Češi stále častěji týrají seniory. Oběti se o násilí bojí mluvit | info.cz

Články odjinud

Češi stále častěji týrají seniory. Oběti se o násilí bojí mluvit

Strach, stud a taky zklamání, to jsou nejčastější pocity, které zažívají týraní senioři. Mezigenerační násilí je typ domácí agrese, který se nejhůře vyšetřuje. Míra objasněnosti případů je proto velmi nízká. Důvodem jsou ale právě samotné oběti. Strach ze syna nebo vnučky totiž často překoná pocit studu a hanby, že jako rodiče selhali a umožnili, aby z jejich milovaného dítěte vyrostl tyran. Krizové linky přitom řeší stále víc takových případů. 

„Jedna babička, kterou jsme tady měli, měla vnuka, který jí systematicky obíral o peníze. Tak jsme jí doporučili, aby si na začátku měsíce vše dopředu zaplatila, nájem, poplatky, jídlo. Aby u sebe fakticky neměla žádné finance, které by jí vnuk mohl vzít, a aby měla základní potřeby pokryté. Ale nepovedlo se to. A paní se pak odmlčela,“ popisuje pro INFO.CZ typický vývoj podobných případů právnička centra proFem Veronika Ježková, která vydala publikaci Právem proti násilí na ženách: Bílá místa české legislativy.

Oběti často ani neseberou odvahu, aby se obrátily někam pro pomoc. Když se to stane, často podle Ježkové případy vyzní do ztracena a senioři přestanou komunikovat, protože celou situaci nechtějí řešit veřejně.

475 telefonátů, jen 44 vyšetřených případů

Její slova potvrzuje i statistika centra Život 90, které také provozuje krizovou linku pro seniory. Podle jeho údajů za rok 2015 řešili po telefonu 475 případů týrání starých lidí. Jen 44 z nich ale nakonec převzala policie. „Obětem i svědkům násilí poskytujeme bezplatný servis v rámci našich poraden a nonstop jsme k dispozici na bezplatné lince důvěry Senior telefon 800 157 157. Tady řešíme jeden až dva nové případy násilí a týrání denně,“ uvádí pro INFO.CZ PR manažerka Života 90 Michaela Sladká.

Z oznámených případů násilí na seniorech převládá to psychické. Druhý nejčastější typ je psychická tyranie kombinovaná s fyzickými útoky. „Násilí a týrání bývá často kombinované. To znamená, že se objevuje ponižování a urážky, které eskalují do fyzických podob, bití, zamezování přístupu například k jídlu, teplu nebo světlu,“ vysvětluje Sladká. A ani šrámy nejen na duši, ale i na těle často nepřinutí oběť, aby se pokusila situaci řešit.

Oběti se stydí a často mění výpovědi

„Systém objasňování je stejný jako u jiného domácího násilí. Jedná se o týrání osoby žijící ve společné domácnosti, to znamená, že ta rodina sdílí nějaký společný prostor. Objasněnost těchto případů je ale ještě nižší než u domácího násilí mezi partnery. Rodiče a prarodiče se totiž bojí i stydí. Bez jejich součinnosti ale orgány činné v trestním řízení nemají moc možnost do toho příběhu nahlédnout. A i když se policie snaží, tak případy často zůstanou nedořešené. Oběť totiž často zatajuje podstatné skutečnosti nebo mění výpovědi,“ doplňuje Ježková a dodává: „Ve většině případů jsou totiž jedinými důkazy svědectví přímých účastníků, takže policie nemá možnost, aby ten příběh rozklíčovala, i když se snaží.“

Přestože stud a smýšlení typu „co tomu řeknou sousedi/známí“ může hrát při rozhodování o řešení agrese důležitou roli, i pokud ho oběť překoná, často zjistí, že prakticky nemá na vyřešení problému dostatek sil. „Staří lidé se většinou nechtějí stěhovat, nebo ani nemají tu možnost a do toho se jako červená linie celým případem táhne právě jejich stud. Říkají si „jak jsem mohla vychovat něco takového?“. A ten stud jim nedovolí měnit zažité zvyky. Jakákoli změna je pro ně tak veliká, že si ji radši odepřou,“ vysvětluje Ježková.

„Můžu si za to sám“

I v těchto případech domácího násilí se u oběti může rozvinout nebezpečný pocit, že si za své trápení může sama a že se to třeba časem samo zlepší. „Oběti nastalou situaci vnímají jako svůj rodičovský debakl, vyčítají si ji, hledají vinu u sebe. Velmi často senioři taky věří, že se agresor "polepší". To je z našich zkušeností bohužel prakticky vyloučeno,“ dodává Sladká.

Přesnější statistiky rozšířenosti mezigeneračního násilí pochopitelně chybí, proto lze vycházet jen z dostupných dat krizových linek pro týrané seniory. A dle Života 90 počet rodičů a prarodičů, kteří hledají pomoc, pozvolna roste. Kvůli neprůhlednosti problematiky ale nelze říct, že i ve společnosti vzrůstá počet případů týrání, jen oběti možná častěji seberou odvahu.

Konzultace pomůže, násilí ale musí řešit sama oběť

Poradenská centra bohužel musí většinou zůstat stát stranou, přestože vidí, že situace v rodině je tragická. „Jak tyto případy končí, většinou nevíme. Často se stává, že s námi oběť přestane komunikovat. Případně se třeba odmlčí a přijde za rok. Jde o to, že my klienty k ničemu netlačíme, jen nabízíme možnosti, ale rozhodnout se musí sami. Naše služba je vyslechnout je, nabídnout varianty řešení a případně můžeme pomoci s jednáním s úřady,“ vysvětluje Ježková.

Hledat pozitivní případ, kdy vše skončilo dobře, je těžké. Stud brání komunikaci s ostatními, přestože se situaci podaří vyřešit. Rodina se nechce příliš chlubit, jak zatočila s pachatelem, který jí komplikoval život, když se jednalo o dříve milovaného syna nebo vnučku. „Moc pozitivních příkladů bohužel nemáme, ale v současné době řešíme v Příbrami násilí na seniorech, které vedlo k vykázání syna ze společné domácnosti a soud, vzhledem k tíživým okolnostem případu rozhodl o celé záležitosti během dvou hodin. Takže během dvou hodin vydal předběžné opatření, kterým se prodloužilo vykázání syna z domácnosti. Takto rychlá lhůta je nevídaná, jakkoli soud na dané rozhodnutí má 48 hodin a konkrétně v Příbrami soudci s vydáváním předběžných opatření v případech domácího násilí velice váhají,“ vypráví Ježková.

Vykázání. A co dál?

To je vlastně jediné možné řešení situace. Pojem domácí násilí totiž občanský zákoník nedefinuje. Operuje s ním ale pod paragrafy 751 až 753, ve kterých stojí, že „Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije, může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě bydlet (…) Právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí má také každá jiná osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné domácnosti.“

Zákonnou ochranou je posléze institut vykázání, který zabraňuje agresorovi přístup do bytu na dobu nejdéle půl roku, ve výjimečných případech může tento čas soud ještě prodloužit. V této lhůtě, kterou přesně dle závažnosti určí soud, se musí oběť sama pokusit situaci vyřešit například trestním oznámením, žalobou na vyklizení a podobně. Pokud ale snaha týraných seniorů skončí zde, vrací se agresor po určité době zpět. V plné síle a ještě rozzuřenější.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud