Ukradené děti, díl 7. Občas jsou to rodiče, kdo dbá na zájem svých dětí nejméně, říká odbornice | info.cz

Články odjinud

Ukradené děti, díl 7. Občas jsou to rodiče, kdo dbá na zájem svých dětí nejméně, říká odbornice

Vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví MČ Praha 11 Gabriela Hostomská se ve své praxi setkává zejména s případy rodičů, jimž se dohoda o porozvodovém uspořádání nedaří. Jak se inspiruje Cochemským modelem, co si myslí o střídavé péči a jak pružný je podle ní současný právní systém v opatrovnických otázkách? To se dozvíte v 7. části cyklu INFO.CZ Ukradené děti

Často se operuje s tzv. nejlepším zájmem dítěte – dělá to zákon, soudy, OSPOD i rodiče. Jak jej interpretujete a v praxi s ním operujete vy na vašem pracovišti?

Já osobně si to vykládám dvojím způsobem: jednak jde o zájem dítěte obecný, tedy jak o něm hovoří zákon, judikatura a jednotlivá soudní rozhodnutí a jak se na to ve svých podáních odvolávají advokáti. To jsou obecné teze, které asi nejlépe vymezuje Úmluva o právech dítěte a které jsou zakotveny v právních předpisech. Pro potřeby naši práce se pak já sama snažím akcentovat přísně individualizovaný zájem podle konkrétního nezletilého dítěte a jeho rodiny. Je na to hezký příklad se střídavou péčí: zákon ji v nové podobě postavil na roveň všem ostatním způsobům péče o dítě, neznamená to ale, že je vhodná v každém případě, pro každé dítě a každé rodiče. Zásadní obecný zájem sice říká, že dítě má právo na péči obou rodičů, rodiče mají právo se s dítětem stýkat a pečovat o ně, na druhou stranu střídavá výchova pro mě už třeba obecným zájmem není; je součástí zájmu individuálního. To, zda je pro konkrétní rodinu vhodná, pak záleží na průběhu jednání s rodiči, terénní sociální práci, skutečnostech, které vyjdou najevo před soudem, v mnoha případech i na výsledcích znaleckého posuzování.

Zastáváte názor, že u rodičů, kteří spolu nejsou schopni funkčně komunikovat, nemá střídavá péče smysl?

Myslím si, že to dlouhodobě nemůže fungovat. Lze ji nařídit, lze ji i nějak vymáhat, zpravidla ke škodě dítěte, protože pokud dojde výkonem rozhodnutí k odebrání nebo pravidelnému odebírání dítěte, negativně se to na něm podepíše. Z dlouhodobého hlediska taková situace podle mého dítěti nepřináší žádný benefit.

Gabriela HostomskáGabriela Hostomskáautor: Info.cz

Máte takovou zkušenost konkrétní z praxe?

Ano, už mám i konkrétní zkušenost z praxe. V současné době si zákon všichni vykládají tak, že preferuje střídavou péči. To ale není pravda. Když se začtete do judikátů nebo do zákona a komentáře, nakonec vždycky najdete individualizaci konkrétního případu dítěte. Obecné soudy mohou vynaložit největší námahu při úpravě péče o děti, nemohou ale samy o sobě vytvořit dítěti harmonické prostředí a naplnit jeho potřeby a zájmy. Neboli když jsou rodiče rozhodnuti vést válku a nespolupracovat, není na této planetě soudu, který by je k tomu přiměl.

Říkáte, že u střídavé péče byste volila vždy individualizovaný postup. Co rovnocenný nárok rodičů na dítě, potažmo tedy nárok dítěte na oba rodiče? Řadila byste je mezi nejlepší zájem dítěte?

Rozhodně, ale zase spíše po obecné stránce. Konkrétní potřeby bych sledovala opět u konkrétního dítěte: jaké má potřeby styku s otcem a matkou. Jakékoli zobecnění podle mě skončí u toho, že jsme lidské bytosti – a dvě stejné lidské bytosti neexistují. Druhá věc je, že bych v této otázce lehce akcentovala spíš práva dítěte než práva rodičů. Tohle musíme ostatně dělat i jako opatrovníci. Rodiče si mnohdy stěžují, že jsme proti nim podjatí a nehájíme jejich zájmy. Na to existuje další hezký judikát: soudci městského soudu nám v něm přímo říkají, že tu nejsme od toho, abychom hájili zájmy rodičů, ani od toho, abychom poslouchali co chtějí nebo nechtějí oni, ale od toho, abychom zjistili, co je nejlepší pro dítě, potažmo participačním principem zjistili, co si přeje samo dítě. Potom se během řízení může zdát, že jsme zaujatí v neprospěch jednoho z rodičů jednoduše proto, že zájmy rodiče a dítěte se mohou v konkrétním případě velmi masivně rozcházet.

Stojí dítě obvykle o rovnoměrný kontakt s oběma rodiči?

Ano, většinou to tak je. Dítě je nevinný účastník války, který má rád oba rodiče a chce si zachovat kontakt s oběma. Jedna z nejhorších věcí, které můžete dítěti udělat, je rozbít mu domov. Ať už jeden z rodičů odejde, nebo se odstěhuje i s dítětem, jde o to, o čem vlastně ta předchozí právní úprava a předchozí náhled na problematiku hovořily jako o potřebě stability výchovného prostředí. Nejlepší je samozřejmě to mezi otcem a matkou v domácnosti, ve které panují slušné vztahy. Děti jsou rády, když neztratí jednoho z rodičů, ale důležité je pro ně i to, když mají po rozchodu rodiče alespoň neutrální postoj vůči sobě navzájem. Když své dítě neničí očerňováním toho druhého, nebo zatahováním do dospělých sporů stylem „podívej se, co mi udělal“. Rolí rodičů je před tímto dítě chránit. My jsme ale opakovaně konfrontováni s tím, že občas jsou to právě rodiče, kdo dbá na zájem svých dětí nejméně.

Rozpoznáte, je-li dítě takto manipulováno některým z rodičů? A pokud ano, jakým způsobem to dál řešíte? Před chvílí jste říkala, že většina dětí stojí o rovnoměrný kontakt s oběma rodiči, co ale děláte, když se v praxi třeba setkáte s dítětem, které bude tvrdit, že chce být raději s maminkou, ale vy budete mít pocit, že ho tím ta maminka spíš naočkovala?

Pokud si něco takového myslíme, vyžaduje to samozřejmě odborné posouzení. Můžeme mít nějaký pocit nebo odhad, ale informace o manipulaci ze strany jednoho nebo druhého rodiče dostáváme od odborných zařízení nebo znalců, od dětského krizového centra nebo dětského psychologa. Většina OSPODů svého psychologa nemá, a nemá ani možnost tu situaci bezprostředně řešit zaměstnancem obce nebo externím pracovníkem. Dětských psychologů je málo, psychiatrů ještě méně, takže s tím je trochu problém.

Snažíte se o interdisciplinární spolupráci OSPODu s dalšími institucemi, které rozhodují o definitivní podobě porozvodového styku rodičů s dítětem? Jak to v praxi vypadá? Troufla byste si to srovnat s obecnou praxí?

Na srovnání si asi netroufnu, ale v zásadě musím znovu říci, že je to velmi individuální. Jsou rodiny a děti, které řízením projdou z hlediska kontaktu s oběma rodiči bezproblémově. Rodiče respektují svoje rodičovské role navzájem, dohodnou se bez problému o styku i financích. Tyhle případy se k nám ale většinou vůbec nedostanou. Máme je samozřejmě v evidenci, ale pokud od nás rodiče nic nepotřebují, řešíme spíš problematické kauzy. Asi bych měla zdůraznit, že akcentování vlastních zájmů nahlížím jako přirozené, každý si nakonec hledí svých zájmů a hledisek. V případě problematických rodin je to ale bohužel hodně vyostřeno tím, že si svých zájmů hledí oba rodiče v extrémní míře. Tam pak vstupují do hry další účastníci soudního řízení; jako svědci mohou být vyslýcháni například rodinní příslušníci. Vstupuje do toho znalec, spolupracujeme se střediskem výchovné péče, s pedagogicko-psychologickou poradnou, s dětským krizovým centrem, s neziskovými organizacemi, které se věnují práci s rodinami. U těch složitých případů tedy interdisciplinární spolupráce je, a často je to dobře vidět, když se svolá případová konference, kdy nás u stolu nad konkrétním problémem sedí třeba 20. Není tomu tak ale vždycky a ne všechny naše spolupracující organizace se účastní každého případu.

Participuje nějak samotné dítě na procesu, který se ho bytostně týká? Jakou roli hraje jeho věk?

Vodítko nám dává právní úprava, dříve to byl jeden paragraf Zákona o rodině, teď je to rozvedeno do dvojí podoby. Dítě má jednak právo na to, aby s ním rodiče sdíleli svá rozhodnutí, pokud se to týká volby školy a povolání, na druhé straně má právo být slyšeno v řízeních, kde se jedná o jeho zájmech. V novém občanském zákoníku je paragraf, který stanovuje věkovou hranici 12 let, kdy by mělo být dítě slyšeno soudem v řízeních, kde se jedná o jeho další výchově. Není to ale přísně kogentní ustanovení: pokud dítě vykazuje větší rozumovou a mravní vyspělost než je obvyklé vzhledem k jeho věku, může soudce přistoupit k nějaké podobě slyšení i u mladších dětí. Občanský právní řád dává v průběhu řízení také možnost soudci zjistit názor dotčeného dítěte, ať už prostřednictvím OSPOD, nebo třeba i rodičů. Názory na to, jak by měly soudy postupovat, se různí, ale v každém případě se dnes už jedná o rozšířenou právní úpravu participačního principu. Otázka druhá je, jestli takové vtahování do soudního jednání dítě nepoškozuje, zda by mělo rodiče vidět u soudu a sledovat, že vystupují antagonisticky, zda by se ho měli opakovaně vyptávat znalci, sociální pracovnice apod. Opět jsme u individuálního posouzení, co konkrétní dítě ještě unese.

V Cochemské praxi se klade velký důraz na včasnou edukaci rodiče. Pracujete s ní i vy? Říkáte rodičům dopředu, jaký dopad může mít vyhrocování sporů na jejich dítě a podobně?

Já jsem se s Cochemskou praxí začala seznamovat asi před dvěma lety. Pochopila jsem, že by to mohla být cesta, jak většinu rodičů dovést ke smírnému řešení a dohodě. Měli jsme tu na toto téma i seminář a většina kolegyň se s touto praxí ztotožnila. V okamžiku, kdy by obvodní soud pro Prahu 4 projevil zájem o užší spolupráci, jsme připraveny s tím okamžitě pracovat. Už nyní se snažíme například nejednat s rodiči individuálně, ale zvát si oba najednou, nesepisovat jim návrhy a i jinak s nimi pracovat podle zásad Cochemské praxe. Už několikrát to mělo dobrý výsledek a rodiče šli k soudu s předem připravenou dohodou. Zatím se mi ale nepodařilo proniknout k vedení obvodního soudu, abych zjistila, jestli o tom vůbec vědí a tuší, co by to obnášelo a zda by byli ochotni k interdisciplinární spolupráci. Tlak soudu je podle mě v tuto chvíli vůči rodičům veden špatným směrem, a k dohodě je obvykle nevede.

Jedním z dalších pilířů Cochemské praxe je rychlost celého procesu. Jak byste v tomto ohledu byli schopni pracovat vy? Máte kapacity na to, abyste rodiče „odbavovali“ rychle?

Kdybychom byli plně personálně obsazeni, byli bychom schopni to zvládnout. Když rodiče zavolají, jsme obvykle schopni jim nabídnout termín do týdne. Popravdě řečeno si ale neumím představit takové zařízení, které by v tuto chvíli vytvořilo pro soudce „časovou kapsu“. Pokud to ale šlo u pana doktora Poláka v Novém Jičíně, mělo by to jít i jinde. Soudce by si to musel zorganizovat jinak, to už ale není moje práce.

U nás se často říká, že „dítě patří k matce“. Souhlasíte s tím? Jaké problémy takový přístup generuje?

Já osobně souzním se stereotypem, že dítě je obou rodičů a potřebuje oba. V rámci své práce se snažím o to, aby tento předpoklad zůstal v maximální možné míře zachován. Mizerný rodič může být matka i otec, stejně jako skvělý rodič. U těch úplně nejmenších dětí, u kojenců zhruba do jednoho roku, je přirozená biologická prevalence matky, řešili jsme i případy časně osiřelých dětí, u kterých otec velmi zdatně převzal péči. Když byl v roce 1963 přijat zákon o rodině, vycházelo se z úplně jiných premis: otec zaopatřující dítě byl nevídaný jev, na mateřskou mohla jít jen žena; rodičovská dovolená přišla až po revoluci.

Obory, které se zabývají rodinou, jsou tradičně více obsazeny ženami. Míváte zkušenost s tím, že k vám matka dorazí s a´priorním přesvědčením, že jako ženy budete stát automaticky na její straně?

Už jsem zmiňovala, že většina rozvádějících se rodičů se nějakým způsobem dohodne. Ze socioekonomických důvodů často dospějí k tomu, že si řeknou, že nejvýhodnější pro všechny bude, když se bude matka starat o dítě, otec bude platit výživné a brát si dítě dejme tomu jednou za 14 dní. Většinou to tedy bývá pragmatické rozhodnutí dané tím, že ti lidé spolu žili, znají vzájemně své podmínky a válku vést nechtějí. Chtějí vyřešit rozvod a s ním spojené trauma a posunout se dál. Příklon pracovnice k jednomu z rodičů může pak být dán spíše dlouhodobou spoluprací s rodinou. Když některý spor trvá třeba dva roky, poměrně dobře se s rodinou a jejím prostředím seznámíte.

Jak je možné, že existují desítky, možná stovky případů, kdy se – zejména otcům – dlouhá léta nedaří se domoci styku s dítětem, přesto, že některým z nich pravidelný styk jasně vymezil soud?

Má odpověď bude pouze spekulativní. Kořeny bych hledala nejspíš hluboko v minulosti. Když se podíváte na už zmiňovaný zákon o rodině z roku 63, je tu zajímavá souvislost. Dlouhou dobu tady pod vlivem tehdejší judikatury a stanovisek psychologů, pedagogů a dalších odborníků panovala nepsaná zásada požadavku stálosti výchovného prostředí. Ať se děje co se děje, musí to dopadnout tak, že dítě bude mít jedno stálé výchovné prostředí. Domnívám se, že společnost se s tím nějakým způsobem sžila, bylo to přijato do obecného právního povědomí: dítě po rozvodu je prostě v péči matky, a jen ve výjimečných případech, kdy je u matky nějaká patologie, to může být otec. V tomto směru to bylo velice rigidní právní dílo. Ve společnosti existuje jakési právní vědomí, které se mění velmi pomalu. Je tedy nepochybně pravda, že docházelo a dochází k tomu, že spousta otců se nemohla kvalifikovaně domoci svých práv, protože legislativa neumožňovala soudům nebo orgánům péče o dítě zakročit jinak, nežli nástrojem násilného odebírání dítěte, které jeho psychiku nepochybně poškozuje. Otec, který vidí takovou scénu exekučního odebírání dítěte, a rozhodne se, že raději rezignuje na svá práva a zvolí „sociální smrt“, je podle mého názoru milujícím rodičem.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí druhého dílu

Články odjinud