Právník: Lužická nemocnice už neměla ani na rohlíky, skončilo to smrtí. Kolaps hrozí i jinde, přijde vlna žalob | info.cz

Články odjinud

Právník: Lužická nemocnice už neměla ani na rohlíky, skončilo to smrtí. Kolaps hrozí i jinde, přijde vlna žalob

Lužická nemocnice v Rumburku se tento týden dostala do insolvence. Její osud má v rukou insolvenční správkyně, protože současný vlastník – město, odmítlo zaplatit bezmála stomilionový dluh s tím, že na něj nemá. Pro pacienty to znamená velké problémy. Jde o odlehlý kraj s horší dopravní dostupností. „Nemocnice už neměla ani na rohlíky pro pacienty a děly se tu takové věci, že zemřel muž, protože ho neměl kdo ošetřit. Je to první, ale zdaleka ne poslední příklad, jak u nás budou končit špitály v okrajových částech země, pokud nepřijdou změny,“ varuje expert na zdravotnické právo Ondřej Dostál s tím, že se dají čekat první žaloby lidí kvůli nedostupnosti péče.

Proč se o tu kauzu tolik zajímáte?

Tady nejde jen o to, že hrozí, že nebude zajištěna zdravotní péče pro více než padesát tisíc lidí v poměrně odlehlé oblasti Šluknovského výběžku. Jde hlavně o to, že je to první příznak toho, jak budou dopadat i další nemocnice a zdravotnická zařízení a vůbec celé zdravotnictví v regionech.

Zastupujete v Rumburku některou ze stran?

Ne. Na demonstraci mě pozvali lidé, kteří do té doby byli zdravotnictvím naprosto nedotčeni, ale sdružili se do platformy „Zachraňte nemocnici“. Sešlo se tu na náměstí na demonstraci pět set lidí a shodli se, že je úplně jedno, jestli rumburskou nemocnici koupí ten či onen. Ale že je to o tom, že tu ta péče už teď prostě reálně není. Třeba o onkologicky nemocné. Pak se bohužel stane to, že byl muž s rakovinou pro nespádovost odmítnut z Liberce, poté i z Ústí nad Labem, až se dostal k léčbě jinde a příliš pozdě, takže zemřel. Další případ je těhotná žena, kterou přivezla záchranka, neměla ale kam matku odvézt, plod zemřel…

To se vážně děje?

Ano. Je to záležitost zcela běžná, kterou se dozvídám i odjinud, než z rumburské nemocnice. Je to dáno šlendriánem českého zdravotnictví, který stále neumíme řešit. Fakt, že v rumburské nemocnici nejsou lékaři, lidem tam nemá kdo dát péči, protože nemocnice ji nemá kým zajistit, takže některé druhy péče už neřeší, a pacienti zároveň nemají kam jinam jít, protože je všude odmítají jako nespádové, to vše je důsledek toho, že v Česku panuje něco jako kolektivní neodpovědnost za řešení zdravotní péče. Jenže občané, kteří si zaplatili péči, by za to měli něco dostat. A to ať bydlí kdekoliv – v Praze nebo v pohraničí. To „něco“ je zajištění dostupnosti péče.

Čím je dáno, že to tak není?

Nejvyšší kontrolní úřad to zkonstatoval správně, v jednom svém usnesení: že ministerstvo zdravotnictví nemá absolutně žádnou koncepci zdravotní péče ve svých přímo řízených nemocnicích.

Nikdo třeba neví, proč v Praze je na stejné ulici Fakultní nemocnice Motol a nemocnice Na Homolce a jen přes kopec je Ústřední vojenská nemocnice. Neví se, proč přes roh Karlova náměstí jsou dvě centra hematologické péče a v celém pruhu Středních Čech vůbec žádné. Nikdo neví, proč v regionu Brno-město jsou tři fakultní nemocnice a dvě další velké – Úrazová a Milosrdných bratří – a pak v kraji široko daleko prakticky nic. A tak bych mohl pokračovat.

Jenže lidé potřebují mít zajištěny ty základní zdravotnické jistoty, jako že když žena rodí, tak bude mít kde. Nebo že když spadnu z kola, tak jestli mě mají kam odvézt na chirurgii, že najdu svého praktika a nemusím za ním dojíždět přes půl dne… Koneckonců si všichni zdravotnictví platíme. Samozřejmě, peněz není ani hodně, ale ani málo. To, že se nevyužívají rovnoměrně, vede k tomu, že v některých regionech prostě skutečně není zajištěna péče. A to mi vadí.

Nemocnice ovšem v místech, kde jsou, vznikaly historicky a neumím si moc představit, že by se tam, kde je jich přebytek, špitál zbořil a postavil jinde na „zelené louce“, kde nyní péče chybí nebo je k ní daleko. Zvlášť v situaci, kdy nikdo nechce dát peníze ani na již schválené projekty rozšiřování nemocnic – viz projekt IKEM, který taky musí odsouvat pacienty k transplantaci nebo je posílat jinam, protože už nemá volné kapacity.

Možná se mnou nebudou souhlasit kapitáni českého zdravotnictví, ale táta primář mi vždycky dával číst učebnici interny z roku 1979, kterou napsal poměrně slovutný lékař. A tam stojí, že naprostá většina případů, které zdravotníci řeší, jsou běžné věci a zkušený doktor v okresní nemocnici je zvládne obsloužit a odlišit od těch složitých nemocí. Takže stačí, že okresní nemocnice má čtyři základní obory a pokryje péčí okruh 50 tisíc lidí. Ty těžší choroby pak odešle do nemocnice vyššího stupně, řekněme krajské, která má více oborů. A konečně na vrcholku pyramidy jsou pro nejtěžší případy se svou specializovanou péčí fakultní nemocnice.

Tak to alespoň bylo kdysi. Pacient měl v dosahu běžnou okresní nemocnici a pod ní ještě na střediskových obcích byly jako první stupeň péče polikliniky. Ano, vím – bylo to státem centrálně řízené a byrokratické zdravotnictví. Jenže ta pyramida měla logický smysl. Dnes se pacienti dělí na ty, kteří se zjednodušeně řečeno dokážou „nacpat“ do Motola. Ti ostatní bez známostí a z odlehlých adres umírají bez dostatečné péče, protože tam péče není a okolní nemocnice si je přepinkávají, aniž kdo bere ohled na to, že už žádná spádovost ze zákona neexistuje.

Pacient se navíc ani často nedozví, že byl nějak poškozený, protože mu nikdo ani neřekne, že má rakovinu a měl by se začít rychle léčit. Prodlení v léčbě pak vedou ke smrti.

Trochu mi to přijde jako volání po starých časech…

Říkám, že se to kapitánům zdravotnictví nebude líbit. Jenže tehdy se nestávalo, že by v některé obci chyběla péče úplně a jinde byla extrémně nakoncentrovaná. A právě Rumburk je typickým příkladem města, kde by měla zcela jistě existovat nemocnice pro 50 tisíc lidí.

Mimo jiné proto, že nejbližší nemocnice na Šluknovsku je Děčín a tam je to přes České Švýcarsko velmi daleko i v létě a v zimě ještě dál a tudíž téměř nemožné dojet. Na druhé straně regionu je zase nemocnice Česká Lípa, jenže to je stejně jako Děčín velice malá nemocnice a dojet na jednu nebo na druhou stranu trvá přes hodinu. Jinak řečeno tam není splněna nařízením vlády daná dostupnost čtyř základních lékařských oborů: chirurgie, interny, gynekologicko-porodnického oddělení a dětského oddělení.

Co se tedy podle vás bude v Rumburku dít dál?

Rumburk je bohužel jen první ukázka toho, jak vypadá náš pokřivený systém dohnaný do důsledku. I kdybychom byli hodně tolerantní a řekli si, že ve Šluknovském výběžku je ještě nemocnice Děčín a Česká Lípa, tak obě mají personální podstav a nejsou schopny zajistit péči ani o své pacienty, ne tak ještě o zbytek tak rozlehlého regionu.

Těch pět set lidí, kteří se sešli na náměstí, to je poměrně hodně. A jde o příznak změn a jakéhosi přelomu. Lidé u nás totiž se sebou často nechají orat. A trvá velmi dlouho, než se rozhoupají a rozhodnou něco udělat. Na demonstraci padla samozřejmě na vedení města řada dotazů, jak je možné, že nemocnice, která je ve vlastnictví města, se musí dotovat 50 miliony ročně. Ptali se, jestli se ty peníze tam rozkradly nebo co to má vlastně znamenat, když jiné nemocnice celkem prosperují.

A kde je tedy pravda o Lužické nemocnici?

Odpověď je, že nemocnice má buď nespravedlivě nastavené úhrady od pojišťoven – nižší, nebo že to tam skutečně rozkradli. Žádné „za třetí“ není. Ale to už si musí místní vyřešit se svými radními. Sami politici před svými lidmi říkají, že mají nízké úhrady od pojišťoven, a já bych jim to i věřil.

Spíš je v tomto kontextu zajímavější sledovat, že když jesenická nemocnice krachovala ze stejného důvodu jako rumburská, tedy kvůli nízkým úhradám za péči, převzal ji jiný, soukromý řetězec AGEL (patřící podnikateli Tomáši Chrenkovi – pozn. redakce) a ten si najednou dokázal vyjednat mnohem lepší podmínky s pojišťovnou. Stejný příběh je s centrem umělého oplodnění ISCARE (to spadá do holdingu za nímž stojí Andrej Babiš – pozn. redakce).

Jak je možné, že to městům nešlo, ale soukromým majitelům to najednou jde?

Dobrá otázka. Já na ni odpovídám ústavní stížností, kde popisuji, že systém takovýchto individuálně sjednaných dodatků pojišťoven s nemocnicemi absolutně neumožňuje veřejnou kontrolu. Proč zrovna tito mají lepší podmínky a tamti ne? Jsou lepší? Kde jsou na to nějaké relevantní ukazatele?

Takže se dá čekat, že přibude nemocnic, které se nyní ve vlastnictví měst a krajů potácí na hraně propasti s nespravedlivě nastavenými úhradami, a jakmile nebudou moci dál fungovat, tak si je za hubičku převezmou pod křídla soukromí majitelé a z nejasných důvodů získají lepší financování z veřejných peněz?

Mně je primárně jedno, kdo ty nemocnice vlastní. Ale velký problém vidím v neprůhledně a nespravedlivě nastavených platbách od pojišťoven.

Takže ještě jednou: Co čekáte, že se teď bude dít? Je možné, že ta nemocnice nadobro zavře a poslední zhasne?

Pokud ji nikdo nekoupí, tak ano, je to reálný scénář. Lékaři a sestry se o práci bát nemusí, hranice je kousek a tam práci najdou. Co se týče pacientů, jsou ale obavy na místě. Teď v každém případě insolvenční správkyně musí uspokojit věřitele a pak se uvidí. Nemocnici pak snad někdo koupí. A když ne, je ve hvězdách, jak tam stát zajistí svou povinnost obstarat lidem zdravotní péči.

Věřím sice, že není možné, aby tam najednou přijel bagr a zbořil ty domy. Ovšem situace, kdy lékaři a sestry pracují bez výplaty jen za dobré slovo a nemocnice nemá na jídlo pro pacienty, protože dodavateli dlouhodobě neplatila a on dodávky stopnul, ta je neudržitelná. I když nemocnice zavře jen dočasně a někdo ji později s novým majitelem otevře, ty sehrané týmy se dávno rozprchnou. Lepit pak nové týmy s novými lidmi, kteří – co si budeme nalhávat – se do okrajového regionu moc nepohrnou, je pro pacienty nebezpečné. 

A obecně? Očekávám, že se lidé osmělí a padnou první žaloby kvůli nedostupnosti zdravotní péče. Zkrátka bude hůř v regionálním zdravotnictví, ale lidé se stále častěji budou ozývat spolu s tím, jak bude přibývat dalších menších nemocnic, které taky mají finance na hraně a hrozí jim pád. Takže přijde vlna žalob.

Proti komu by pak takové žaloby směřovaly? Vůči městu? Kraji?

Ne, ani jeden z nich nemá za povinnost péči v regionu zajistit. Ta padá na hlavu zdravotních pojišťoven. Ty ovšem u nás zároveň nesmí vlastnit zdravotnická zařízení, takže ony nemají jak naplnit zákonnou povinnost, i kdyby chtěly. V konečném důsledku padá odpovědnost za zajištění péče na stát. Proto mě docela nadzvedlo vyjádření ministra zdravotnictví, který situaci v Rumburku komentoval slovy: „To si tam vyřešte s krajem, my máme zodpovědnost jen za největší přímo řízené nemocnice.“ Což není pravda.

Takže není to tak, že si právníci mnou ruce a už se těší na první žaloby. Mě mrzí, že si nikdo nechce připustit, že garantem péče je i z Ústavy stát, tudíž správný postup by měl být takový, že ministr dohlíží na péči v celé zemi, a když vidí, že se někde hroutí nemocnice, tak zasáhne. A ne že od situace dá ruce pryč. Jsme zkrátka v době zlomu, kdy je už skutečně nezbytně nutné upravit zákony a ideální by bylo smést celý tento náš pokřivený systém a vybudovat jej znovu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud