„Bude to nový hit pro zážitkovou dovolenou,“ říká Čech, který strávil týden pod vodou | info.cz

Články odjinud

„Bude to nový hit pro zážitkovou dovolenou,“ říká Čech, který strávil týden pod vodou

Je lektorem potápění na Fakultě sportu a tělesné výchovy Univerzity Karlovy a čerstvě také držitelem českého rekordu v délce pobytu pod vodní hladinou. S kolegou strávil týden v devítimetrové hloubce zatopeného lomu v kesonu, což je miniponorka v podobě zvonu beze dna, ve které se dá žít v zimě a ve tmě jen díky vzduchově bublině. „Nejsme první. Už v sedmdesátých letech minulého století strávil tři dny pod vodou ve vlastnoručně vyrobeném kesonu Pavel Gross s projektem Xenia. Mimochodem coby suchozemské krysy jsme byli teprve třetím národem na světě, kdo něco takového podnikl,“ vypráví David Vondrášek. A dodává, že v životě pod vodou vidí velký potenciál. „Bude to nový hit pro zážitkovou dovolenou, dejte na mně,“ směje se potápeč.   

Devět metrů pod vodou se dá spokojeně žít, říká muž, který tu strávil týden v otevřeném kesonu. Což je něco podobného, jako když otočíte skleničku dnem vzhůru a ponoříte ji do vany plné vody. Zůstane v ní vzduchová bublina a člověk díky ní může pod vodou žít libovolně dlouho. Jak totiž ukázaly testy, které experimentátoři sami na sobě prováděli, na životní funkce pobyt v hloubce devíti metrů nemá vůbec žádný vliv.

„Kecám. Jeden ano. Ukázalo se, že se nám trochu ztratila chuť potravin. Vařit se ve zvonu nedalo kvůli elektřině a riziku zkratu, takže jsme fungovali díky sponzorským jídlům, jež stačí zalít horkou vodou a ony se samy udělají. Jenže jsme zjistili, že najednou potřebujeme mnohem výraznější a intenzivnější chutě, než když jsme na pevnině. Takže třeba kolega, který normálně vůbec nejí salámy, natož mastné, toužil po štangli uheráku a jedl masné salámy celou dobu po kilech,“ říká David Vondrášek.

Z kesonu bolí záda a na teplomilce není stavěný 

Nejhorší pro něj za celou dobu bylo, že se ve zvonu nedá pořádně postavit, takže dříve či později člověka začnou bolet záda. „To bylo zlé,“ vzdychne. Když se k tomu připočítá teplota vody – deset stupňů, a vzduchu v kesonu – sedmnáct stupňů, tak obléknout se do potápěčského obleku a jít se proplavat kolem zvonu, aby se člověk alespoň trochu narovnal, bylo o dost velkém přemlouvání sama sebe. „A pro mě nejhorší zážitek z pobytu,“ podotýká potápěč.

Tedy: kromě každodenního strachu, že se jištění kesonu zapuštěné na železných skobách do betonu utrhne a keson vypluje na hladinu. „Ne, to nebyl strach z dekomprese, to bychom asi přežili, i kdybychom rychle vystřelili na hladinu, ale přišli bychom okamžitě o zdroje světla, zůstali bychom ve tmě a vůbec bych nevěděl, jak se z toho zvonu dostat ven,“ vypráví o jediné noční můře, kterou v zatopeném lomu měl, přestože předem viděl těžké železné skoby zalité do betonu, které keson držely na místě. Majitel lomu totiž kvůli celému experimentu vodu z lomu vypustil a teprve po ukotvení zvonu ji znovu nechal natéct.

A jak to celé vlastně začalo? „Já jsem se nějak připletl k projektu Hydronaut, ale jen velmi krátce. To je o tom, že se staví podvodní stanice, která má sloužit jako výcvikové centrum pro kosmonauty. Teď už nevím, v jaké to je fázi, protože už jsem mimo projekt, vím jen, že už to potopili v lomu Kristýna na severu Čech. Pořád to sice kouká z vody, ale držím jim palce, aby se to povedlo,“ vzpomíná David Vondrášek.

„No a tak jsem zjistil, že pan Michal Doktor, ano, ten Michal Doktor, si postavil sám pro sebe keson ve vlastním lomu. Tak jsem se tam byl podívat a ukázalo se, že je docela slušně velký a že je to opravdu zvon, nikoliv habitat, což znamená, že celou dobu pod sebou vidíte naživo vodu. Habitat je obydlí, kde se dá pod vodou spokojeně přežívat, má pouze jeden vstup a tu výhodu, že šlapete po pevné zemi. Kdežto zvon, nebo-li keson, dno nemá, sednete si dole na okraj a nohama se houpete ve vodě. Že je to krásné? No moc ne, když má ta voda deset stupňů a v kesonu se sráží vlhkost, takže vám kape voda za krk při spaní. Nic hnusnějšího neznám, ale pro příště už vím, jak to opravit, chce to jen mít to správné nářadí,“ popisuje potápěč.

Žít týden pod vodou není nic pro lidi s depresemi

V kesonu, kde strávil týden, jsou jen dvě patra na spaní a celý je natřený tmavou barvou, takže nic pro depresivní lidi. „Okénka to má malinká, a když člověk koukal ven, tak se musel hodně soustředit, aby zahlédl nějakou tu rybu, co plavala hodně blízko kolem, protože v hloubce 9,3 metrů je už voda tmavá a zakalená,“ vypráví.

Neměli s kolegou za ten týden na tak malém prostoru ponorkovou nemoc? „Jak říkám, je to docela velké. Má to osmadvacet kubíků a výhoda byla, že jsme měli zpočátku dost co dělat. Například jsme chtěli odhlučnit chod kompresoru, protože když je stroj pod vodou, kde se všechno ve zvonu ještě víc rozléhá, dělá to nepředstavitelný rachot. Povedlo se. No a když jsme po dvou či třech dnech zjistili, že práci máme hotovou, tak jsme se odebrali každý do své „ložnice“ a řekli si, že teď spolu tedy chvíli nebudeme dělat nic společně. Každý jsme si tvůrčili něco svého a chvíli spolu nemluvili. Nijak jsme si nepřekáželi, ale nikdy se nestalo, že bychom se spolu pohádali,“ říká potápěč.

Příprava trvala celý rok, jednak kvůli shánění sponzorů, ale i lidí, kteří tvořili zajišťovací tým na suchu. Vondrášek už ale věděl, do čeho jde. Nebyl to totiž jeho první pokus, jak přežít pod vodou, napoprvé to zkoušel na zhruba sto hodin. Tehdy i teď vědci monitorovali své životní funkce a zjišťovali, zda se projevují nějaké odchylky od normálu. Ukázalo se, že ne. A to v ničem. „Pokud změny byly, tak byly tak marginální, že jsme je nebyli schopni přístroji prokázat,“ říká.

Kromě větší chuti na intenzivní jídla, je však přece jen čekalo ještě jedno překvapení. V kesonu spali jako mimina celou noc. „Kolegové nahoře, co hlídali naše prostředí, co se týče vzduchu, světla nebo kabelů, které jsme dotáhli dovnitř, abychom se mohli spojit s rodinami a se světem venku, tvrdili, že jsme se žádnou noc ani na vteřinu neprobudili. Tvrdě jsme prospali deset hodin a zřejmě bychom spali i déle, takže buzení se odehrávalo tak, že se vypnul a zapnul kompresor,“ vypráví.  

Češi byli třetí na světě, kdo dokázal, že pod vodou se dá žít

Podobné pokusy, jaký podnikl Vondrášek, probíhaly od šedesátých let a bylo jich hodně. Naposledy to byl projekt Permon v sedmdesátých letech minulého století, kde šlo o 102 hodin strávených pod vodou, a i tehdy se prokázalo, že se v takovém prostředí dá žít, aniž by to mělo jakékoliv negativní vlivy na lidský organismus.

„Předtím byl ještě projekt Xenie, což byl takový malý podvodní stan, dlouho byl poté vystavený na Letné před technickým muzeem. Bylo to malinké, člověk se do toho soukal celý zkroucený, ale svůj význam to mělo. I když flašky musel Pavel Gross, který to celé vymyslel a zorganizoval, nechat venku – tedy potápěčské lahve. Nejsou to bomby prosím pěkně. Bomby bouchají, tyhle lahve ovšem život zachraňují. Tak takto vypadaly první pokusy, jak žít pod vodou,“ vysvětluje Vondrášek.

Další pokus zopakoval Pavel Gross ještě v Chorvatsku a následovaly jiné projekty, třeba Caribé v Karibském moři a nakonec byl Permon 4, který se odehrál v lomu na severu Moravy. V něm se potápěči ponořili do větší hloubky, byli zhruba třicet metrů hluboko. Dělaly se i pokusy v přetlakových komorách s tím, že vědci zjišťovali, do jaké hloubky se vůbec může člověk dostat a přežít to. Nejdále přitom došli Francouzi, kteří se potopili 701 metrů hluboko. Pokus se ale odehrával na suchu v přetlakových komorách, ale v takovém případě v tom není rozdíl, jestli okolo voda je, nebo není,“ sype ze sebe zajímavé informace David Vondrášek.

Po celou dobu s kolegou dýchali vzduch, který ve zvonu byl, jen jim seshora kompresorem přidávali nový. „Když jsem byl kdysi v kesonu sám, zkoušel jsem, jestli se nějak změní atmosféra, ale ne. Neukázaly se rozdíly a to přesto, že tehdy jsem měl docela dost návštěv shora. Bylo nás tam třeba pět lidí dohromady, vypnuli jsme kompresor, po nějaké době znovu změřili atmosféru a ukázalo se, že ty změny jsou tak malé, že jsou bezvýznamné. Z toho plyne, že Verneovky a 20 tisíc mil pod mořem, které jsem samozřejmě hltal jako malý kluk, platí a pod vodou se dá žít,“ směje se. „Až se toho chopí nějaký podnikatel, věřím, že z toho vyrobí parádní zážitkovou dovolenou, v tom vidím docela nový směr turistiky,“ předpovídá Vondrášek.

Na dně Vltavy je železářství. Když si chce člověk užít potápění, musí jinam  

V závěru experimentu ovšem s kolegou dýchali skoro čistý kyslík, což byl podle něj docela dost slušný nářez. Dekomprese je totiž zdlouhavá – hodinu a půl se na vynoření připravovali dýcháním skoro čistého kyslíku přímo v kabině kesonu a další půl hodinu jej dýchali v hloubce tři metry pod vodou.

„Tentokrát jsme bohužel ne úplně dodrželi správné postupy při dekompresi, měli jsme zůstat déle pod vodou při vynořování. Tělo je totiž zamořené dusíkem a může se stát, že se vám začne vařit krev podobně, jako když otevřete lahev teplé coly, která vám upadla na zem. No a hlavně – pak by měl následovat klidový režim, jenže my místo toho uklízeli, aby po nás v lomu nic nezůstalo. Takže druhý den volám kolegovi a říkám mu, že mě bolí všechny klouby a svaly no a on to měl taky, takže vynoření jsme ani jako staří zkušení mazáci úplně nevychytali,“ vypráví.

Vondrášek se rád jezdí potápět do Egypta, kde je čisté moře, a dost pestrých živočichů k vidění, a také do Řecka, kde platí, že co ponor, to nějaké střípky z historických amfor. „A taky tam jezdím kvůli ženě a dceři, protože je tam teplá voda a to jim vyhovuje,“ směje se David Vondrášek. Mimochodem: tříletá dcera podědila tátovy geny a do vody se vrhá po hlavě, aniž ji zajímá, jak je hluboká.

Dokonale se potatila, přestože David Vondrášek by byl asi úplně nejšťastnější, kdyby se mohl potopit do vůbec nejhlubší propasti na zeměkouli – a ta je v Hranicích na Moravě. „Její skutečnou hloubku stále neznáme. To by byla paráda, moct se tam potopit,“ rozsvítí se potápěči oči, když se o Macůšce, jak se hranické propasti také říká, bavíme.

Další experiment pod vodou? Určitě na něj dojde

K čemu se všechny tyto poznatky z života pod vodou dají využít? Jednak to zřejmě povede k tomu, jak věští sám Vondrášek, že vznikne nová dimenze turistického ruchu. A pak k archeologickým výzkumům dna moří, při opravách vrtných plošin a podobně, kde je příliš zdlouhavé čekat několik hodin na dekompresi potápěče a pak jej nechat několik dní odpočívat.

„U nás v Česku to upřímně asi moc využití nemá, kromě té zážitkové turistiky. A to proto, že už v hloubce sedmi metrů není v našich vodách téměř nic vidět. Třeba na dně Vltavy je úplné železářství, to by Vám mohl vyprávět támhle zase jiný kamarád, co sem zrovna jde a co se živí jako – jak sám říká – takový ukrajinský dělník pod vodou. svařuje mostní konstrukce, opravuje přehrady i uklízí, je to prostě profesionální potápěč a velmi dobře zná dno Vltavy,“ říká Vondrášek.     

„A víte, co bylo nejlepší? Že jsme dostali od sponzora, jednoho malého pivovaru, soudek piva. Asi jsme první na světě, kdo si v takové hloubce pod vodou čepoval pivo,“ vzpomíná potápěč a přidá pointu: „Dostat plný sud dolů je hračka. Ale velký trabl byl, jak jej pak prázdný dostat nahoru. Prázdný sud je lehký a má obrovský vztlak, takže poletí zpět do kesonu. Museli jsme ho zatížit různými opasky, abychom ho vůbec dokázali vysunout ze zvonu ven,“ směje se Vondrášek.

A co vědci plánují příště? Měsíc pod vodou? „Nebráním se žádnému příště, ale musí to mít smysl. Nemá cenu se pod vodou nudit, chce to zaměstnat se smysluplnou prací na nějakém projektu,“ říká potápěč.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud