Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Politici mi kradou slova. Odsoudili mě za něco, co dnes říká každý, tvrdí Vandas

Čtyřicátník sedící na tmavé pohovce v pokoji jednoho z činžáků na pražském Smíchově působí vcelku nenápadně. Vypadá klidně. Snažím se v něm vidět divoce gestikulujícího politika, jehož původní stranu soud rozpustil kvůli extremismu. Ale jde to těžko. Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti, bojuje svou bitvu proti menšinám a politickému establishmentu už víc než dvacet let. Jeho přesvědčení zůstává stejné: tahle země patří Čechům a nepřizpůsobiví musí pryč. Při hlásání své pravdy mluví o přivandrovalcích a krvi nevinných na rukou politiků. Útočí stále na stejné skupiny: Romy a cizince. Mění se ale svět kolem. Stejné výroky, za které stál Vandas před soudem, dnes bez skrupulí říkají mainstreamoví politici. V extremistickém rybníčku teď brouzdají noví samozvaní obránci národních hodnot – Okamurovci a Konvičkovci, ale i vrcholně postavení čeští politici.

V dopoledne všedního dne skutečně není v pražské pobočce Dělnické strany sociální spravedlnosti rušno. O stranické letáky nebo odpověď na otázky nemá nikdo zájem. Vandas se tak může plně věnovat našemu rozhovoru. Ví, že mluví k novinářce. Vyjadřuje se proto klidně, s lehkým úsměvem. Jeho výraz je diametrálně rozdílný od zarputilého pohledu a burácejícího hlasu, se kterým se obrací na davy na demonstracích. Když ho vidím na videích ze severočeských náměstí, kde prudce gestikuluje a volá po vyhnání přivandrovalců a nepřizpůsobivých Romů, trnu. I při pohledu na skandující dav lidí, kteří v ruce drží vlajky České republiky a DSSS a volají: my jsme tady doma. A všechno „jiné“ musí pryč.

Tomáš Vandas (DSSS)Tomáš Vandas (DSSS)autor: archiv Blesk.cz

Jenže teď naproti němu sedím jen já. „Spolu mluvíme v klidné atmosféře, takže tady nemám důvod být přísný nebo zamračený. A to si myslím, že normálně ani nejsem. Myslím, že jsem v tomto směru v celku normální,“ říká. V civilním životě pracuje ve stavebnictví. A klišé by znělo, že působí jako běžný otec od rodiny.

Do práce prý politiku neplete. „Nesetkal jsem se nikdy s negativními reakcemi, že by ze mě byl někdo pohoršen,“ tvrdí. Přesto se mu při některých mých otázkách blýskne v očích. Má v sobě i tu druhou stránku. Tu, kdy mu pozornost dělá dobře. „Vždycky mě motivuje, když hovořím k náměstí, které je plné. Cítíte tu odezvu a souhlas,“ popisuje.

Je cítit, že chce dát najevo hrdost. I na to, že on je tu se svou stranou - jak je přesvědčený - jediným tradičním a opravdovým zastáncem národních hodnot. Pyšní se tím, že on na nebezpečí nepřizpůsobivých uprchlíků a migračních vln hlasitě upozorňoval už před lety. Nechytá se prý jako ostatní politici nenávistné vlny posledních let. Je autentický.

Banální věty

V jednom má pravdu. Za ty roky se atmosféra proměnila. Vandasova strana se nikdy nedostala do parlamentu a její preference se v průzkumech pořád pohybují v nízkých jednotkách procent. Jenže posun tu je. Extrémní výroky pronikly do hlavního politického proudu.

Před několika lety odešel Vandas od soudu s podmínečným trestem za podněcování k nenávisti vůči národu, etnické skupině nebo rase. Mluvil o „nepřizpůsobivém etniku“ na litvínovském sídlišti. Řekl ale také, že „naši krásnou českou zemi zaplavila imigrantská vlna tsunami, která ničí vše, co je nám drahé a krásné“. O osm let později se zdá podobná metafora celkem normální. A Vandas, který se svými radikálními názory, stál vždy na okraji politického spektra, se zlobí.

„Dnes zjišťujeme, že naši rétoriku a varování přebírají i další strany, které se chtějí uchytit na této vlně,“ stěžuje si. „Na jednu stranu by nás mohlo těšit, že dochází na naše slova. Vezměte si, že já jsem byl odsouzen za z dnešního pohledu banální větu. Dnes slyším výroky parlamentních politiků a ústavních činitelů, které jsou ještě ostřejší, než jsem říkal já. Na jednu stranu by mě to mohlo těšit. Na druhou stranu je to bezpáteřnost a převlékání kabátu těch, kteří nás tenkrát označovali za extrémisty,“ zlobí se.

Třeba na prezidenta Miloše Zemana. Má pravdu v tom, že spojení migrační vlna používá Zeman často a rád. Už před dvěma lety se vyjádřil slovy: „Obávám se, že se tak trochu podobáme turistovi, který na thajské pláži na mořském obzoru pozoruje nenápadnou vlnku, chce si ji vyfotit a netuší, že to je poslední fotografie v životě. Jsou lidé, kteří se domnívají, že migrační vlna je krátkodobá, že ustane. Podle mého názoru bude naopak zesilovat“. A i dnes rád dodává, že muslimská vlna imigrantů narušuje kořeny evropské kultury.

Stejně jako u mainstreamových politiků se i naše debata točí kolem integrace migrantů. Vandas rozhodně odmítá přijímat lidi z Afriky, Sýrie nebo Afghánistánu. Ale vždyť přece nejsou všichni stejní, namítám. A dočkám se typického argumentu: já nejsem xenofob, protože znám osobně toho a toho cizince, a ten je v pohodě. I Vandas mi vypráví o Syřanovi, který žije v Česku už třicet let, je tu legálně, má povolení k pobytu. Ten mu prý nevadí, o rasovou nesnášenlivost nejde.

Projev Tomáše VandaseProjev Tomáše Vandaseautor: Anna Vackova

Africký obohacovatel

Střih. Do sídla DSSS se vypravím znovu zhruba po měsíci. Třiceti dnech celkem překotné doby. Do Bílého domu za pár dní nastoupí Donald Trump, krajně pravicová kandidátka Marine Le Penová vede předvolební průzkumy ve Francii a Česko prožilo kauzu černocha na letáku supermarketu Lidl. Ta neunikla ani pozornosti DSSS. Na Facebooku píše: „V Evropě 21. století žijí různé rasy a vypadá to tak, že se lidé bojí chodit na vánoční trhy, letiště a další místa, kde může nějaký africký obohacovatel vytáhnout samopal nebo bombu“. Kde je tady otázka integrace? Nejde jen o rasu? Ptám se. „To jsem nepsal přímo já. Myslím, že to je spíš o té snaze neustále vnucovat do Evropy jiné kultury,“ vidí Vandas za letákem konspiraci. „Samozřejmě nevím, jestli ten člověk žije v Německu deset, patnáct let, jestli je integrován, jestli umí jazyk, jestli zná historii,“ přiznává. Za reklamou ale vidí nenápadnou propagandu, a to je hlavní. DSSS podle něj musí varovat před tím, co jednou může přijít. „Je to příprava na to, že imigrace a příliv cizinců bude něco normálního,“ tvrdí.

Vadí mu tedy smíšená manželství? „Těžko to můžu někomu zakazovat,“ odpovídá mi opatrně. Dobře si uvědomuje, že jde o citlivou otázku. Vždyť se celou dobou hlásí k tomu, že DSSS nejsou žádní radikálové nebo neonacisté. To je podle něj jen nálepka médií a politiků, kteří jim nepřejí. „Pořád si myslím, že je to jiná mentalita, ten člověk má jiné kořeny. Jestli je tu rok dva, tak se těžko může integrovat do našeho prostředí, znát naši historii a naši tradici,“ říká. On by si ženu tmavé pleti stoprocentně nevzal. Vybíral by si jen mezi Češkami a Slovenkami. Cizí kultury podle něj do Evropy nepatří. Slovu rasa se ale sám vyhýbá. Alespoň přede mnou. „Nepoužívám slovo rasa. Dnes když řeknete, že je na světě několik ras, hned vás bude někdo obviňovat, že máte rasový přístup, byť je to naprosto logické, že nejsme všichni stejní,“ míní. Mluví raději o národu a kultuře, kterou je potřeba zachovat pro další generace.

Jenže nevyměnili prostě jen on, ale i další politici, kteří se mu mluvou přibližují, slovo rasa za kulturu? „To nemůžu soudit,“ říká. Na národní strunu dnes ale prý lidé více slyší. Bojí se podle něj napětí ve světě. Chtějí chránit národní hodnoty a identitu. DSSS to žene nové příznivce a jejich profil se mění. Za poslední dva roky do strany vstupují lidé od pětatřiceti výše. Dříve šlo spíše o čerstvě dospělé mladíky.

Rozhovor se chýlí ke konci. Z Vandase je cítit naděje, že skončí staré pořádky. I když samozřejmě se podle něj z dnešních revolucionářů typu Donalda Trumpa může stát zase jen nová elita, která lidi zradí. On chce svůj boj za obranu národa a „slušných lidí“ proti všem „nepřizpůsobivým gaunerům“ vést dál. Plamennou rétorikou na náměstí, kde zaznívají slova o cikánské kriminalitě, zemi zaplavené migranty a ohrožení českých měst. Podle něj ale hlavně pravda. Zřejmé je, že zdání normálnosti se posouvá. Vandas býval outsiderem: odsouzen za podněcování k nenávisti, předseda soudem zakázané strany. Dnes se objevují noví obránci národních hodnot, kteří sahají po silných slovech. Soudě podle preferencí stojí Vandas stále na okraji. Jeho rétorika a vidění světa ale ne. Jeden z posledních facebookových příspěvků strany zní: „Odinstalace Obamy je téměř dokončena. Do Bílého domu se vrací bílý muž…“

„Tradiční obránce národních hodnot“
Do politiky vstoupil Vandas na začátku 90. let. „Kdyby mi někdo řeklo, co bude následovat, nikdy bych nevěřil. Vyučil jsem se instalatérem, pracoval v oboru,“ popisuje. Pak se přidal k Sládkovým republikánům. A úspěch ve straně byl pro něj od začátku zjevně důležitý. „I když jsem to tušil, tak jsem tomu do svého jmenování nevěřil. Byl jsem zvolen do vedení strany a stal jsem se členem revizní komise SPR-RSČ. Je to pro mě neuvěřitelný pocit,“ napsal si na jaře 1998 do deníku. Jenže pak se s Miroslavem Sládkem, který se dnes neúspěšně snaží probít zpět na politickou scénu s heslem „raději cikán než přivandrovalec“, ve zlém rozešel. Dnes o něm tvrdí, že mu šlo jen o osobní profit a neuměl si vážit pracovitosti lidí. Vandas pak přišel s vlastní Dělnickou stranou. Tu ale soud v roce 2010 rozpustil. „Paradoxně nám rozpuštění strany pomohlo. O DSSS byl daleko větší zájem, dostali jsme se do role mučedníků. Byla to chyba vládnoucího režimu. Byli jsme na tento krok připraveni a DSSS jsme měli jako rezervní stranu,“ komentuje dnes Vandas sedm let staré události.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek