Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ruské kvazivolby pro mě nic neznamenají, nepůjdu k nim, říká dcera Němcova. Jeho odkaz šíří v Praze

Ruské kvazivolby pro mě nic neznamenají, nepůjdu k nim, říká dcera Němcova. Jeho odkaz šíří v Praze

„Rusko je autoritářské a jeho kvazivolby mě nezajímají. Nemám, koho bych si vybrala,“ prohlašuje ruská novinářka a aktivistka Žanna Němcovová. Dcera zastřeleného politika Borise Němcova ve čtvrtek v Praze otevřela akademické centrum pojmenované po svém otci. Situaci v Rusku vidí spíše skepticky, přesto věří, že ve své domovině jednou zřídí univerzitu.

Na konci února uplynou tři roky od chvíle, kdy v centru Moskvy zazněly čtyři výstřely a byl zavražděn opoziční politik Boris Němcov. Někdejší vicepremiér se postupem času stal hlasitým oponentem Vladimira Putina a vyjadřoval obavy, že jej vládce Ruska nechá zabít. Němcov byl režimu nepohodlný mimo jiné tím, že otevřeně kritizoval ruské počínání ohledně války na východní Ukrajině. Kvůli jeho vraždě si vyslechla verdikt čtveřice mužů, organizátory a objednavatele vraždy se ale podle advokátů Němcovovy rodiny nalézt nepodařilo.

Krátce poté, co si řada Němcovových stoupenců připomene 27. února výročí jeho úmrtí, vyrazí Rusové k prezidentským volbám. Nikdo nepochybuje o tom, že až se sečtou hlasy, vítězem bude znovu Putin. V průzkumech nemá konkurenci. Podporuje ho kolem 70 procent dotázaných. Ostatní kandidáti jsou rádi, že se občas přiblíží desetiprocentní hranici.

Němcovova dcera Žanna nechce odhadovat, co se s Ruskem stane, až Putin z úřadu odejde. Bojí se však, že jeho čtvrté volební období může být horší než ta předchozí, během nichž Rusové začali mimo jiné válčit na Ukrajině. Té navíc v rozporu s mezinárodním právem anektovali Krymský poloostrov.

„Neříkejte tomu volby“

Putin ustál nejen domácí kritiku, s jejímž potlačováním mu vydatně pomáhaly represivní složky, ale také hospodářský propad spojený se západními sankcemi a poklesem cen ropy na světových trzích. 

„Nesmíte tomu říkat volby. To nejsou volby. Jsou to jakési kvazivolby. Politický systém v Rusku je autoritářský. Je to Putinova cesta ke čtvrtému prezidentskému období,“ kritizuje Žanna Němcovová způsob, jakým se o šéfovi Kremlu rozhoduje.

“Otec přesvědčoval lidi, aby dělali, co dovedou. Odvážní mohou jít na mítink, méně odvážní psát příspěvky na Facebook. A pak jsou tu tací, kteří zůstanou odevzdaně sedět doma.“
Žanna Němcovová

Oficiálně si Rusové sice vybírají z osmičky kandidátů, jenže zástupce demokratické opozice mezi nimi chybí. Největšího Putinova kritika Alexeje Navalného státní volební komise do voleb vůbec nepustila. Odůvodnila to jeho trestem za zpronevěru v lesnickém podniku. Podle ruských zákonů se o prezidentskou funkci nemůže ucházet osoba se záznamem v trestním rejstříku. 

Navalnyj proces označil za zpolitizovaný a vyzval k bojkotu voleb. Minimálně Němcovová se chystá zachovat podle jeho slov. Do volební místnosti nepůjde. Mezi zbylými kandidáty si nevybrala.

Žanna Němcovová přebírá květinu od ministra zahraničí Martina Stropnického během otevírání Akademického centra Borise Němcova na Univerzitě Karlově v Praze.Žanna Němcovová přebírá květinu od ministra zahraničí Martina Stropnického během otevírání Akademického centra Borise Němcova na Univerzitě Karlově v Praze.autor: ČTK

„Volby pro mě nic neznamenají, protože známe výsledek. Mezi těmi lidmi, kteří kandidují na prezidenta, nevidím někoho, koho bych chtěla podpořit svým hlasem. To je moje občanská volba a je racionální. Když nevidím nikoho, koho bych mohla svým hlasem podpořit, prostě volit nepůjdu. Nemám možnost hlasovat proti všem,“ praví. 

Sama se z Ruska odstěhovala jen čtyři měsíce po otcově smrti. Dostávala spoustu výhrůžných zpráv, že dopadne stejně jako on, pokud se začne plést do politiky. Jako opoziční novinářka měla navíc beznadějné pracovní vyhlídky.

Vysvětlovat složité věci jednoduše

Nyní může žít svobodněji a ve větším bezpečí. Usadila se v německém Bonnu, spolupracuje s televizí Deutsche Welle a v listopadu 2015 založila nadaci pojmenovanou po svém otci, která má šířit jeho ideály. S cílem vytvořit podmínky pro zlepšení situace v domovině otevřela nadace ve čtvrtek na Filosofické fakultě Karlovy univerzity Akademické centrum Borise Němcova.

Žanna Němcovová
Ruská novinářka a aktivistka. Dcera zavražděného opozičního politika a kritika prezidenta Vladimira Putina Borise Němcova. Po jeho smrti se přestěhovala do německého Bonnu a založila Nadaci Borise Němcova pro svobodu. Na pražské Filosofické fakultě Univerzity Karlovy nyní otevřela po otci pojmenované akademické centrum.

„Máme představu, že budeme pořádat veřejné přednášky, budeme zvát zajímavé lidi z mnoha oblastí. Věřím, že sem budou jezdit ti nejlepší lektoři. Chci celou věc ovlivňovat i prakticky. Využiji k tomu i své novinářské dovednosti,“ popisuje plány Žanna.

Výstupem centra mají být přednášky, analýzy, vědecké konference a videomateriály publikované na Youtube. Úkolem je zachovat kritické myšlení v ruské společnosti. 

„Chtěla bych jednoduchým jazykem vysvětlovat publiku složité věci. Můj otec to uměl a já bych v tom chtěla pokračovat. Chci, aby se lidé jako moje mladší sestra o tyto věci zajímali. Sestra je aktivní. Chodí na Navalného demonstrace, zabývá se ochrannou lidí u soudu. Takových lidí musí být co nejvíce. Nejsem příznivcem teorie malých činů. Vždy se koukám na reálný dopad věcí. Otec přesvědčoval lidi, aby dělali, co dovedou. Odvážní mohou jít na mítink, méně odvážní psát příspěvky na Facebook. A pak jsou tu tací, kteří zůstanou odevzdaně sedět doma,“ vysvětluje.

První krok k vlastní univerzitě

Osobně povede letní školu žurnalistiky a kulturních studií. Na ni chce zvát novináře z Ruska, ale také ze zahraničí, kteří se Rusku v rámci své práce věnují. Němcovová tvrdí, že je důležité, aby se zdokonalili v investigativní práci.

Prahu před Bonnem upřednostnila kvůli spolupráci s Karlovou univerzitou, která jí ze srovnání vyšla jako méně konzervativní než německé instituce. Druhým důvodem byla velká ruskojazyčná komunita, na kterou bude moci působit. „Mnoho ruských studentů navštěvuje Karlovu univerzitu, spousta lidí tady žije. Nejsou to jen Rusové, ale také Ukrajinci. Je to to správné místo, správná lokalita. Můj sen je jednou mít tento institut v Rusku a také to uděláme,“ říká nadšeně.

Žanna Němcovová během otevírání Akademického centra Borise Němcova na Univerzitě Karlově v Praze.Žanna Němcovová během otevírání Akademického centra Borise Němcova na Univerzitě Karlově v Praze.autor: ČTK

Kdy ale svůj sen uskuteční, si zatím netroufá odhadnout. Nevěří, že by se tak stalo v brzké době. Naplňování otcových ideálů je dle jejích slov během na dlouhou trať. Je ale šťastná, že se jí daří držet jeho odkaz při životě. A pomáhají jí při tom tisíce lidí z celého světa. 

Malé cíle si ale před sebe neklade. „Tohle je první krok k založení Univerzity Borise Němcova. V Rusku jsou problémy s akademickou svobodou, proto je důležité mít tyto instituce. Potřebujeme toto centrum jako výzkumné místo, které bude vysvětlovat komplikované věci jednoduše a bude atraktivní pro široké publikum i mimo akademické kruhy,“ uzavírá Žanna.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1