Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ukradené děti: příběh druhý. Když Adam přestal platit výživné, ztratil i přístup k dětem

Ukradené děti: příběh druhý. Když Adam přestal platit výživné, ztratil i přístup k dětem

Adam a jeho bývalá partnerka začínali jako klasický mladý pár. Jak se stalo, že skončili u hádek, fyzického násilí a exekucí a jejich dcery musí na prahu dospělosti složitě hledat přetržené pouto s otcem? Je neplacení alimentů dostatečný argument k odříznutí dětí od otce? Přečtěte si druhý příběh z cyklu Ukradené děti.

Svou někdejší partnerku jsem potkal náhodou, začátkem 90. let na jedné kulturní akci. Byla to velmi hezká žena, a přestože by mě to tehdy na začátku večera ani nenapadlo, nakonec jsme ještě ten den skončili u ní doma. Ačkoli byla o čtyři roky starší a bylo jí už skoro 30, byl jsem jejím prvním sexuálním partnerem. Později jsem zjistil, že měla za sebou nelehkou událost z dospívání, kdy ji sexuálně obtěžoval její otec. Myslím, že se to dost podepsalo na její psychice. Zažil jsem, co může taková věc udělat s duší ženy.

Postupem času jsme spolu začali chodit a nakonec i bydlet, což trvalo zhruba 5 let. Naše soužití ale nikdy nebylo příliš harmonické. Když mi bylo 30, čekali jsme první dítě, které přišlo neplánovaně.

První těhotenství jsme dost prožívali, hledali jsme vhodnější bydlení a já si uvědomil, že budu muset být mnohem zodpovědnější než dřív. U porodu mě partnerka chtěla mít u sebe. Byl to úžasný zážitek a oba jsme byli šťastní. Žena ale byla hodně úzkostlivá, takže poporodní péče ji psychicky velmi vyčerpávala. Tehdy také začaly naše vážnější konflikty. Měla pocit, že je mi jedno, v jakém stavu se nachází, vyčítala mi, že jsem ji „v tom nechal“. K tomu se přidala i určitá žárlivost a ukřivděnost. Svou roli hrálo i to, že její maminka bydlela daleko a vztahy nás obou s mojí matkou nebyly úplně ideální.

Problémy se postupně střádaly. Nikdy jsme se nevzali a partnerka, zvyklá na tradiční role, se kvůli tomu cítila jako svobodná matka a vnímala to jako nedůstojné postavení. Žádost o ruku jsem „prováhal“. Vztah se začal rozpadat čím dál víc a naše hádky byly čím dál častější. Když jsme později čekali druhé dítě, také neplánované, byl vztah natolik poškozený, že se žena vdávat už ani nechtěla. Během těhotenství mě k sobě partnerka přestala úplně pouštět. Ale byl jsem i u druhého porodu a pamatuji si z něj na pocit totálního štěstí a vzájemného propojení.

V té době jsem měl prosperující firmu a vydělával tolik, že partnerka mohla být doma s dětmi a věnovat se jim, což jsme si oba přáli; mezi dcerami je čtyřletý rozdíl, a partnerka tak přešla z jedné rodičovské dovolené na druhou. Pořídili jsme si i nový, větší a dobře zařízený byt, měla své auto a nemusela řešit žádné provozní náklady. Naše vztahy se ale bohužel dále zhoršovaly a k častým hádkám přibyly bohužel i občasné vzájemné fyzické potyčky. Ona na to reagovala čím dál větším odtažením se, já naopak naléháním na to, abychom to nějak řešili, což ale jen zvyšovalo celou konfliktnost situace. To nakonec vedlo k úplnému odcizení. V něm jsme fungovali jako rodiče celý další rok a já byl čím dál víc frustrovaný.

Dnes bych to řešil jinak, tehdy jsem ale skončil na seznamce, kde jsem potkal svou tehdejší milenku. Cenil jsem si na ní hlavně toho, že mi dávala pozornost, kterou jsem postrádal: znovu jsem se cítil chtěný a milovaný. Začal jsem se s ní scházet a partnerka na to časem pochopitelně přišla. Když o mě začala znovu „bojovat“, zafungovalo to, a já si uvědomil, že k ní chci zpátky. S milenkou jsem vztah ukončil, ale nevěra znamenala definitivní konec vztahu se partnerkou, která se přes ni podle vlastních slov nikdy nepřenesla. Vztah se znovu dostal do ošklivé fáze plné hádek a napadání, kterým byly později přítomné i děti. Tím jsme oba trpěli a utvrzovali se o to víc v nenávisti k druhému.

Když bylo mladší dceři zhruba 8 let, rozešli jsme se definitivně. Začali jsme řešit majetkové vyrovnání a já jsem chtěl střídavou péči. Z té měla žena panickou hrůzu. Tehdy jsem ale děti ještě docela vídal. Od návrhu „střídavky“ jsem nakonec, i na žádost dětí, upustil, ale zároveň jsem od začátku věděl, že nechci soudně stanovený model „jednou za 14 dní na víkend“. Doufal jsem, že to zvládneme řešit operativně a že si budeme navzájem vycházet vstříc.

V té době už byla v našem sporu aktivní i tzv. sociálka. Partnerka ji zkontaktovala a přišla tam se svou verzí příběhu. Navíc měla velkou oporu i v naší kamarádce, která na tom odboru pracovala a velmi dobře tudíž znala podmínky i poměry.

Byt jsem už dříve na partnerčinu žádost přepsal na ni, v dobré víře, že to bude vnímat jako mé odhodlání to mezi námi vyřešit, a že jí důvěřuji. Kvůli partnerským konfliktům jsem se ale plně nevěnoval své firmě, takže v té době čelila finančním problémům. Partnerka přesto požadovala poměrně vysoké výživné. Stálé bydlení jsem tehdy dosud neměl, takže jsem ani nepožadoval úpravu styku s dětmi: stál jsem jen o to, abych je mohl pravidelně vídat. Komunikace s partnerkou začala být v té době prakticky nemožná – odmítala mě vidět osobně i se na čemkoliv domluvit.

Sama odstoupila od naší původní, pouze ústní, dohody ohledně vyrovnání se za byt, teď již převedený na ni a i dohody o mém návrhu na nižší výživné – s tím že když budu moci, zaplatím více. Navštívil jsem tedy po čase příslušné oddělení OSPOD. Jeho pracovnice vůči mně byla zpočátku poněkud obezřetná, nakonec jsme se ale dokázali dohodnout na všem včetně adekvátní částky výživného, kterou jsme chtěli navrhnout partnerce. Večer před soudem pracovnice OSPODu volala, že ji konečně zastihla, a že partnerka s částkou souhlasí. Druhý den u soudu se ale ukázalo, že nic z toho neplatí a partnerka se vrátila k částce původní.

Souběžně s tím mi stále vyhrožovala, že vezme děti a odjede s nimi bydlet ke své matce do 300 km vzdáleného města. Toho jsem se opravdu děsil, protože by to znamenalo dramatické omezení možnosti je vídat. Zpočátku jsem je nicméně celkem pravidelně vídal každý druhý víkend, plus občas jednu další středu v měsíci.

Vlastní bydlení jsem sice neměl, ale podmínky pro děti ano. Potkal jsem totiž jinou ženu, zamiloval se, přestěhoval se k ní do nedalekého města a nakonec jí představil i obě dcery. Překvapilo mě a byl jsem šťastný, že k sobě navzájem našli velmi rychle cestu a dodnes k ní občas jezdí, přestože i s novou partnerkou jsme se nakonec rozešli.

A právě tehdy nastal zlom. Když expartnerka zjistila, že se vracím zpátky do původního bydliště, začala mě od dcer izolovat čím dál víc. Já si přitom našel bydlení záměrně tak, aby bylo co nejblíže školám, kam dcery chodí. Zařídil jsem jim pokoj a pracovní stůl a doufal, že teď už to začne fungovat. Jenže se stal pravý opak. Dcery jsem prakticky přestal vídat, dolehly oba partnerské nezdary a čím dál silnější tlak na plnění finančních závazků a dostavily deprese. Přestal jsem být schopen pracovat, platit nájem i výživné a z bytu jsem dostal výpověď.

Děti jsem v té době neviděl nejprve celé týdny, pak už měsíce. Když jsem jednou viděl z okna dceru, jak jde ze školy, vyšel jsem ven a došel jí na zastávce. Tvářila se rozpačitě až vylekaně. Expartnerka mi pak volala a tvrdila, že na děti „číhám“. A že pokud by se to opakovalo, „bude nucena“ to řešit jinou cestou, čímž myslela nahlášení na policii.

Kdykoli jsem od té chvíle projevil o děti zájem, tvrdila mi, že mě vidět nechtějí. Jim zase vykládala leccos nehezkého o mně, takže mě pravděpodobně opravdu ani vidět nechtěly.

Dál jsem bohužel neplatil výživné, za rok 2011 prakticky vůbec nic, takže jsem byl podmínečně odsouzen. Brzy jsem ale pochopil, že je to cesta do pekel a vzchopil se. Našel jsem si podnájem a prostor k podnikání, půjčil si peníze a připravoval rozběh firmy. V tu chvíli mi ovšem přišla exekuce na výživném. S řádnou exekuční přirážkou. Cítil jsem se zcela v pasti. Bez účtu podnikat moc nejde. A jiný by si exekutor brzy zjistil.

Přestože jsem měl jasně uvedenou adresu, mail i telefon, „sociálka“ mě nezkontaktovala ani jednou. Expartnerce oproti tomu rovnou doporučili, aby podala trestní oznámení na policii a zároveň žalobu k exekučnímu soudu.

To všechno vedlo k pocitu naprosté bezvýchodnosti a mělo za následek období ještě hlubších depresí a rezignace. Snažil jsem se hlavně nějak přežít a situaci nebyl schopen řešit. Izolace od dětí trvala. Tu byly nemocné, tu měly hodně učení, jindy zas „něco“ domluvené atd. Komunikace byla téměř nulová, a odehrávala se výhradně přes sms. Když partnerka neodpovídala a já napsal zpráv víc, řekla, že oznámí na policii, že ji obtěžuji. Vídal jsem v té době děti zhruba 1x za měsíc, a nikdy u mě nespaly. Během těch let jsem je neměl ani jednou na Velikonoce, jarní prázdniny, zimní prázdniny, jejich narozeniny, v létě jsem je měl asi třikrát vždy na týden, který vyhovoval expartnerce. Na Vánoce ani vánoční svátky samozřejmě nikdy. Když jsem se dožadoval styku s nimi, bylo mi řečeno, že když budou chtít, ozvou se mi samy.

Jedny Vánoce jsem poté, co jsem se jim nemohl vůbec dovolat, ze zoufalství zazvonil u nich doma. Expartnerka mi přes domovní telefon oznámila, že jestli neodejdu, zavolá policii.

Moje deprese se dál zhoršovala. To je ale pro soud argument jen tehdy, když má člověk neschopenku. Děti jsem viděl až v březnu. Ptaly se mě, proč jsem jim zkazil Vánoce.

Ve stejném roce navštívila bývalá partnerka opět „sociálku“ a žádala, aby mi zakázali kontakt s dětmi úplně. Řekli jí, že je k tomu zapotřebí znalecký posudek. Neváhala a objednala děti k dětskému psychologovi. Psycholožka si vymínila, že děti vyslechne sama, v její nepřítomnosti.

Když jsem zjistil, že děti chodí k psycholožce, vypátral jsem ji a zavolal jí. Setkali jsme se a vysvětlila mi, že mě děti mají rády, zejména starší dcera. Mladší že s ní odmítla komunikovat. A sdělila svůj názor, že expartnerka by potřebovala terapii.

Bývalá partnerka mi v té době na můj dotaz potvrdila, že když neplatím, děti neuvidím. A řekla mi, abych se nechal zaměstnat. To by pro mě v praxi bývalo znamenalo mít k dispozici, po srážkách od exekutorů, jen životní minimum a nulovou šanci se kdy z dluhové spirály vymanit. Což by znamenalo až do důchodu ubytování na nejlevnější ubytovně, bez auta apod. a na veškeré další výdaje by mi zbyly max. 3 tisíce.

Zkontaktoval jsem v té době OSPOD sám, v naději, že by mi mohli pomoci. Návštěva vypadala jako výslech. Stačilo málo a odešel bych. Ať jsem řekl cokoliv, odpověď zněla „a proč neplatíte?“, nenabídli mi ani místo k sezení, dveře nechali celou dobu otevřené. Nakonec mi řekli, ať se nedivím, že mi žena děti nechce dávat. „Plaťte, a třeba je zase uvidíte“.

Nakonec se mi je podařilo přesvědčit k tomu, že expartnerku osloví a že vyvolají společné jednání na půdě OSPODu. Po nějaké době mi jen oznámili, že ona to odmítá a že na to má právo, že ji nemohou nutit, a ať to zkouším jinou cestou.

Postupně jsem byl několikrát odsouzen, mimo jiné i k trestu obecně prospěšných prací, které mají vést k tzv. nápravě odsouzeného, ve skutečnosti to ovšem znamená práci zdarma, s nulovým přínosem a tedy i možností z toho uhradit alespoň část výživného. Poslední trest jsem dostal 8 měsíců s podmínkou na 42 měsíců a pravidelným dohledem Probační a mediační služby. Docházím k nim pravidelně na kontrolu, zda vedu tzv. řádný život, neboli jestli pracuji a platím výživné.

Bydlím už na několikátém místě, několik let mě u sebe nechali bydlet postupně příbuzný a pak kamarád. Teď si platím, naštěstí nevysoký, pronájem v ne úplně komfortním bydlení, ale mám aspoň své zázemí a prostor k řešení své situace.

Bohužel vzhledem k exekuci a obstavenému účtu dělám zakázky jen v omezeném rozsahu, takové, co zvládnu vlastními silami, bez pracovníků. To celé paradoxně spíše zhoršuje mou možnost splácet pohledávky, a tak se kromě výživného můj dluh nijak nezmenšuje.

Požádal jsem i o snížení výživného – ale vzhledem k tomu, že jsem neměl lékařsky či jinak doloženo, proč jsem ho dosud řádně neplatil, bylo mi řečeno, že nemám nárok a že můžu být rád, že mi ho po letech nezvýší.

Dcery od té doby vyrostly, jedna je už plnoletá a naše vztahy se postupně narovnaly. U expartnerky to znamená, že se jí někdy dovolám nebo mi odpoví na sms. Starší dcera už celkem jasně vidí, kdo měl na věcech jaký podíl, kdo vlastně její otec je, a že ji mám moc rád. Když se vidíme, ráda mě obejme a vždy mi toho spoustu vypráví. Vídáme se spíše méně, zhruba jednou za 3 týdny. Ale často si voláme.

S tou mladší je to složitější: vídáme se méně a když už, je často odtažitá. Ale začala mi brát telefony, což dřív nikdy nedělala. Někdy si i docela hezky popovídáme. Učí se ke mne znovu získávat důvěru.

Článek je součástí cyklu s názvem Ukradené děti, který skrze trojici příběhů a rozhovory mapuje situaci českých otců při boji o dítě během partnerské krize. Další díly budou vycházet na INFO.CZ denně.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1