Serial Killer podruhé: norské i české premiéry, ale i Fila nebo Klusák, láká Zlatušková | info.cz

Články odjinud

Serial Killer podruhé: norské i české premiéry, ale i Fila nebo Klusák, láká Zlatušková

Kamila Zlatušková není už druhým rokem pouze režisérkou a producentkou, nýbrž také zakladatelkou a ředitelkou mezinárodního festivalu televizních a online seriálů Serial Killer, jehož druhý ročník se uskuteční na sklonku září v Brně. Jak se člověku přihodí, že založí filmový festival? A jak dlouhá cesta je mezi nápadem a jeho realizací? A v čem bude letošní druhý ročník jiný oproti tomu loňskému pilotnímu? Nejen o tom s ní hovořil reportér INFO.CZ Vratislav Dostál.

Jak se stane, že člověka napadne založit festival?

Už v televizi jako producentka jsem zjistila, že se u nás televizní tvorba ani zdaleka nereflektuje tak, jak by si zasloužila. Když pominu specializované konference, které se povětšinou konají na univerzitách, tak zde byl vcelku velký problém vidět kvalitní věci a diskutovat o nich. Zároveň jsem ale viděla na příkladu skvělého festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, že je to mimořádně důležitá platforma pro přemýšlení o filmu a televizi a zároveň prostor pro poznávání nových lidí a zážitky všeho druhu.


Jedna věc je, že člověk dostane nápad. Úplně jinou disciplínou je ale něco takového realizovat, uvést ideu do praxe. S čím jsi do toho šla a co tě nejvíc v tomto ohledu zaskočilo?

Kdybych věděla, co vím dneska, tak bych do toho určitě nešla. Je to jízda na tobogánu, obrovský adrenalin. Protože neexistuje víceletá strategická podpora akcí tohoto typu, tak nejen já, ale téměř všichni organizátoři podobných akcí, čelíme psychicky náročným situacím, kdy často do poslední chvíle není jasné, s jakým rozpočtem lze pracovat.

I mě se stalo, že mi firma slíbila generální partnerství, záhy se tam vyměnilo vedení a původní dohoda padla pod stůl. Jindy se zase stane, že se změní pouze několik lidí v marketingovém oddělení a tím pádem také jejich strategie. Anebo je několik měsíců paralyzované ministerstvo kultury a tudíž není schopno vydávat kvalifikované rozhodnutí, dokonce tam ani nemůžeš najít kompetentního partnera, se kterým by se mohla situace řešit. To vše jsou pochopitelně hluboce frustrující zkušenosti.

Zároveň je v tom ale také obrovská radost. Je to ve zpětné vazbě domácích tvůrců, od lidí, kterých si nesmírně vážím. Máme ale také velmi pozitivní ohlasy od lidí ze zahraničí. A to i ze zemí, které si již prošly televizní transformací, stejně jako od těch, které lze považovat za evropské televizní lídry. Tím myslím především Skandinávce a Brity. A je to pro nás také velká motivace.

Před týdnem jsem náš festival třeba prezentovala na semináři finské televize YLE, podporuje nás také švédská televize SVT, která loni koupila do vysílání vítěze našeho festivalu a chce v tom pokračovat systematicky. Máme rovněž oficiální partnerství s jedním z nejlepších televizních festivalů v Británii, což je TV Fest Edinburgh, zájem o spolupráci vyjádřila BBC, britský analytický server pro dramatiku K7 nás označil jako akci, kterou by si západoevropští profesionálové neměli nechat ujít. To je vždy silný impuls v tom pokračovat dál.

Pokud bychom se ale vrátili k nám domů: když jsi začínala a postupně jsi obcházela rozličné instituce od brněnského magistrátu po třeba ministerstvo kultury s tím, že chceš založit nový festival, jak na to reagovali?

Měla jsem štěstí, a byl to také jeden z důvodů, proč jsem do toho šla. Myslím tím jednoznačnou podporu od města Brna. V podstatě mohu říct, že kdyby tehdy nebylo města Brna, nerozjela bych to.


Tím myslíš tehdejšího primátora Petra Vokřála…

Petra Vokřála a Matěje Hollana, který mu dělal náměstka pro kulturu. Z obou jsem měla ihned dojem, že chápou, o čem mluvím a že mají důvěru v moje schopnosti. Pokud si to pamatuji přesně, Petr Vokřál mi tehdy dokonce říkal, že je rád, že jsem se vrátila do Brna. Předtím jsem totiž pracovala jako proděkanka FAMU a hledala způsob, jak se vrátit do Brna. No, a protože jsem odešla z České televize, tak jsem přímo v Brně nenacházela uplatnění ve svém oboru.  

A pokud jde o ostatní aktéry a partnerské organizace?

Je to o obrovském množství schůzek, prezentací, konferencí, networkingu. Je to nekonečné množství náhodných i plánovaných setkání s lidmi, kteří by do celé věci mohli být tak či onak zainteresovaní. A taky vypisování obrovského množství rozličných papírů a žádostí. Je pochopitelně nutné, aby se ten festival mohl opřít o institucionální podporu. Letos nám vyšly všechny zahraniční granty, o které jsme mohli jako tak mladý festival žádat, věřím, že příští rok to bude ještě lepší.

A je efektivnější hledat podporu u soukromých firem, anebo spíše u veřejných a státních institucí?

Dělala jsem to půl na půl. Je ale fakt, že u komerčních partnerů může být složité protnout oboustranná očekávání. A má to ještě jedno úskalí: pokud člověk není přímo z byznysu, chvilku trvá, než si najde tu správnou cestu k těm správným lidem. V zásadě ale mohu říct, že to proběhlo hladce, třeba partnerství s Komerční bankou funguje skvěle, děláme s nimi program pro studenty. Samozřejmě jsem ale také odeslala stovky e-mailů, na které jsem nikdy nedostala odpověď. Závěr je ale jasný: každé partnerství musí být vybudované na základě důvěry, jinak je to trápení.

Jak dlouhý čas uplynul mezi prvotním nápadem a pilotním ročníkem festivalu?

Pilotní ročník vznikal v relativně krátkém čase. V lednu jsme dostali první peníze na účet, už v květnu se akce konala. Je ale fakt, že přípravy běžely již na podzim.

Jedna věc je vytvořit festivalu finanční zázemí, druhou pak mít kvalitní materiální infrastrukturu. Kinosály, promítací a zvukovou techniku, konferenční sál a podobně.

Samozřejmě to ale s tou finanční stránkou souvisí, protože já jsem nechtěla dělat festival v brněnském multiplexu. Důvod je prostý: vybudovat tam dobrou atmosféru je pro akci tohoto typu nemožné. Nabízelo se třeba také výstaviště. Jenomže když se mi celý ten nápad v hlavě rodil, říkala jsem si, že to musí být v centru Brna, které v posledních letech neskutečně ožilo. Bylo mi záhy jasné, že to budu chtít propojit. Navíc máme dostatek možností pronájmu kvalitní techniky, takže s určitou nadsázkou jsme schopni udělat kinosál téměř z čehokoli.

Takže na kolika místech se celá akce nakonec koná?

Hlavní kino festivalu je Scala. Další kinosál děláme z Divadla Bolka Polívky, jsme v NoArtu. Další program pro veřejnost máme v sále kavárny Trojka a přilehlém nádvoří. Projekci a program pro televizní profesionály v angličtině máme také v krásných horních prostorách Tržnice Brno na Zelném trhu.

Pokud jsi hovořila o minulé politické reprezentaci v Brně, jak na to navázala to současná?

Bezproblémově. Dostali jsme záštitu od primátorky Markéty Vaňkové, podporuje nás také po celou dobu radní pro kulturu Marek Fišer. Opakuju to stále dokola, nebýt města, akce neexistuje, ten vstupní impuls byl zásadní. Pochopitelně ale usilujeme o to, abychom nemuseli spoléhat jen na jeden nebo dva zdroje.

Už první ročník – pokud jde o kvalitativní kritéria – jsme dělali dost nekompromisně, což by nám mělo snad už příští rok umožnit – a doufám, že to nezakřiknu – dosáhnout na jeden z nejprestižnějších zahraničních fondů, na Kreativní Evropu. Beru to jako ocenění i závazek.

A cíl je jasný: přinášet hlavně kvalitu, proměnit situaci na televizním trhu, překonat předsudky o východní Evropě jako regionu telenovel, povzbudit naše tvůrce a propojit je lépe s jejich západoevropskými protějšky. A samozřejmě také přinášet divákům nevšední zážitky a unikátní premiéry s přítomností tvůrců.

Tak mi pověz, jaká byla a je tedy ambice festivalu, pokud jde o samotnou produkci? Podle čeho si vybíráte, koho sem zvete, a co lidem budete promítat?

Uvedu příklad: loni jsme všude anoncovali, že v premiéře uvedeme nový skvělý český seriál, o kterém se bude všude mluvit. Byl to seriál Most! Měla jsem přitom nabídky na premiéry jiných českých seriálů s řadou filmových hvězd, rozhodla jsem se ale pro Most. To asi nejlépe ukazuje, o co nám šlo, jde a vždy půjde.  

V čem bude letošní ročník podobný, a v čem jiný oproti tomu loňskému?

Jiný bude v tom, že se na festival efektem sněhové koule nabaluje celá řada renomovaných osobností, díky kterým máme větší přístup k atraktivním novým titulům. Letos budeme mít například dvě zcela unikátní norské premiéry, naši diváci je uvidí dřív, než publikum v Norsku. Opět budeme mít i dvě skvělé české premiéry. Seriál Viktora Tauše, který je plánovaný na rok 2020, seriál HBO Bez vědomí, který bude v televizi uváděn 17. listopadu.

Třetí unikátní premiéra bude ambiciózní projekt internetové Mall TV, což je seriál o kyberšikaně. Dále budeme mít letos, nadupanější program v profesionální sekci, účast potvrdila řada ředitelů evropských televizí nebo šéfů slavných televizních festivalů jako je francouzská Series Mania nebo Berlinale Drama Series Days.

Osobně se pak asi nejvíc těším na severské komedie, kterých bude také několik. Letos bude také nová sekce „S Killerem do Trojky“, půjde o cyklus debat a přednášek v kavárně Trojka. Uvedeme tam třeba první Romský sitcom, Kamil Fila tam bude mít přednášku o zombie tématice v seriálech, Pavel Klusák zase o fenoménu Dietl. Budeme tam mít taky skvělou přednášku o LGBT v seriálech nebo diskusi youtuberů o seriálech pro teenagery.

Jak vlastně zkušenost se založením festivalu proměnila tvůj názor na české televize? Tím myslím nejen veřejnoprávní, ale i ty komerční: v jaké jsou podle tebe nyní kondici?

Já nepochybuju o jejich kondici. Myslím si ale, že tady převažuje velká opatrnost: kdo nic neriskuje, nic nezíská. Je to spíš taková údržba. A já si myslím, že bychom tu ambici mohli a měli mít mnohem větší. Máme na to.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud