Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Plácnutí si v Rusku nad vodkou nám nepomáhá, politici hází lidská práva na smetiště, tvrdí Pánek

Plácnutí si v Rusku nad vodkou nám nepomáhá, politici hází lidská práva na smetiště, tvrdí Pánek

Ze společenské debaty se vytrácí úcta a respekt. Podle ředitele organizace Člověk v tísni Šimona Pánka tomu výrazně pomáhají čeští politici, kteří neumí jednat věcně a ukazují občanům, že vulgarita a hrubost je v diskusi normální. „Ukazují vstřícnou tvář autoritářským režimům a téma lidských práv se snaží odhodit na smetiště, jako by to bylo jakési haraburdí minulého století,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Pánek. Podbízení se Rusku a Číně přitom podle něj není k dobrému byznysu potřeba, naopak může poškodit reputaci země. Ke svým padesátinám si aktivní účastník sametové revoluce vybral neobvyklý dárek. Své blízké poprosil, aby neobdarovávali jeho, ale věnovali příspěvek na podporu politických vězňů ve světě.

Proč chcete podpořit právě politické vězně?

Těch důvodů je několik. Dobře si ještě pamatuji na situaci politických vězňů v Československu, ostatně můj otec byl vězněn v 50. letech, takže to je takové moje téma. Také jako táta tří dětí a padesátník si uvědomuji, jak těžké by teď pro mě bylo udělat nějaké rozhodnutí, kterým bych riskoval svoji svobodu kvůli principům a musel se odloučit od rodiny. Když mi bylo 25 let, tak jsem si říkal, když mě zavřou, tak mě pak stejně pustí. Už uvažuji jinak a s tím postupujícím časem jen stoupá můj obdiv k lidem, kterým je 50 let, žijí v takových zemích jako je Rusko, Venezuela nebo Ázerbájdžán a jsou ochotní kvůli principům říkat a psát věci narovinu, přestože je to může stát mnoho let svobody.

Jsou Češi ochotní přispívat na podporu politických vězňů v zahraničí?

Nejlépe se samozřejmě vybírá na nejjasnější humanitární potřeby. Takže když je někde zemětřesení nebo tsunami, tak odpověď lidí v Česku je obrovská a srovnatelná se západní Evropou. Naposledy po zemětřesení v Nepálu se nám na pomoc sešlo skoro 40 milionů. Na války lidé přispívají trochu méně, protože válka bývá často nejednoznačná a promítají se do ní některé strategické a ekonomické zájmy. Ještě těžší je získávat finanční podporu na řešení složitějších témat, jako je dluhová problematika, sociální vyloučení nebo právě podpora politických vězňů a bojovníků za lidská práva. Samozřejmě rozhoduje naléhavost tématu, a ta je pochopitelně u zemětřesení větší než u příspěvku dlouholetému disidentovi.

V čem konkrétně pomoc vězňům a jejich rodinám spočívá?

Ve většině případů jsou vězněnými aktivisty muži. Když je zavřou, tak doma zůstávají ženy s dětmi. Ty často třeba ztratí zaměstnání a úřady se typicky mstí také tím, že toho uvězněného umístí do co nejvzdálenější věznice. Takže když rodina dostane třeba jednou za tři měsíce možnost návštěvy, tak jen ta cesta může trvat třeba celý den a stojí poměrně dost peněz. Rodinám vězňů tak poskytujeme příspěvek asi sto dolarů na měsíc. Není to nějaká horentní částka, je to podpora, která pomáhá rodině vyrovnat se se ztrátou. Krom toho pomáháme lidskoprávním aktivistům naučit se, co sami považují za důležité pro svoji misi, třeba dobře dokumentovat porušování lidských práv a komunikovat to přes sociální sítě. V postsovětských zemích financujeme vězňům i právní zastoupení, aby měli peníze na právníky. Ti následně bojují za to, aby se alespoň uskutečnily soudní procesy a neprobíhalo to stylem, že někdo zvedne telefon, zavolá a řekne, aby mu dali pět let, aby si to pamatoval. Což je v těchto nedekomokratických režimech celkem obvyklé.

Ví podle Vás Češi dostatečně o existenci politických vězňů a o potřebě jim pomáhat?

Nemá smysl tvrdit, že téma politických vězňů zajímá většinu populace. Zejména mladší lidé se ale dost zajímají o to, co se děje ve světě, chodí na filmy Jednoho světa o lidských právech, nebo se najdou i takoví, kteří třeba někam cestují, a ozývají se nám s nabídkou, jak by mohli pomoci. Vždycky to bude menší část společnosti, to nezměníme. Ideál jsou podle mě severské země, kde téma lidských práv rezonuje daleko více. Neřekl bych, že česká společnost jako celek je ale k tomuto tématu netečná a stále tady funguje paměť, která nám připomíná, jaké to bylo za komunismu. Je zde ale řada politiků, kteří problém bagatelizují, ukazují naopak vstřícnou tvář autoritářským režimům a téma lidských práv se snaží odhodit na smetiště, jako by to bylo jakési haraburdí minulého století.

V posledních prezidentských volbách vyhrál opět Miloš Zeman, který se netají příklonem k autoritativnímu Rusku a Číně. Obě země jsou přitom známé porušováním lidských práv. Nedali tak podle Vás Češi najevo, že téma politických vězňů pro ně není důležité?

Kromě voličů Miloše Zemana, jsou tady další dva miliony lidí, kteří volili jiného kandidáta a o téma lidských práv zřejmě zájem mají. Obecně ale podle mě v politice došlo v posledních deseti letech ke zpragmatičtění a hodnotovému vyprázdnění. V 90. letech to vypadalo, že téma lidských práv a svobody bude postupně sílit všude na světě, ale tak posledních deset let je tendence spíše opačná. Sílí spíš autoritářské nedemokratické režimy. Evropa se Severní Amerikou trochu více řeší samy sebe. Demokracie oslabila a zastavila svoji expanzi do dalších států. Spíše je ráda, že hájí ty země, ve kterých je.

Jak se obecně díváte na příklon prezidenta k Východu? Nevracíme se podle Vás trochu tam, odkud jsme před 29 lety vyšli?

To doufám, že ne. Miloš Zeman tvrdí, že tato partnerství jsou dobrá pro naši ekonomiku. Prezidentovo submisivní podbízení se Číně i Rusku ale podle mě dlouhodobě českému byznysu nepomáhá. Možná to může jednorázově pomoci k nějakým menším kontraktům, když si politici plácnou nad vodkou. Pokud mají být ale české firmy dlouhodobě konkurenceschopné i na trzích v těchto autoritativních zemích, není nutné takto podlézat. Úspěšné jsou tam i švédské nebo německé firmy a není to tím, že by se politici těchto zemí tamějšímu režimu podbízeli, ale tím, že umí dobře dělat byznys a mají dobré výrobky. Jistota těchto trhů je navíc nevypočitatelná. Obě země se mohou najednou začít chovat jinak. Já věřím, že naše vláda, ať už bude jakákoli, bude sledovat rozumnou ekonomickou linku a naši provázanost s hospodářstvím Evropské unie, která představuje pro export a jeho stabilitu zásadní podíl. Byznys s Čínou a Ruskem je vyjádřen pouze v jednotlivých procentech, takže je to víc bublina než realita. To, že prezident spíš než do Bruselu, Washingtonu a Stockholmu jezdí do Moskvy a Pekingu, mě netěší a myslím, že ani pro tuto zemi to nepředstavuje zajímavou budoucnost. Jsem přesvědčen o tom, že pokud má být Česká republika dobrým místem pro život nás i našich dětí, musí svoji budoucnost spojit se západní Evropou, nikoli s Ruskem, Moldavskem a Čínou.

Může dalších pět let našeho partnerství s Čínou a Ruskem podle Vás nějak poznamenat českou pozici v mezinárodní politice?

Byť to nemá velký praktický dopad, tak tím, co Zeman dělá, velice snižuje naši reputaci a spolehlivost v očích řady státníků v západní Evropě. Protože jestliže jsme součástí nějakého společenství, měli bychom dodržovat jeho pravidla. Je to stejné jako v dětství. Když je člověk součástí nějaké party, tak má držet s partou basu a nemá říkat „Ano, ale“. Když dojde na lámání chleba, tak se může stát, že ostatní si řeknou, že když bylo potřeba, nestáli jsme na jejich straně, a proto ani oni nás teď nepodpoří. Já bych chtěl, aby to tady vypadalo spíš jako v Německu, nebo v Beneluxu, než jako v Bělorusku. Na tom se podle mě shodne většina lidí, jen nejsou schopní si tuto analýzu udělat a vyhodnotit, že by bylo lepší volit lidi, kteří nás táhnou na Západ a ne na východ.

Jedním z hlavních témat prezidentské kampaně byli uprchlíci. Proč na tuto problematiku čeští voliči stále slyší?

Jedním z aspektů je ten, že od druhé světové války nemáme přímou zkušenost s tím, že by sem postupně přicházeli lidé z jiných kultur, jako to zažili v západní Evropě, kde si na toto soužití mohli postupně zvykat. Myslím si, že postkomunistické země stále navíc trpí oslabeným sebevědomím a mají strach, že cokoli nového a jiného je ohrozí. Ve vedlejším Rakousku mezi lety 2015 až 2016 požádalo o azyl 140 tisíc lidí a stát to řeší. Tady požádalo o azyl pár set lidí a naše země se úplně zadrhla. I politici z liberálních stran kupodivu přizvukovali tomu, že se musíme bát uprchlíků. Prezident Zeman a někteří další politici běžence navíc používají jako mobilizační téma pro své voliče, což je čistý populismus. Straší nás tím, že se na nás řítí horda uprchlíků, a jedním hlasem dodávají, že oni jsou ti, kteří nás před tou hordou ochrání. Většina českých médií navíc v době uprchlické krize nebyla příliš schopná kompetentně čelit jednoduchým populistickým sloganům a v podstatě je jen násobila a předávala do společnosti. Pak se to začalo pozvolna měnit, ale když se podíváte na průřez titulků z toho období, tak většina médií přispěla k šíření paniky.

Dá se podle Vás tento strach české společnosti z uprchlíků, kteří nepřišli, nějak utišit?

Myslím, že je to dlouhodobá práce a jedinou možností je neustále na konkrétních příkladech ukazovat, že lidé, kteří přicházejí, jsou normální, hledají nový domov a mohou pomoci naší ekonomice. Podle mě by se neměla vést debata o tom, zda přijímat, nebo nepřijímat uprchlíky, ale také o tom, jak pracovat s jejich integrací, aby byla úspěšná a funkční. Možná kdybychom víc mluvili právě o jejich začlenění do společnosti, tak by to mohlo debatu posunout a zklidnit.

Součástí volební kampaně byla i mohutná vlna dezinformací. Dá se podle Vás s nimi nějak účinně bojovat?

Velkou roli hraje mediální vzdělávání. Například v severských zemích, kde se snaží mladé lidi vést ke kritickému názoru, mají dezinformace desetinový dosah než tady. Myslím, že by bylo také potřeba, aby lidé, kteří jsou znepokojeni tím, že internetem se šíří falešné zprávy, začali sami aktivně něco dělat. U nás ale není obvyklé dělat něco sám za sebe. Tady to často bývá spíše předmětem posměchu. Ale když se podíváte do Německa, na Ukrajinu, na Slovensko, tam všude existují komunity lidí na sociálních sítích, kteří společně vyvrací dezinformace. A není to žádný projekt, který by někdo platil. Jsou to většinou mladí a aktivní lidé, kteří chtějí pomáhat sami od sebe.

V souvislosti s volbami se ještě více začalo mluvit o tom, že společnost je rozdělená. Je to podle Vás jev, který se objevil v posledních letech, nebo tady podobná vyhraněná polarizace byla vždy, jen nebyla tak patrná?

Myslím, že příkopy mezi skupinami jsou hlubší, než bývaly. Podle mě to souvisí i s aktivitou na sociálních sítích. Lidé se hodně pohybují ve svém prostoru a facebook je jen utvrzuje v jejich názoru a cíleně nabízí témata a přátele, kteří podporují stejné vidění světa. Jestliže se někdo bojí uprchlíků a je na facebooku ve skupinách podobně smýšlejících lidí, tak dostává převážně jen takové informace, které chce slyšet. Když si pak v novinách přečte něco jiného, má automaticky dojem, že je to lež a propaganda. Myslím, že ochota si navzájem naslouchat je menší, než byla před deseti, dvaceti lety. Polarizace společnosti je větší a lidé se uzavírají do svých názorově-hodnotových ideologických bublin.

Miloš Zeman slíbil po volbách v roce 2013, že bude společnost spojovat. To samé tvrdil v předvolební kampani nyní i Jiří Drahoš. Dá se podle Vás ale polarizovaná společnost spojovat? Nebylo by až násilné sjednocování spíše špatné?

To se nestane a příkopy zůstanou. Klíčem je ale vzájemná úcta a respekt. Když máme politiky, kteří v posledních letech předvádějí útočnou a arogantní politiku, tak se to přenáší i do společnosti. Kdyby se politici k jinému názoru vymezovali hlavně věcně a slušně, nikoli emočně a útočně, tak by se třeba i lidé ve společnosti chovali k ostatním s odlišným názorem jinak. Třeba by si více naslouchali a nepoužívali by hned osobní útoky. To jsou všechno totiž věci, které odvádí pozornost od vlastního sdělení. Když někdo něco řekne, přestane se mluvit o samotném problému, ale rozebírá se, jestli je ten člověk z pražské kavárny, nebo Zemanovec, venkovan a podobně. Úcta a respekt by v debatě měly být vždy. To by ale politici, hlavně ti hodně viditelní jako prezident a premiér, nesměli ukazovat, že je normální být sprostý, hrubý a útočný. 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1