Pavel Smutný poprvé o své komunistické minulosti a SSM: Byl jsem krok od propasti | info.cz

Články odjinud

Pavel Smutný poprvé o své komunistické minulosti a SSM: Byl jsem krok od propasti

Advokát Pavel Smutný je úspěšný muž, nositel řady vyznamenání. Podle Práva a Lidových novin jej 28. října ocení za zásluhy o stát i prezident Miloš Zeman. Jako čerstvý šedesátník má také svou předlistopadovou minulost. V osmdesátých letech vedl SSM na Univerzitě Karlově. Existuje také svazek, který na Smutného vedla StB. Smutný, který dlouhodobě působí jako prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory a nadačního fondu Bohemian Heritage Fund a na začátku 90. let také založil advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný, jež v současnosti patří k těm největším na trhu, se rozhodl svůj životní příběh zveřejnit v rozhovoru pro INFO.CZ. A u příležitosti nadcházejícího státního svátku říká, že jsme se nevyrovnali s minulostí.

O své minulosti jste zatím veřejně příliš nemluvil. Proč jste se k tomu nyní rozhodl?

Přes svoji veškerou společenskou aktivitu jsem se dosud nepokládal za osobu veřejného zájmu. Vždy jsem se spíše než sobě věnoval tématům, která mi přišla důležitá. Nyní ale cítím, že by bylo dobré, abych mohl některé důležité věci ze svého života sdílet s širší veřejností. Také bych tím chtěl přispět k 30. výročí listopadu 1989.

Boj o svobodu je nekonečný úkol. Země je stále jen ve stavu částečné spokojenosti, narůstají konfliktní nálady. Stále více lidí se v této době hůře orientuje. Pokud správně a komplexně nepochopíme minulost a to, jací jsme byli, prohloubíme černobílé vidění a tím hůře pochopíme současnost. Měsíc před 17. listopadem jsem oslavil své 60. narozeniny, žil jsem tak třicet let v totalitním systému a 30 let v systému svobodném. Do mého životního příběhu se dost tvrdě a syrově promítly dějiny druhé poloviny 20. století.

Věnujme se tedy podstatným milníkům vašeho života. Pocházíte z Hradce Králové, kde se vaše matka Jiřina Smutná po srpnu 1968 silně vymezila proti režimu…

Šedesátý osmý rok znamenal rázové prozření a vstup do světa politiky, i když mi bylo teprve devět. V kolektivním šoku jsme se zúčastnili veliké tryzny za Jana Palacha v Hradci Králové, kterou moje maminka spoluorganizovala. S jistou dětskou romantikou jsem tehdy pochopil, kde je zlo a kde je dobro. Zlo byli ti ztotožnění s okupací, všichni ti, co nabourávali to, co se v šedesátém osmém dobylo. A moje matka byla jasně na straně barikády osmašedesátého, vůbec si nepřipouštěla variantu, že by se před mocí sklonila. Vyhodili ji za to z pedagogické fakulty, zrušili jí katedru, zůstala bez práce. Bylo jasné, že je tu dramatická situace na dlouhou dobu dopředu. Uvažovali jsme o emigraci, ale kvůli rodině jsme ji nechtěli.

Bylo jasné, že se musíme zařídit na dlouhou, temnou dobu. V roce 1974 jsem se přihlásil na gymnázium, ale i když jsem udělal přijímací zkoušky, v Hradci Králové jsem nebyl přijat. Šlo o politické téma, řešilo se, zda vůbec budu studovat. Hradec Králové byl středně velké město, spolehlivě zazimované v neostalinské nehybnosti, navíc na lidi tam bylo vidět. My jsme patřili k těm několika rodinám a ke klíčovým exponentům šedesátého osmého. Ne vše ale bylo černobílé, jak se to zjednodušeně říká dnes, ne všichni lidé byli zaslepení fanatici, objevili se i ti, kteří se mě zastali. Přijal jsem kompromis a začal jsem dojíždět na gymnázium do Nového Bydžova, abych nebyl tolik na očích. V Bydžově jsem hned v prvním ročníku vstoupil do tamního SSM.

Proč?

Šel jsem na gymnázium, abych mohl jít studovat vysokou školu. S kádrovým profilem mé rodiny by mě v žádném případě nevzali. Alternativou tedy bylo vymezit se proti režimu a jít stejnou cestou, jako šla moje matka. Ta mě od toho sama odrazovala, byla to statečná žena, ale nechtěla, abych měl zkažený život.

SSM byla kategorickou podmínkou dalšího studia. Schopnosti, vědomosti, snaha – to vše bylo tehdy až na druhém místě. Buď jste byli komunisti, případně jako většina národa šedá zóna, nebo jste byli nepřátelé režimu. Mezi tím nic nebylo. Já jsem měl jako výchozí pozici nepřítel režimu. Bylo to samozřejmě mimořádně složité období. Nebylo jasné, že se režim v osmdesátém devátém definitivně zhroutí.

Do strany jste ale v 80. letech vstoupil. Co vás k tomu vedlo?

Přišel jsem na právnickou fakultu a tam to bylo úplně zábavné. Polovina mého ročníku měla rodiče buď na ÚV KSČ nebo na vnitru, nebo jednoho tam a druhého tam. Pak tam bylo pár sympatických lidí, kteří byli aktivní, něco dělali a mezi ně jsem se zařadil. Zajímala je politika a smýšleli jinak. Praha tehdy byla úplně jinde než Hradec Králové, byla plná zajímavých lidí, někteří byli v kurzu, někteří padli v normalizaci. My jsme byli mladí a věřili jsme tomu, že se poměry zase uvolní. Šedesátý osmý nám ukázal, že i v socialismu je cesta k alespoň částečné změně možná, i když následovala invaze.

V roce 1985 se objevil Gorbačov a změna jasně začala. O dva roky později jsem vstoupil do KSČ. A věřil jsem a doufal jsem, že v Československu dojde k přestavbě. Tehdy to pro drtivou většinu společnosti včetně mě nebylo o snaze svrhnout KSČ, ale rozvolnit neefektivní socialistický systém plánovaného hospodářství a odstranit nesmyslnou perzekuci lidí, kteří třeba jako já měli špatný kádrový profil. To se nakonec nepodařilo, husákovské umrtvení vedlo jen k eskalaci všech problémů. Od roku 1987 jsem se už přestal úplně politicky angažovat. Místo perestrojky nastoupil v Praze Miroslav Štěpán a místo změn se jen posílilo zakonzervování poměrů. Změny tedy přišly oproti ostatním státům východního bloku naprosto skokově až se sametovou revolucí.

Když se ale vrátíme ještě zpátky, s přijetím na Právnickou fakultu UK jste problém neměl?

Překvapivě neměl. Tehdejší rektor univerzity, profesor Češka, se kterým jsme později spoluzakládali advokátní kancelář, totiž prosadil, že když měl uchazeč výborný prospěch a jeho rodiče nebyli ti nejviditelnější nepřátelé režimu, byl v prvním kole přijat. Ale za dva roky se to dozvěděli soudruzi v Hradci Králové a požadovali na fakultě, aby mě vyloučila. Ta mě ale podržela.

Věděl jste, co se děje?

Řekla mi o tom vedoucí stranické organizace docentka Slunečková, že se za mě fakulta postavila. Pak se ale objevila Státní bezpečnost, která si mě mylně vyhodnotila jako slabý kus. Řekli mi, že mě sledují, mluvili o mé matce. Řekli, že s nimi mohu spolupracovat, nebo budu mít jiné potíže.

To bylo tedy na začátku 80. let. Jak vás kontaktovali?

Zavolali mi a pozvali mě na schůzku do nějaké hospody. Byli dva, hovor se odehrával ve zdvořilé hrozivosti tak, že jistě chápu, co se děje. Věděl jsem, že jsou to příslušníci všemocné StB. Reagoval jsem velice zdvořile a velice neurčitě. Několikrát si mě pozvali na schůzky, které nešly odmítnout. Údajně se mnou chtěli hovořit o tom, co se má změnit a zlepšit. Později jsem zjistil, že to byla pouze předehra.

Spolupráci jste ale nejprve podepsal. Věděl jste tedy o co šlo?

Asi o měsíc nebo dva později přišla schůzka, na které mě chtěli začít úkolovat. Pochopil jsem, že jde o fízlování a obyčejné donašečství. To jsem nebyl schopen akceptovat, připadalo mi to ponižující a odporné, nemožné. Rozhodl jsem se riskovat a slíbenou spolupráci odmítl. To byl rok 1980 a mně bylo 21 let.

V roce 1982 jsem po dlouhé snaze překvapivě dostal devizový příslib, dlouhodobě jsem měl sen se podívat do Francie. Jenže se ukázalo, že ten výjezd nebude jen tak. Oni přišli znovu, řekli mi, že pro mě mají při té cestě nějaké úkoly. StB nepracovala způsobem, že by vás po odmítnutí spolupráce nechali být. Jakmile vás měli v hledáčku, už vás nepustili. Protože jsem nechtěl ohrozit svoji cestu, udělal jsem něco, co bych z dnešního pohledu už neudělal, protože to bylo extrémně riskantní. Úkoly StB jsem neodmítl, ale ve skutečnosti jsem naprosto nic z toho, co po mně chtěli, neudělal. Po návratu domů StB zuřila. V tu chvíli jsem už neměl co ztratit a další spolupráci znovu a definitivně odmítl.

A to vám prošlo?

Obávali se dekonspirace, toho, že to člověk začne říkat na veřejnosti. Vyslechli si mě a já jsem šel domů. Od té doby jsem je neviděl. Místo spolupracovníka mě začali vést jako nepřátelskou osobu, tehdy jsem to ale nevěděl. Pak StB začala vypouštět obvinění ze zpronevěry peněz na chmelové brigádě, následně lidi kolem mě vyslýchali a říkali jim, že jsem měl pašovat zlato do Finska. Naprosté nesmysly. Tehdy jsem si s StB prožil své peklo, byl jsem nucen všechny funkce opustit. Reálně jsem se bál vykonstruovaného trestního stíhání, jakkoliv bylo z dnešního pohledu absurdní. Na soudní systém se tehdy nedalo spoléhat.

V roce 1987 jsem své politické aktivity ukončil a obnovil jsem je až při studentských stávkách. Zachránila mě právě až revoluce, kterou jsem prožil v politickém ústraní jako doktorand Ústavu státu a práva akademie věd. V roce 1990 se objevily první zprávy o tom, že jsem byl estébák, nemusím asi říkat odkud.

Jak s tím jde dohromady vaše angažmá v SSM, který jste na Univerzitě Karlově vedl?

Jak jsem už říkal, o něco jsme se snažili. Uvnitř oficiálních struktur byli ultras, kteří chtěli trvale spojovat režim s násilím a represí, ale byli tam i liberálové a západofilové. Univerzita Karlova byla přirozeně i v této době mimořádným prostředím. Koncentrace vědců, kteří udržovali mezinárodní kontakty, a zdaleka nejen na východ a liberální studentské prostředí s kluby a studentským životem bylo pro mě po východních Čechách už docela velkým pokrokem. V tomto prostředí se přece zrodil 17. listopad. 

Když jste v roce 2017 předával Cenu Arnošta Lustiga disidentce Daně Němcové, omluvil jste se za to, že jste tehdy neměl odvahu jako ona. Jak jste to vlastně myslel?

Mám velký respekt k lidem, kteří reálně nasadili kůži, trpěli a zachovávali páteř národa. Ti lidé byli velice potřební. Když jsem pak mluvil s některými disidenty a oni mi říkali, že jejich děti jsou dělníci, protože je nepustili studovat, ztuhl mi úsměv na tváři. Mohl jsem jím být také, přesný je film Občanský průkaz, i já jsem byl na policii kvůli natržené občance. Celý život jsem byl krok od propasti, mrazí mě, že to člověk často ani nevěděl.

Je pravda, že se nám nepodařilo se vyrovnat s minulostí, i když dnes už to je prázdné sousloví. Ve vidění minulosti bychom se ale měli snažit nastolit pravdu a spravedlnost. A o to jsem se tímto vyprávěním také snažil. Ta monstra měla být pojmenována, vesele ale dožívají nebo dožívali v důchodech vedle lidí, kteří byli jejich obětmi. To je ubohé. Měli bychom to rozlišit. Bylo by dobré, kdyby se o těchto věcech s časovým odstupem mluvilo otevřeněji. Společenská atmosféra dnes tomu však zatím příliš nepřeje.

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud