Kdo chce zemřít doma, měl by mít tu možnost, říkají v hospicu Cesta domů | info.cz

Články odjinud

Kdo chce zemřít doma, měl by mít tu možnost, říkají v hospicu Cesta domů

Mobilní hospic Cesta domů se ročně postará o stovky umírajících lidí, kterým se snaží zkvalitnit poslední dny života. Poskytuje přitom podporu i jejich blízkým. Jak péče mobilního hospice funguje, vysvětlují v rozhovoru pro INFO.CZ finanční ředitel Cesty domů Tomáš Matocha a vedoucí fundraisingu a péče o dárce Helena Štohanzlová.

S čím za vámi lidé přicházejí?

Štohanzlová: Většinou s tím, že mají vážně nemocné blízké. Těm již byla ukončena kurativní léčba, která má vést k vyléčení, a byla jim doporučena paliativní péče. Ta je zaměřená na zachování kvality života, který člověku ještě zbývá. Cesta domů přináší komplex různých aktivit, mezi ostatními mobilními hospici jsme výjimeční v tom, že nejsme jen poskytovatelem přímé péče v rodinách, ale výrazně se věnujeme také osvětě. 

Snažíme se zvyšovat informovanost v oblasti péče o lidi na konci života. Jedním z našich neskromných cílů je, aby mobilní paliativní péče byla dostupná všem, kteří o ni požádají. My sami se nepostaráme o všechny lidi v České republice, ale snažíme se přispívat ke vzniku nových hospiců a iniciativ, stejně jako k tomu, aby tato pomoc byla zajímavá pro stále více mediků. Provozujeme informační portál Umirani.cz či web Mojesmrt.cz, vydáváme letáky a knihy zaměřené na konec života. Věnujeme se také vzdělávání lékařů i odborníků z dalších profesí.

Snažíme se prosadit to, aby kdo chce umřít doma, měl tu možnost. Pro každého je ale samozřejmě to pravé místo jinde.

Všichni, kdo přicházejí do vaší péče, tedy zůstávají doma?

Štohanzlová: Všichni, nemáme žádná lůžka. Jsme nemocnice na kolečkách, vytváříme ji u lidí doma. Staráme se o ně velice krátkou dobu, posledních pár dní života, medián délky naší péče je 11 dní. 

Po celou tu dobu se snažíme vytvořit i záchranný systém kolem jejich blízkých. Nestaráme se jen o to, aby člověka nic nebolelo, jakžtakž se mu dobře spalo a neměl stavy dušnosti či nevolnosti, ale rovněž se snažíme pečovat o jeho duševní pohodlí. A nejen jeho, ale i jeho nejbližších. Velkým tématem třeba bývá, jak v dané situaci mluvit s dětmi a zda je zapojovat do péče o umírajícího. 

Nikdy nedojde k tomu, že by se člověk, o něhož se staráte, uzdravil?

Štohanzlová: Někdy se stane, že se pacient stabilizuje a můžeme jej propustit z péče. Obvykle to však neznamená, že by se uzdravil, spíš se postup jeho nemoci zpomalil.

Jak si při takovéto práci člověk zachovává optimismus a pozitivní pohled na svět?

Štohanzlová: Nevíme, co to s každým z nás udělá. My sedíme v kanceláři, ale ty příběhy k nám samozřejmě doléhají. Od kolegů, kteří působí přímo v rodinách, však slýchám, že právě to, že vidí, jakou podporu do rodin přinášejí, je naplňuje optimismem. Na tu bídu to totiž dopadá nejlépe, jak to v dané situaci dopadnout mohlo. Kolegové v rodinách si sahají na konkrétní pomoc, na to, jak lidem ulevili. A to je ohromně nabíjející. Samozřejmě je to smutné, ale není to neradostné.

Matocha: Nezměníme to, zda člověk zemře, nebo ne, ale můžeme změnit to, jakým zemře způsobem. 

Štohanzlová: Cesta domů zklidňuje situace, začne se těch lidí ptát, co chtějí. Nejen umírajících, ale i lidí kolem. Cílem je, aby svůj zbývající čas lidé strávili co možná nejkvalitněji. Ať už po fyzické stránce, tak i psychické. 

Nemáte tedy připravený scénář, co je třeba udělat, ale hledáte optimální model pro danou rodinu?

Štohanzlová: Přesně tak. Umírající by měl být plně informovaný o své situaci, odmítáme hrát jakékoliv hry ve stylu: „Neříkejte tatínkovi, že…“ Zároveň, pokud nemocný nechce o svém stavu mluvit, respektujeme to. S cizím člověkem se ale o těchto věcech někdy mluví snáze než s blízkými. 

Kolik vás je?

Matocha: Dohromady téměř 90, ale pokud bychom to přepočetli na celé úvazky, tak 40. Z toho je mnoho externistů – řada z nich jsou pohotovostní lékaři a sestry, psychoterapeuti, poradenští pracovníci či lektoři.

A o kolik lidí se zvládnete postarat?

Štohanzlová: Loni šlo o 325 lidí, což bylo asi o 100 více než o rok dříve. Naše péče se zrychluje, při plném stavu se zvládneme postarat v jednu chvíli až o 25 lidí a jedno až dvě děti. 

Pokud nemáme kapacitu, nabízíme alespoň úvodní konzultaci, poradenství, třeba ohledně příspěvku na péči, či jednu návštěvu lékaře, který pomůže se základní orientací a s nastavením medikace. 

Máme nastavená kritéria pro přijetí do hospicové péče, snažíme se starat zejména o lidi, kteří by bez nás leželi v nemocnici na terminálním lůžku. Pokud jste stabilní, tak nás nepotřebujete. Specializujeme se na ty, kteří nás potřebují mít 24 hodin za zády. Nikdo od nás ale neodchází s prázdnou, dostane alespoň základní vodítko, kam se může obrátit dál.

Platí lidé za vaši péči?

Matocha: Platí, uzavíráme trojstrannou smlouvu mezi pečujícím, pacientem a námi. Pokud pacient splňuje indikační kritéria pro úhradu ze všeobecného zdravotního pojištění, jde o platbu 100 korun za den, jinak o 200 korun. Nic dalšího za zdravotní péči neplatí, poskytujeme ale také odlehčovací služby a půjčujeme zdravotní pomůcky. Na úhradu ze zdravotního pojištění ale dosáhne zhruba jen polovina našich pacientů. 

Štohanzlová: Nemohou ale pak mít dvě péče zároveň. Pokud by například našeho pacienta odvezla sanitka do nemocnice a strávil tam dva dny, peníze za tuto péči vyfakturuje nemocnice k tíži Cesty domů. Pokud tedy před tím nedošlo k ukončení péče u nás.

Musíme tak všechno pečlivě zvažovat. U jednoho chlapce jsme se takto snažili s pojišťovnou dojednat výjimku. Umíral, ale profitoval z naší péče a zároveň potřeboval transfúzi, která mu měla ulevit v posledních dnech života. Žádostmi o výjimky se snažíme upozorňovat na to, že hranice mezi kurativní a paliativní léčbou je někdy tenká.

Ještě bych ale dodala, že funkce poplatků za péči je dvojí. Lidé mohou mít pocit, že by nám měli být za naše služby zavázáni. A i nízký poplatek tento vztah trochu vyrovnává. Nejsou vydáni napospas našemu milosrdenství, ale platí si službu.

Patrně jde tedy o symbolickou platbu, z níž nepokryjete náklady.

Matocha: Přesně tak. Jen zdravotní péče nás vychází na zhruba 3000 korun na pacientoden (tj. ošetřovací den pro jednoho pacienta). Tím prvním je den uzavření smlouvy a následují všechny další. Naše péče nemusí být ukončena smrtí pacienta, ale ve více než 80 procentech případů tomu tak je. 

Hlavní příjmy tak získáváme z dotací, veřejného zdravotního pojištění a darů. Ty se na našem rozpočtu podílejí zhruba z poloviny. 

Na letošek plánujeme rozpočet ve výši necelých 50 milionů korun, loni to ale bylo necelých 40 milionů. Díky štědrosti jednoho z dárců jsme přestavěli dům v Michli, kde budeme nově sídlit. V plánech na rozšiřování přímých služeb však narážíme na personální limity, konkrétně na nedostatek zdravotních sester.

Štohanzlová: V mnohém fungujeme jako klasická firma, i když máme jinou právní subjektivitu. Každý náklad musí být u nás navázaný na určitý zdroj, musíme vědět, z čeho jsme zaplatili hrneček nebo tužku. Některé případné dárce zarazí, že 60-70 procent rozpočtu tvoří mzdy. My však poskytujeme službu a tu přinášejí lidé. Někteří dárci třeba chtějí podporovat jen ta zařízení, kde lékaři slouží dobrovolně. To je legitimní, ale my nechceme čekat jen na to, zda budou mít ve svém volném čase prostor a přijdou do služby.

Ale jsme zavedená značka, na jedno vypsané místo se nám přihlásí třeba 50 lidí. Problém je se zdravotními sestrami, stejně jako všude jinde. Těch je málo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna brzo ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Články odjinud