Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Falešný národní poklad. Místo diamantu má Národního muzeum ve sbírce sklo, „vzácný“ safír je umělý

Falešný národní poklad. Místo diamantu má Národního muzeum ve sbírce sklo, „vzácný“ safír je umělý

Národní muzeum má problém. Jeho sbírka drahých kamenů obsahuje místo přírodních drahokamů uměle vytvořené verze a dokonce i bezcenné sklo. Týká se to i kusů, jež samo muzeum dlouho považovalo za nejcennější části sbírky, a jako takové je i vystavovalo.

HlídacíPes.org získal interní dokumenty Národního muzea, které problém potvrzují. Nepopírá jej ani vedení muzea.

„Zjistili jsme tam několik konkrétních věcí, případ diamantu a safíru, kde zjišťujeme, co se konkrétně a kdy stalo. Je to trochu detektivka. Ve sbírce určitě nepanoval pořádek,“ potvrdil pro HlídacíPes.org náměstek generálního ředitele pro sbírkotvornou a výstavní činnost Michal Stehlík.

Jde však o víc, než jen „nepořádek“. Pětikarátový diamant, který byl dlouho považován za třetí největší z celé sbírky, je ve skutečnosti jen broušeným sklem. Kašmírský safír o udávané velikosti 19 karátů není přírodní, nýbrž syntetický, tedy laboratorně vytvořený.

Desítky milionů versus stokoruny

Podle soudního znalce v oboru drahých kamenů Jaroslava Hyršla by jen samotný kašmírský safír měl – pokud by byl pravý – aktuální hodnotu až desítek milionů korun.

„Pokud je syntetický, jsou to jen stovky korun. Pokud by byl pravý, pak by i ve světovém srovnání byl extrémně vzácný,“ říká Hyršl.

Jenže místo přírodního unikátu jde o syntetiku, laboratorně vytvořený kus. Jak se ocitl ve sbírce drahokamů Národního muzea? A jak se stalo, že místo třetího největšího diamantu je nyní v sejfu v depozitáři kus skla?

Vysvětlení se nabízí v podstatě jen dvě: buď byly kamenů už při vstupu do sbírky mylně určeny jako přírodní, nebo byly originály v průběhu času zaměněny, respektive ukradeny.

„Uložení sbírek bylo ještě před patnácti letech mnohdy úplně příšerné. Bohužel včetně cenných materiálů,“ připouští náměstek Michal Stehlík.

K závěru, že diamant byl pravděpodobně ukraden a zaměněn v rámci jedné z výstav „v 60. a 70. letech minulého století“, došla i zvláštní kontrolní skupina, která se případem začala zabývat až v listopadu 2016 a svou práci dokončila teprve nedávno.

„I po poradě s právníky je jasné, že problém se stal někdy před rokem 1990 a i z hlediska možné trestně-právní či jiné odpovědnosti je promlčen. Nemůžeme nikoho chytnout na ruku,“ říká náměstek Stehlík.

Problém je však i v tom, jak pozdě se problém začal řešit. O tom, že domněle vzácný diamant je sklo, se v Národním muzeu prokazatelně ví přinejmenším 14 let, pravděpodobně i déle. 

Dokazuje to vnitroústavní sdělení z 26. března 2013, podepsané tehdejší kurátorkou Petrou Burdovou, které má HlídacíPes.org k dispozici. Podle něj „v roce 2004 byla zjištěna odchylka“, ale existovala prý ještě naděje, že „došlo třeba jen k prohození předmětů“.

Až v roce 2010 se prý díky detailnímu zkoumání potvrdilo, že jde o sklo a v roce 2012 po dokončení inventarizace podsbírky bylo již zřejmé, že není žádná naděje tento předmět nalézt“.

Udělali jsme tlustou čáru

„Muzejní zákon jasně říká, že ve chvíli, kdy zjistíte problém, musíte dohledávat dál a zjišťovat okolnosti. Kolegové postupovali tak, že hledali okolnosti, zjišťovali, jestli nedošlo k záměně, jestli není ten kámen uložen třeba někde jinde. Problém je i v tom, že inventarizační cyklus máme dvacet let,“ hájí tento přístup muzea Stehlík.

Právě od dlouholeté kurátorky Petry Burdové v polovině roku 2016 sbírku po dvaceti letech přebíral nový kurátor Lukáš Zahradníček; a zřejmě se nestačil divit.

Špatně určené (či umělé místo přírodních) je i řada dalších kamenů – rubíny, safíry, korundy či alexandrity, i když ne již tak vzácné.

Zahradníček na dotaz HlídacíPes.org potvrdil, že považoval za nezbytné zrevidovat celou sbírku.

„Sbírka má asi pět tisíc položek, ověřit jsem stihl zhruba 500 kamenů a z nich bylo 70 buď špatně určených, případně byly místo přírodních kamenů ve skutečnosti jen jejich syntetické verze,“ říká Zahradníček.

Právě on vedení muzea upozornil na fakt, že vzácný kašmírský safír ve skutečnosti není přírodní.

„Stav sbírky nebyl dobrý. Až díky předávání novému kurátorovi a změnám, které nastavil, se zjistil ten safír,“ potvrzuje ředitel Přírodovědného muzea Ivo Macek. „Za sebe mám čisté svědomí,“ dodává.

Sbírka je teď podle něj nově nafocená a je v trezorové místnosti se speciálním režimem, kam má nyní přístup pouze on sám a vedoucí oddělení.

„Udělali jsme tlustou čáru a teď je zapotřebí to rozplést, tedy kus po kusu odborně jednotlivé kameny projít,“ říká Macek.

Tohle laik nepochopí

Nejdéle v novodobé historii muzea pracoval jako kurátor sbírky drahých kamenů - zhruba čtyřicet let - Jiří Kouřimský, ve své době kapacita v oboru. Ten již do případu jasno vnést nemůže, zemřel v roce 2003.

Dlouholetá kurátorka Petra Burdová nejprve s osobním setkáním na téma drahých kamenů souhlasila, když se dozvěděla konkrétní téma hovoru, zájem ztratila.

„Do tohoto tématu se mi vůbec nechce. Je to snaha po senzaci, která není, a laik neznalý problematiky drahých kamenů to těžko může pochopit,“ řekla Burdová.   

„Obecně řečeno se taková věc (že se domněle přírodní kámen později určí jako syntetický, pozn. redakce) může stát v jakékoli sbírce, že se po letech přijde na to, že je ve sbírce něco jiného, souvisí to s rozvojem vědy,“ dodala.

Manipulaci se sbírkovými předměty však nelze vyloučit. Ani jako krádež, ani záměrný nadhodnocený nákup bezcenného kusu.

Nejde však „jen“ o finanční vyčíslení, ale i o unikátnost, sběratelskou a historickou hodnotu i mezinárodní prestiž celé sbírky.

Což byly ostatně i argumenty, proč Národní muzeum v roce 1978 unikátní kašmírský safír do sbírek pořídilo. Zaplatilo za něj tehdy nezanedbatelných 200 tisíc korun.

„Kouřimského jsem dobře znal, byl to férový chlap. Mohlo se stát, že byl uveden v omyl, někdo mu ukázal kámen, vybájil si jeho historii. Konkrétně kašmírský safír se těžko poznává, má velmi specifické parametry,“ říká gemolog a soudní znalec Jaroslav Hyršl.

Certifikát na dva diamanty

Poněkud nepříjemný je pro muzeum i fakt, že právě syntetický safír vystavovalo a veřejnosti prezentovalo ještě poměrně nedávno jako vzácný kus, devatenáctikarátový přírodní drahokam.

Letos Národní muzeum plánuje znovuotevření zrekonstruované historické budovy. Její součástí má být i stálá výstava s názvem Pokladnice Národního muzea; otevřít by se měla u příležitosti 100 let vzniku Československa.

Jisté je, že dva kusy kdysi považované za unikátní a cenné – kašmírský safír a domnělý pětikarátový diamant – už návštěvníci neuvidí.

„Pokladnice bude v trezorovém režimu na speciální časové vstupenky, s bezpečnostními vitrínami.

To, že bychom vystavovali kusy, o nichž jsou nějaké pochybnosti, samozřejmě nepřipadá v úvahu,“ říká náměstek Stehlík.

Podle něj muzeum pro jistotu nechá zkontrolovat a opatřit certifikátem pravosti i dva největší diamanty své sbírky, původem z Jihoafrické republiky.

Kdysi třetí největší diamant zůstane v trezoru, v depozitáři v Horních Počernicích. U něj už muzeum jistotu má – ví, že je skleněný.

HlídacíPes.org

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1