Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Posílání Židů do plynu? Výroky představitelů SPD jsou hloupé, některé i trestné, míní právník

Posílání Židů do plynu? Výroky představitelů SPD jsou hloupé, některé i trestné, míní právník

Židé, Romové a homosexuálové by se měli střílet a plynovat, růst romské populace je bezpečnostním rizikem pro stát a v Letech u Písku stál „pseudokoncentrák“. Výroky představitelů hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura (SPD) v posledních měsících pobouřily řadu lidí. Někteří kvůli tomu začali na tváře hnutí podávat trestní oznámení. Tomu čelí předseda Tomio Okamura, poslanec Miloslav Rozner nebo bývalý tajemník Jaroslav Staník. Podle advokáta Aleše Rozehnala posílání lidí do plynu už překračuje hranice svobody slova a mělo by být potrestáno.

Více než půl roku od voleb je kolem hnutí SPD stále rušno. Obsazení některých významných sněmovních funkcí, včetně té místopředsednické, jeho představiteli je trnem v oku řadě politiků. Stalo se dokonce předmětem koaličních jednání mezi hnutím ANO a ČSSD. Socialisté si navíc zakázali spolupráci s Okamurovou partají.

Problematická je především rétorika, kterou členové SPD používají. Výrazně obhajují Rusko, jsou členy prokremelských facebookových skupin a často citují dezinformační weby a šíří konspirační teorie.

Poslanec Jiří Kobza například na Facebooku jen pár dní před volbami naznačoval, že onemocnění prasat tzv. africkým morem může být snahou odvést pozornost od jiných kauz typu lithium. Mimochodem kauzu lithium, která výrazně ovlivnila závěr kampaně a přinesla voliče mimo jiné právě SPD, dostaly do veřejného prostoru proruské weby v čele s Aeronetem.

 

Kobzova kolegyně Jana Levová zase mezi Čechy vypustila hoax o 30 migrantech, kteří měli uprchnout z autobusu na Rokycansku a rozutéct se do lesa. „Včera i dnes jsem hledala zprávu v tisku nebo na internetu a na nic jsem nenarazila,“ upozorňovala na domnělé utajování skandálu Levová. Ve skutečnosti se však událost vůbec nestala, což potvrdila Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra i Cizinecká policie.

Hoax, který šířila současná poslankyně SPD Jana LevováHoax, který šířila současná poslankyně SPD Jana Levováautor: hatefree.cz

Větším problémem než hoaxy a konspirace jsou však útoky proti národnostním a sexuálním menšinám. Vrcholem byly výroky předsedy Tomia Okamury, poslance Miloslava Roznera či někdejšího tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Těmi se dokonce zabývá policie.

Okamura na svém Facebooku dlouhodobě kritizuje romskou menšinu. Před třemi lety mluvil o růstu romské populace jako o jednom ze dvou největších bezpečnostních rizik, kterým Česko čelí. Tím druhým měli být migranti.

„Za posledních 70 let stoupl počet Romů v České republice 32 krát. Ano, slyšíte dobře, je to skutečně neuvěřitelný nárůst. Zatímco v Roce 1945 u nás žilo 10 tisíc Romů, tak letos je to podle odhadů 320 tisíc. Jen za posledních 14 let se jejich počet zdvojnásobil. Vzhledem k tomu, že podíl tohoto etnika na zločinu je velmi vysoký, jedná se o další obrovskou zátěž pro státní rozpočet. Při této strmé křivce růstu porodnosti nepřizpůsobivého obyvatelstva nebude mít brzy ekonomicky aktivní obyvatelstvo sílu utáhnout finančně republiku,“ strašil Okamura.

 

Loni v květnu zase současný místopředseda Sněmovny obhajoval vraždu Roma tím, že na mnoha místech působí Romové problémy, a nemohou se tedy divit, že k nim roste nechuť. Do největších potíží ho přivedla letošní slova o pracovním táboře v Letech u Písku. Tábor podle něj nebyl hlídaný a vězni se v něm mohli volně pohybovat. Okamura své výroky dokládal neexistující knihou z nakladatelství Akademie věd. Spolek Konexe na něj kvůli tomu podal trestní oznámení.

 

Tomu čelí také poslanec SPD Miloslav Rozner, který se před volbami proslavil svojí rétorickou neschopností v debatě na České televizi. Na sjezdu SPD Rozner podobně jako Okamura bagatelizoval romský holokaust a roli tábora v Letech. „Nevyhodil bych půl miliardy korun z okna za likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku,“ pravil Rozner, čímž podle Mladých sociálních demokratů a aktivisty Martina Uhlíře porušil zákon.

„Nemyslím, že by bylo možno všechny tyto výroky hodnotit stejně. Některé jsou pouze hloupé a hloupost není postižitelná právem. I hloupí lidé mají právo svobodně projevit svůj názor, který bude samozřejmě opět zřejmě hloupý. Navíc je dle mého soudu žádoucí dekriminalizace verbálních útoků. V demokratické společnosti by se konflikty neměly řešit zákazy nebo primárně prostřednictvím trestního práva, ale diskuzí a argumenty,“ říká pro INFO.CZ nejen o Roznerovi s Okamurou, ale i o dalších prezentacích členů SPD, advokát Aleš Rozehnal.

Rozehnal však upozorňuje, že v případě SPD se najdou i výroky, které by právo mělo postihnout. Trest by podle něj měl přijít například za slova bývalého tajemníka hnutí Jaroslava Staníka. Bývalý policista, který vyháněl novináře z volebního štábu a volal na ně policii, má nyní sám problémy se zákonem. Trestní oznámení na něj podal aktivista Jan Cemper.

Staník měl porušit zákon výkřiky, které z jeho úst vyšly krátce po volbách v Poslanecké sněmovně. Podle Aktuálně.cz Staník říkal, že „by se homosexuálové, Cikáni a Židi měli střílet hned po narození a Židi zplynovat.“

„I svoboda slova má svoje hranice. Pokud někdo prohlásil, že „Židi, homosexuálové i cikáni by měli jít do plynu“, jedná se již o jednání, které je možno charakterizovat jako podněcování k nenávisti ke skupině osob nebo k omezování jejich práva a svobod. Takové jednání již samozřejmě trestné je, a mělo by být potrestáno,“ míní Rozehnal.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1