Duškov: V Česku je hodně sebevražd, přibývá invalidů. Má to obří dopady, společnost chudne | info.cz

Články odjinud

Duškov: V Česku je hodně sebevražd, přibývá invalidů. Má to obří dopady, společnost chudne

Spotřeba antidepresiv u nás stoupla za čtvrtstoletí šestkrát, říká hlavní český koordinátor péče o duševně nemocné Ivan Duškov. Velkým problémem jsou dle něj v Česku sebevraždy, zejména u mladých lidí. Skokově také přibývá lidí, kteří pobírají kvůli duševním chorobám invalidní důchod. Kam se za deset let posunula reforma psychiatrie? Jak pacientům pomohou Centra duševního zdraví? A proč by se měla na školách zavést výuka, která by děti učila pečovat o své duševní zdraví?

Kauzu, kterou vyvolal rozhovor s dětským psychiatrem Jaroslavem Matýsem o „klimatické Gretě“ a dětech s Aspergerovým syndromem pro INFO.CZ, jste jistě zaznamenal. Sám doktora Matýse znáte, protože jste spolu až do oné kauzy působili na ministerstvu zdravotnictví v jedné pracovní skupině. Co říkáte na „diagnostiku“ na dálku, byť to o sobě daný člověk sám přizná?

Mám k tomu ambivalentní názor. Ty výroky pana doktora byly sice stigmatizující, ale já ho znám také jako člověka, co za dobu svého působení v čele společnosti dětské psychiatrie pro ni udělal opravdu hodně. Vím, že jde často hned přímo k věci, čímž je asi dáno, jaký rozruch jeho vyjádření následně vyvolalo. Podle mě chtěl jen poukázat na některé symptomy, které s poruchami autistického spektra souvisí, jen forma, jakou to udělal, nebyla úplně šťastná. Do značné míry jej chápu, chtěl to říct tak, aby to každý pochopil. A Greta Thunbergová skutečně vyvolává emoce na obě strany, co si budeme povídat.

A v politice byste diagnostikovat mohl?

Nejsem psychiatr, ale Gaussova křivka platí všude. Nicméně za sebe mohu říct, že já bych si na dálku diagnostikovat netroufl, a ani nemohu, protože nejsem psychiatr. Ale za doktorem Matýsem stojí hodně práce, kterou vykonal. A říkám to i proto, že jsme v řadě pracovních skupin skutečně léta seděli spolu, takže to dobře vím a znám jeho tah na branku. 

Pojďme tedy k reformě psychiatrie. Vy jste byl u samého počátku, co se o tom začalo mluvit. Kam jsme se za těch deset let posunuli?

Dostali jsme se poměrně dost daleko, byť to není ještě ideální. V každém případě už čerpáme peníze z evropských fondů a vznikla díky tomu první Centra duševního zdraví, která mají první výsledky.

Takže kolik reálných center dnes máme?

V současné chvíli jich existuje devatenáct a na leden příštího roku je naplánována další vlna, která spustí jedenáct dalších center. Takže dohromady jich bude třicet. Konečný cílový stav je sto center. Vychází to na jedno centrum na sto tisíc obyvatel.

Co to pro pacienty znamená?

Ta centra, která teď vznikají, se omezují na cílovou skupinu těch nejtěžších duševních poruch. Budou primárně fungovat pro závažně duševně nemocné. My však chceme mít i další multidisciplinární terénní týmy pro pacienty, kteří trpí nějakou neurodegenerativní poruchou. Třeba Alzheimerem, demencí a podobně.

Nebo také naopak budou sloužit pro pacienty, kteří mají nařízenou ochranou léčbu a jež doposud v podstatě nijak nebyli hlídáni, pokud se sami nedostavovali ke kontrolám. A v neposlední řadě budou sloužit i jako pomoc pro děti a dorost, protože tam je nedostatek záchytné sítě také dost citelný. Máme o pár desítek dětských psychiatrů méně, než bychom reálně měli mít.

Kde jste se inspirovali při přípravě reformy?

Nedá se říci, že u jedné konkrétní země. Ideální stav totiž nikde neexistuje a jsou jen ostrůvky pozitivní deviace. Inspirací byla zčásti Anglie, Nizozemí a taky Itálie či dokonce i Nový Zéland.

Kolik z toho platí evropské fondy a kolik je podíl České republiky?

V tuto chvíli, po dobu roku a půl, neplatíme nic, tak to bylo dohodnuto. Vše jde z evropských peněz. Než se provoz center zajede. Nicméně je předem domluveno, že tato centra zaplatí poté z velké části zdravotní pojišťovny. I přes počáteční skepsi akceptovaly dohodu, ostatně dobře vědí, že se tak ušetří víc, než kdyby ti lidé leželi na klinikách v psychiatrických léčebnách.

Provoz jednoho Centra duševního zdraví vyjde cca na 15 milionů korun ročně, přičemž dvě třetiny zaplatí pojišťovny a jedna třetina by měla jít z peněz Ministerstva práce a sociálních věcí. A tady, přiznávám, to trochu vázne. Ještě se nám nepodařilo najít jasnou shodu, nebo nějaký vymahatelný slib. Kraje potřebují mít garantovánu tu sumu na sociální část. Pár lidí z MPSV se na tom sice podílí velmi intenzivně, ale osobně z toho mám pocit, že si to přehazují jako horký brambor. V reálu nevidím žádný výsledek. Snaha nestačí.

Sedíte také v nově zřízené Radě vlády pro duševní zdraví. Co ta bude mít na starosti? Není to jen další komise pro komisi?

Ne, protože velké nároky jsou tu na nás kladeny také od ministerstva školství. Vytvořili jsme už Akční plán pro duševní zdraví do roku 2030 a budeme mít s radou zahajovací jednání. Tam už trochu opouštíme psychiatrickou část a skutečně se zaměřujeme na duševní zdraví obyvatel. A to je záležitost, kde musí spolupracovat více ministerstev dohromady.

Co to bude znamenat pro pacienty, že budou mít v každém okrese takové centrum?

Bude nízkoprahové, takže sem bude mít přístup kdokoliv zvenčí a bude tudíž působit jako včasný záchyt nemocí pro kohokoliv, kdo cítí problém. Tým včas podchytí nemoc a umožní člověku zůstat v domácím prostředí, kde mu poskytnou odborníci pomoc, aby nemusel na půl roku do psychiatrické nemocnice, což hodně lidem zničí život. Největší výhodou totiž právě je, že centra fungují na terénní bázi.

Takže i ti, co se budou vracet z léčeben, budou mít usnadněný přechod zpět do normálního života. Kolegové mají smlouvy s psychiatrickými nemocnicemi a právě aby to nebylo tak, pane Nováku, třináctého vás propouštíme, a nějak si poraďte, tak jsou tu týmy, jež člověku s návratem pomohou. Ti lidé, když vyjdou z léčebny, jsou víceméně bezradní. Chceme, aby zhruba třetina těch, co jsou dnes v léčebnách, normálně fungovala a zařadila se do života – to je cíl do roku 2030.

Tyto týmy se kontaktují s propouštěným člověkem ještě předtím, než jej nemocnice propustí a on pak nejde vyloženě do neznáma. Máme totiž velmi nepříznivé statistiky, kdy se ukazuje, že poměrně velké procento dokonaných sebevražd je právě po propuštění z psychiatrické léčebny. Člověk je sice zaléčený, ale může nastat nějaká krize nebo dotyčný prostě jen nezvládne návrat do běžného života a kolotoče starostí.

Těch sebevražd máme u nás – pokud vím – víc, než kolik lidí se zabije při autonehodách. Je to tak?

Ano, máme dlouhodobě poměrně dost vysoké procento dokonaných sebevražd. Celkem 1 300 za rok. A je to opravdu velký problém. Podle dostupných dat si na život sáhnou převážně muži v seniorském věku. Ale co je alarmující, sebevraždy jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí u lidí ve věku od 15 do 24 let. To mi přijde šílené. Ale není to zásadní problém jen u nás, řeší se to celosvětově. WHO tomu přikládá velký důraz – zamezit sebevraždám u velmi mladých lidí.

Notabene když odhaduje, že pokusů o sebevraždu je až dvacetinásobně víc než je počet dokonaných sebevražd. A z těch, kteří vyjdou z léčeben a jsou vrženi do života, se o sebevraždu pokusí pětina lidí hned v prvních dvou týdnech venku.

Co s tím? Pomůže tady reforma?

My už máme i celonárodní akční plán prevence sebevražd. A jedním z cílů je mít spolehlivé informace a pravidelně je vyhodnocovat. Podstatné slovo tam je ta „prevence“. I kvůli tomu je nutné mít krizová centra přístupná volně zvenčí komukoliv tak, aby si člověk, kterému není dobře, mohl zajít pro pomoc, aniž by se cítil nějak stigmatizován. A není to jen o sebevraždách, ale třeba i o sebepoškozování.

Čímž se obloukem vracím k tomu, proč je nutné do psychiatrické reformy a péči o duševní zdraví zatáhnout i další ministerstva. Například ve školách vás dnes pomalu už v první třídě naučí, jak resuscitovat člověka, ale jak pečovat o psychické zdraví, jaká je prevence péče o duši a jaký může nastat kolaps, to se absolutně v žádných osnovách nevyskytuje.

Na ministerstvo také doputovaly různé stížnosti ohledně toho, jak se k pacientům v psychiatrických léčebnách lékaři chovali. Utlumili je léky, přivazovali je... Je to pravda?

Vše se musí nejprve prošetřit a to děláme. Jistě, nelze vyloučit selhání lidského faktoru. To je stejné jako se šikanou na školách. Kde je lidský faktor, může se stát cokoliv. Na druhou stranu to neznamená, že všechno v české psychiatrii je špatně, a že bychom měli léčebny zavřít. Existuje celá řada lidí, kteří tuto náročnou práci dělají poctivě, a věřte, že je to hodně náročné starat se o duševně nemocné.

Takže pak to končí tím, že každý třetí člověk u nás je na antidepresivech?

Ano, máte pravdu s těmi počty, spotřeba antidepresiv se u nás v posledním čtvrtstoletí zvýšila na šestinásobek, ale neviděl bych to nijak zle. Ony umí skutečně pomoci, zachraňují i životy a jsou vhodnou léčebnou intervencí. Tedy ta moderní.

Mnohem horší je fakt, že skokově přibývá lidí, kteří dostanou invalidní důchod právě kvůli psychickým chorobám. Dnes je to už každý čtvrtý invalida, celkově přes sto tisíc lidí. A tím je nutné se zabývat. Nenaučili jsme se pečovat o své duševní zdraví. Když se s těmi lidmi bavíte, říkají: ‚no jo, ale já jsem rád, že ten důchod mám, aspoň něco, i když je to málo…‘ Jenže cílem reformy je, aby k tomu vůbec nedocházelo. Aby ta prevence byla taková, že ty lidi podchytíme včas a psychiatr bude třeba za nimi docházet až domů, ale oni budou standardně fungovat dál.

Nemluví se o tom, ale duševní choroby mají obrovské socio-ekonomické dopady. Dělá to několik procent HDP, když se to vyčíslí. Nechci to rovnou hned přepočítávat na peníze, ale společnost kvůli tomu chudne a má to široké dopady. Dokonce se hovoří, že v roce 2030 budou duševní choroby nejdražší položkou, co se týče nemocí a předstihnou i současnou jedničku a dvojku – rakovinu a diabetes. Dnešní hektická doba nám prostě příliš nepřispívá k dobrému duševnímu zdraví a my se v tom bohužel musíme nějak naučit plavat. I za podpory a edukace státu.

Momentálně se u nás také znovu otevřela debata o eutanazii. Pokud vím, tak v zemích, kde ji povolili, se zpětně ukázalo, že o ni často požádali – a dostali ji – právě duševně nemocní lidé, kteří by při správné léčbě mohli normálně fungovat. Nebojíte se, že i u nás se to zvrhne v něco podobného?

Já pevně doufám, že takový zákon u nás nemůže být přijat.

On už ale přece leží v Poslanecké sněmovně...

Ano, ale stále je to jen návrh. Je to můj osobní názor, ale i když se na to podívám globálně: takto zásadní věc nelze přijmout bez dlouhé a široké diskuze v celé společnosti. Ta v Česku probíhá leda tak na nějakých večírcích, ale seriózní debatu tu nevidím. Takže za mne na to rozhodně není vhodná doba a ještě hodně let nebude.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud