Pandemie není „boží trest“, jen realita. Máme šanci přehodnotit svůj život, říká kněz | info.cz

Články odjinud

Pandemie není „boží trest“, jen realita. Máme šanci přehodnotit svůj život, říká kněz

Koronavirus do života farnosti velmi zasáhl. Víc než cokoliv předtím, a to jsem zažil hodně zlomové okamžiky v různých zemích, říká v rozhovoru pro INFO.CZ misijní kněz Miroslav Verčimák z kostela svatého Jakuba Staršího v Petrovicích. Jaké vzpomínky má na epidemii SARS z kanadského Toronta? Kde pochopil, z čeho pučí kořeny teroristických organizací? A proč si nemyslí, že pandemie koronaviru je „boží trest“?

Setkáváme se v předvečer dne, kdy Jidáš zradil Ježíše. Vy jste měl v kostele kratinké kázání k hrstce přítomných, co se sešli k individuální modlitbě a řekl jste, že Jidášovu zradu možná špatně chápeme…

Ano. Podívejme se na to lidskýma očima. Člověk obvykle čeká, že když je nějaká krize, tak přijde ten pravý vůdce, mesiáš, který s ní rázně zatočí. V době Jidášově to byli římští okupanti, s nimiž měl podle něj Ježíš pořádně vyběhnout a osvobodit zemi. Jenže Ježíš Jidáše zklamal. On sem nepřišel, aby řinčel zbraněmi a vedl lid do boje. Vůdce není ten, kdo je vidět a slyšet tak, že se jeho hlas nese nad hřmotem zbraní, což jsou dnes mimo jiné média. Mesiáš, který je podstatný, nám může proto uniknout, protože na našem osvobození pracuje jinak, tišeji a méně viditelně. Není divu, že Jidáš byl zklamaný, že Ježíš nesplnil jeho typicky lidskou představu vůdce a tak jej prodal. On Ježíš koneckonců provokoval celým svým životem.

Chápu to správně jako analogii na současné vládce v politice? Tedy že neplatí, že kdo víc křičí a bouchá do stolu, aby byl vidět, je ten pravý spasitel, který nás vyvede z krize?

To ponechávám na věřících, jak si kázání vyloží. Jisté je, že ten pravý mesiáš obvykle není tak viditelný a poznat ho můžeme snáze, když se ztišíme a pořádně zamyslíme a rozhlédneme. Nebo když jsme jako teď, v době koronaviru, donuceni k tomu se zastavit. Americký filozof J.J. Thompson říká: „Rychleji, rychleji, až to mrazení z rychlosti přehluší strach ze smrti...“ Velikonoce a virus nás zpomalily. Vynuceně. A dostali jsme dar dostatku času. Teď máme čas přemýšlet nad tím, kdo je ten pravý mesiáš a kdo si na něj jen hraje.

Farnost je obvykle živý organismus, ale kvůli koronaviru musí zůstat zavřená. Tady v Petrovicích si mohou lidé do kostela zajít alespoň třikrát týdně na hodinu k individuální modlitbě. Jak se žije faráři bez svých oveček?

V době individuální modlitby jsem v kostele pokaždé s tou hrstkou lidí, co přijde. Jen tiše sedíme, občas chce někdo vyzpovídat a jít ke svatému přijímaní. Schází se tak pět, šest lidí, do deseti, víc ne. V neděli přijde tak dvacet, třicet lidí, kostel je poloprázdný, takže riziko je malé. Ale jinak máte pravdu, koronavirus do života farnosti velmi zasáhl. Víc než cokoliv předtím, a to jsem zažil hodně zlomové okamžiky v různých zemích.

Předpokládám, že farní klubovna, kde teď sedíme, by za normálních okolností byla plná.

Ano, v tomto smyslu se život úplně zastavil. Měli jsme naplánovanou celou řadu kulturních akcí na celý rok, biřmování, anonymní alkoholici si ji pronajímají, ale teď se nic z toho nekoná. Je to velice zvláštní čas, který nastal. Musím říct, že něco takového jsem ještě nikdy nezažil. A to jsem sloužil v kanadském Torontu v době, kdy vypukl SARS. Ale ani tam to nebylo tak zlé.

Samozřejmě tam byla podobná opatření, jaká dnes známe tady – tedy nesměly se podávat ruce, svaté přijímání jen do ruky, nikoliv do úst, ale aby se omezila svoboda shromažďování, na to tam tehdy nedošlo. A ani na roušky nebo zavírání obchodů. Oni jsou obecně na zákazy a nařízení dost citliví. To u nás je to jinak. Ráno jsem poslouchal komentáře v rádiu a nepřekvapilo mě, že 83 procent lidí vnímá restrikce jako správné a dodržuje je. Tušíme, že to není vládní rozmar, ale že je to v našem zájmu chránit se například těmi rouškami.

Jak dlouho ta SARS omezení tehdy v Kanadě trvala?

Několik měsíců, vlastně asi téměř rok, než se našel občan „nula“, tedy Číňan, který přiletěl do Toronta a zavlekl do Kanady nákazu. Pak se postupně všechna omezení uvolnila. Ale ani za SARS to tam nebylo takové, jako teď tady. Asi i proto, že toto je globální pandemie a nedá se před ní nikam utéct. My tu teď máme prázdné kostely, ale v Kanadě jsem – taky shodou okolností na Velikonoce – zažil kostel nacpaný k prasknutí, patnáct set lidí tam bylo. To jsem měl strach, protože kdyby se něco stalo, třeba začalo hořet, tak ty lidi včas nedostaneme ven.

A jak dlouho jste v Kanadě pobyl?

Sloužil jsem tam deset let. Kratší dobu v Richmond Hillu a déle v Torontu, kde žila slovenská menšina. Bylo to hodně bohaté město, ale stejně jsem měl pocit, že Američané jsou sice velmi přátelští, milí, co se týče životní úrovně jim naprosto nic nechybí, ale ve skutečnosti se jim k srdci jen málokdo dostane. To Češi a Slováci si nadávají, klidně se v hospodě poperou, ale když má pomoci soused sousedovi, nezaváhají. Původně jsem tam měl smlouvu až do roku 2014, ale v roce 2009 najednou přišel dopis, že se mám sbalit a jet do Plzně. Já jsem původně ze Slovenska, ale vystudoval jsem Mezinárodní misijní seminář ve Varšavě a kam mě pošlou, tam jedu. Neptám se a ani nikdy předem nevím, jak dlouhá misie bude.

Člověk si zvykne na všechno, i na radiaci

Rok 2009, to byl počátek ekonomické krize v Česku, jestli dobře počítám.

Ano. Nicméně lidé u nás se pořád ještě měli relativně dobře. Když jsem se přijel do Česka, neměl jsem pocit, že jedu z bohaté země do chudoby, nezažil jsem žádný kulturní šok. Ten přišel, když jsem sloužil v Kazachstánu a pak v Dněproděržinsku na východní Ukrajině, to byly o hodně jiné destinace. Životní úroveň se nedá porovnat, protože my už nevíme, co je hlad. Tam jsem pochopil, co je skutečná chudoba a co to znamená, když lidé chtějí utéct a sní o hezkých věcech. Člověku dojde, z čeho pučí kořeny různých teroristických organizací. Ti lidé mají často pocit, že kdyby žili v jiné, bohatší zemi, že by všechno bylo lepší. A to rozčarování, pokud ze své země odejdou „za lepším“, je v mnoha případech asi velké.

Byla to taky tak dlouhá misie jako ta kanadská?

Ne, jen něco málo víc než roční. Přičítám to možná i tomu, že jsem sloužil v oblastech, kde byla zvýšená radiace. V Semipalatinsku, jak se tehdy ještě jmenoval, protože dnes už je to Semej, je jaderný polygon a tam kdysi probíhaly jaderné pokusy, takže stupeň zamoření byl mnohem vyšší než ten nejvyšší povolený. Vlastně se tam dodnes rodí různě znetvořené děti. Mimochodem radiace je cítit. Když tam žijete, zvyknete si, ale jakmile dorazila na faru nějaká návštěva, tak se už po hodině sezení začala ošívat a bylo jí nepříjemně, organismus pochopil a chtěl prchat. Smál jsem se a říkal: „To nic, to je jenom radiace.“

No a na Ukrajině v Dněproděržinsku, tam jsem zase zjistil, co je to duhová voda. Tam bylo prostředí zamořené jinak, protože jen kousek od nás byl velký metalurgický komplex, který naštěstí fungoval jen ze třetiny, protože neměli peníze na provoz. Napočítal jsem tam přes osmdesát velkých komínů. Divil jsem se, proč tam přes den svítí, když nemají na výrobu, až mi to vysvětlila naše lékařka, která tam chodila. Světlo prý pocházelo od drátů vysokého napětí, které tak jiskřily, že to bylo vidět do dálky. To bylo vůbec co se týče kontaminace velice zajímavé. V řece Dněpr byla každý den jinak barevná pěna, podle toho, co zrovna vypouštěli.

Neměl jste strach?

Nemyslel jsem na to. A pak – to, že jsem zůstal v klidu, jsem přičítal tomu, že jsem ve své službě správně tam, kde jsem.

A nemáte strach teď? Sám říkáte, že je to jiné než cokoliv, co jste zažil předtím, a že ani v období strachu ze SARS nebyla opatření tak přísná.

Strach ne. Člověk umí krize překonávat. Spíš se v souvislosti s tím, že jsem viděl bohatství i nepředstavitelnou chudobu, zamýšlím nad ekonomy, kteří nám stále tvrdí, že musí pokračovat růst, růst, růst, neustále musíme růst. Kam až? Copak to jde, stále růst? To nemá logiku. Život se spíše opakuje v cyklech, tak jako roční období.

Takže pandemie není „boží trest“, jak ji také někteří nazývají?

Trest? Ne, to určitě ne. Je to jen realita, kterou zažíváme. Spíše jsme teď okolnostmi donuceni zamyslet se nad životními hodnotami a je to možnost, jak přehodnotit svůj život. Najednou se lidé respektují, spolupracují, pomáháme si, vidíme, že bez spojení s jinými nepřežijeme. Pro mne to znamená změnu komunikace s farníky. Víc píši na webové stránky a ty starší osamocené obvolávám každý večer a snažím se je povzbudit, protože někdo už po té měsíční době izolace propadá černým myšlenkám. Jinak jsem si ale v kázání na Velký pátek napsal, že tak jako se teď díváme na ukřižovaného a znehybnělého Ježíše, tak se vinou vnějších okolností znehybnil i náš život. Rád bych, aby si z toho, co se teď s našimi životy děje, lidé vzali to dobré, že nemůžeme nic moc dělat a musíme zůstávat doma. Nemyslím si totiž, že by nám rychlé životní tempo přinášelo něco pozitivního.

Vezměte si, jak dlouho tu byl vidět až přehnaný ekologický aktivismus. A pomohlo to něčemu? Teď jsme zůstali stát na místě a najednou je nebe nad Pekingem a Neapolí zase vidět. Že tam vůbec je. Myslím, že je lepší životem neprosvištět, a že někdy i taková vynucená zastávka, ono současné znehybnění, nám dává příležitost přemýšlet, co je podstatné. A jestli náhodou někdy pohybovat se dopředu pomalu není lepší než Thompsonovo heslo: rychleji, rychleji. Já už ze zkušenosti se SARS vím, že dříve nebo později se život vrátí do starých kolejí, i když někde vzadu v hlavě bude blikat, že se nemoc může kdykoliv vrátit. Máme teď šanci říct si, jestli svůj život chceme žít tak jako doposud, nebo něco změnit.     

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud