procent stanovit, za jakých podmínek životního stylu se Alzheimerova choroba objeví a v kolika letech, což je jedno z důležitých hledisek predikce nemoci. K Alzheimerově chorobě, pokud se dožijeme velmi vysokého věku, dojdeme skoro každý. Otázkou zůstává, v kolika letech to bude.

Vy jste letos díky grantu začali pracovat už i na novorozeneckém screeningu. Můžete popsat, jak takový výzkum probíhá a co si od něj slibujete?

Ano, ale v tomto projektu bohužel nejsem, pracují na něm toxikologové. Nicméně moje laboratoř získala nový grantový projekt, který bude studovat nové, doposud nezkoumané způsoby predikce Alzheimerovy choroby, společně s kolegy z Velké Británie.

Jak se při takovém zkoumání získávají lidé a novorozenci do studie?

S novorozenci nepracuji. Je to z hlediska etiky velmi citlivé téma, protože zkoumat člověka dřív, než si sám uvědomí a podepíše, že chce být zkoumán z hlediska rizik některých chorob, může mít později v dospělosti nepříjemné dopady na jeho život. Na druhou stranu musím uznat, že takové studie mohou přinést velmi zajímavá data o vývoji chorob, která nám k pochopení patogeneze chybí. Naše laboratoře jinak získávají pacienty z psychiatrických nemocnic a od praktických lékařů a z různých oddělení fakultních nemocnic a to vždy a pouze jen po podepsání informovaného souhlasu. Samozřejmě všechny naše studie předem připomínkují a schvalují etické komise příslušných zdravotnických zařízení.

Nebojíte se také, že genetické testy, které jste mimochodem jako první v Česku pomáhal kdysi zavádět s jednou soukromou klinikou, mohou být nějakým způsobem zneužity? 

Připomínáte mi tu jednu zvláštní zkušenost s firmou, pro kterou jsem vedl vývoj metodiky pro souběžné testování predikce asi dvaceti chorob. Více než rok jsem intenzivně pracoval na přípravě nové technologie pro prediktivní genetické testování. V letech 2006 - 2007 jsem vytvořil metodiku GenScan a v rámci zkušební doby u této firmy jsem vložil do softwarové páteře s velmi šikovným programátorem údaje potřebné pro vyhodnocení genetických dat. Výrazně jsme tehdy předběhli dobu, protože jako první u nás jsme s docentem Janem Lochmanem použili DNA čipovou technologii v moderní DNA diagnostice, kdy jsme byli schopni najednou za směšnou cenu otestovat 400 polymorfizmů mnoha genů.

Co se stalo, že v tom nepokračujete?

Tehdejší skvělý tým spolupracovníků se po mém odchodu rozprchl po Česku, velmi složitá příprava vzorků a vyhodnocování vzala za své, a mně zbyla nepříjemná vzpomínka na zvláštní vedení společnosti. Nicméně po třinácti letech musím konstatovat, že zprávy z analýz, které software vyhodnocoval ještě z dat mého tehdejšího týmu, ukazují velmi přesné predikce. Mám zpracovaných několik zpráv a bohužel už jen s napětím sleduji, jak se postupně vyplňují.

Dnes je systém z hlediska nových technologií a možností výpočtů překonaný. Například pro predikci Alzheimerovy choroby máme k dispozici přesnější technologie. Těch 13 let, co se u nás genetické predikce provádějí, ukázalo, že není třeba mít obavy z genetických testů, že je nikdo nezneužívá a ani kvůli výsledkům nikdo nepáchá sebevraždy, jak se někteří genetici obávali.

Pokud se zjistí, že mám vadnou kombinaci genů, a tudíž vysoké riziko Alzheimerovy choroby, jak a čím si mohu propuknutí nemoci oddálit?

Pokud si někdo nechá provést genetický test, je mu doporučena případná změna životního stylu a je složitě dopočítáno riziko, jak může oddálit nástup Alzheimerovy choroby. Jedná se tu řádově o měsíce až roky. Pokud budeme testovat 1000 osob a ty změní svůj životní styl na základě výsledků tak, že si prodlouží zdravý život o jeden rok, bavíme se tu o tisíci letech zdravého života, a to už stojí za to.

Na tuto nemoc prakticky neexistuje lék, myslíte, že jej někdy někdo vynalezne?

Jakmile se patologický proces zahájí, nelze ho zastavit. Je to jako dominový efekt, kdy patologické procesy začínají v mozku již 10 až 12 let před propuknutím choroby. Máme možnosti, jak oddálit nástup, tedy u osob mezi 25 – 55 lety, někdy i staršími. Jde především o změnu životního stylu. Je třeba o svém stáří přemýšlet co nejdříve a začít na svém zdraví co nejdříve pracovat.

V jednom výzkumném projektu jste se také zaměřili na „gen IDE kódující enzym degradující inzulín“. Můžete vysvětlit, o co šlo?

Tato publikace je v přípravě a měla by vyjít do léta, takže bych nyní nerad odpovídal.

Na jakých projektech ještě pracujete?

Umíme přesně predikovat věkem podmíněnou makulární degeneraci oka, nejčastější příčinu slepoty. Umíme přesně testovat dispozice k celiakii. Zaměřujeme se na genetiku schizofrenie, vznik a vývoj závislosti na alkoholu, výzkum chuti tuků... Mimo to se intenzivně zabývám DNA diagnostikou infekčních onemocnění. Prototypy souprav, které jsme připravili s kolegy, slouží k výrobě diagnostických souprav pro testování infekčních onemocnění, které se vyvážejí do celého světa a jsou jimi testovány statisíce osob. Jsem soudním znalcem v oboru zdravotnictví – genetika a molekulární diagnostika a pracuji pravidelně na zpracovávání posudků k určení otcovství pro soudy.

Pokud vím, tak jste se mimo jiné také v několika pracích zabýval i nemocí ADHD. V posledních letech se skoro zdá, že ji má u nás každé druhé dítě, přitom ještě před pár lety to nebyla nemoc, děti dostaly nálepku „těch zlobivých“ a často končily ve zvláštní škole. Je to jen optický klam daný tím, že se dnes nemoci věnuje více pozornosti, nebo jí skutečně přibývá? 

Máte pravdu v obojím přístupu náhledu na tuto poruchu. Zlobivé děti jsou dnes zkoumány psychiatry a ukazuje se, že některé za svou hyperaktivitu a impulzivitu nemohou. Na druhou stranu vliv toxických látek v prostředí, stres, nové komunikační technologie, to vše přispívá k častějšímu výskytu této poruchy.

A nelze se nezeptat na téma číslo jedna posledních dnů: koronavirus. Měl byste z něj sám strach?

Po studiu dostupných informací, které jsou publikovány ve vědeckých časopisech, a při sledování vývoje, optimistický nejsem. Koronavirus má některé velmi nepříjemné vlastnosti. K té nejvíce nepříjemné patří skutečnost, že nakažlivý je i člověk bez příznaků a po uzdravení z akutní fáze. Potom si nemůžeme být jisti bezpečností před možností nákazy nikde mezi lidmi.

Další nepříjemnou vlastností je mutace viru, která dnes už rozděluje virus na dva kmeny, jež se chovají rozdílně. V průběhu dní hodně diskutuji s lékaři a odborníky ve svém okruhu přátel a zjišťuji dva pohledy na věc. Někteří mají vážné obavy a někteří jsou až odevzdaní, že co má být, to se stane. Mladší generace je více nad věcí než ta starší, která pamatuje předrevoluční období. Pokud se viru odevzdáme, ať to už máme každý za sebou, tak je třeba, aby to nebylo stylem všichni najednou, jak to probíhalo nebo stále probíhá v Číně.

Problém navíc vidím v tom, že nevíme, jak může virus ovlivnit další život člověka, který byl infikován a uzdravil se z akutních příznaků. COVID-19 skutečně není chřipka a srovnávat jej s chřipkou, je pošetilostí. Prozatím nemáme relevantní data, a v tomto případě srovnávat možný efekt viru na pozdější zdraví s nákazou viry SARS nebo MERS raději nebudeme. A abych odpověděl na vaši otázku přímo, ano strach mám, ale cítím, že zdaleka nejen o sebe.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud