Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ukradené děti, příběh první. Mirek: Tři měsíce po otěhotnění se mnou žena přestala komunikovat

Ukradené děti, příběh první. Mirek: Tři měsíce po otěhotnění se mnou žena přestala komunikovat

V prvním z příběhů cyklu Ukradené děti přinášíme vyprávění Mirka, jehož manželská krize vedla paradoxně krátce po svatbě k tomu, že se práva na styk se svou tehdy ještě nenarozenou dcerou musel domáhat už od jejího narození. Po mnoha letech komplikovaných soudů se rozhodl přestěhovat se do jiného města, aby mohl být dceři co nejvíc nablízku a doufá, že časem nalezne způsob, jak najít společnou řeč i s její maminkou.

Se svou ženou jsem se seznámil v době studií na vysoké škole, oběma nám bylo kolem dvaceti let. Byla to má první vážná známost, plánovali jsme i svatbu, všechno se ale zkomplikovalo – a ona si nakonec vzala někoho jiného. Když se po prvním sňatku rozvedla, znovu jsme se začali potkávat a uvažovat o svatbě. Vzali jsme se ale až po dalších pěti letech. Měli jsme skromný obřad, jen pár měsíců poté, co jsem ženu požádal o ruku. Záhy se ale ukázalo, že jsme zřejmě ani po té době nebyli na soužití připraveni.

Vztah byl pro mě velmi důležitý a byl jsem ochoten pro něj leccos podniknout, takže když žena odmítla nastěhovat se po svatbě ke mně, prodal jsem podíl ve firmě a chystal se přesunout naopak za ní. Neshody, které jsme s manželkou měli ohledně stěhování, ale nakonec vedly ke krizi. Do toho manželka dva měsíce po svatbě otěhotněla, a po třech měsících těhotenství se mnou přestala úplně komunikovat. Nepomohly telefonáty, dopisy ani výzvy právníka. OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí - pozn. redakce) se angažovat odmítl, s odůvodněním, že „není dítě, není co řešit“.

Zhruba v té době jsem začal s překvapením zjišťovat, že ani jako otec a manžel nemám podle všeho vůči nenarozenému dítěti vůbec žádná práva a povinnosti. Nemám právo na informace o průběhu těhotenství. Nemohu mluvit s gynekologem. Říkali mi, že nejde o „nenarozené dítě a jeho zájmy“, ale o „zdravotní stav matky“. Jako manžel bych byl přitom ze zákona otcem dítěte dokonce i v případě, že by „biologický materiál“ dodal někdo jiný (což snad nebyl náš případ). Podle zákona mají s narozením dítěte oba rodiče práva a povinnosti naprosto shodné. To se však nebylo snadné dozvědět.

Začal jsem si tedy dopisovat s porodnicí: chtěl jsem vědět, jak můžu v danou chvíli zjistit, že se mám stát otcem v situaci, kdy se mnou manželka nekomunikuje a nemocnice mě smí o narození dítěte informovat až po porodu. Výsledek byl ten, že právě ve chvíli, kdy jsem do nemocnice nesl originál oddacího listu, dozvěděl jsem se, že naše dcera zrovna přichází na svět. Vyčkal jsem tedy v porodnici a bezprostředně po porodu jsem měl šanci být asi hodinu s dcerou.

Bonding
Česky propojení či připoutání. Jedná se o utváření první bezprostřední vazby mezi rodičem a novorozencem.

Nenazýval bych to zrovna „bondingem“, ale po přibližně pěti měsících bez jakýchkoli informací mi fakt, že jsem fyzicky v kontaktu s právě narozeným děťátkem, velmi pomohl. Ještě druhý den po porodu jsem rodinu znovu navštívil v porodnici. Žena se se mnou setkat odmítla, sestry mi ale dceru přinesly na chodbu. Pak už jsem dceru neviděl zhruba půl roku. Neměl jsem o ní žádné informace a žena neposlala ani fotku – mně, ani mým rodičům. Jediná fotka byla ta, kterou jsem pořídil hned po porodu. Manželce jsem od dceřina narození posílal peníze, a to zhruba ve výši, jaká mi byla doporučena právníky.

Pravý „boj“ v právním prostředí České republiky vypukl až po narození dcerky. Přibližně po osmi týdnech dalších marných pokusů o komunikaci se (stále ještě) manželkou jsem se začal domáhat styku s dcerou také soudní cestou. Na radu svých právníků jsem čekal, zda se ženin postoj nezmění šestinedělím. Nezměnil. Zažádal jsem proto o předběžné opatření, které by mi umožnilo dceru vídat alespoň hodinu týdně. Soud mou žádost zamítl. Ani ve snu by mě bývalo nenapadlo, jak systém sociálně právní ochrany dítěte bude reagovat, a to zejména v oblasti prevence a primární péče. V podstatě od samého začátku nám radil, že bychom se měli rozvést a soudit o dítě.

Moje žena ihned po porodu podala žádost o svěření dcery do své péče a snažila se dosáhnout i toho, aby získala rodný list bez mého podpisu. Dopadem našich sporů bylo i to, že naše dcera žila formálně téměř rok jako nezletilá „Nezjištěno XY-ová.“ Po půl roce stát konečně uznal, že není v zájmu dítěte, aby nebylo vůbec v žádném kontaktu s otcem, a nařídil manželce, že mi kontakt s dcerou musí umožnit alespoň na hodinu týdně.

Žena se odvolala, soud její odvolání zamítl. Spor o naše (společné) rodičovství pak pokračoval až do chvíle, kdy nás soud poslal k mediaci a soudním znalcům z psychologie a psychiatrie. Tehdy mi žena nabídla, že všechny žaloby stáhne a že se pokusíme „začít znovu“.

Vzala zpět žádost o rozvod a měli jsme začít znovu jako manželé. Já ale pracoval jinde, takže jsem k ní dojížděl jen na víkendy. Po předchozích zážitcích už jsem také byl dost ostražitý, takže jsem náš vztah udržoval spíš na praktické úrovni. Manželčin návrh jsem nicméně přijal, a oba jsme své návrhy u soudu stáhli.

4. listopadu 2015 jsme konečně společně podepsali rodný list a dohodli se i na tom, že naši dceru pokřtíme v kostele. S holčičkou jsem konečně mohl pobývat i u manželky doma, starat se o ni, uspávat, přebalovat ji atd. Také jsme společně s mou maminkou oslavili dceřiny první narozeniny.

Situace však znovu eskalovala, jakmile odvolací lhůta jejích návrhů vypršela – návrh na rozvod, na to, aby byla dcera v její péči, i na to, aby v rodném listě nebyl uveden můj podpis. Stažení návrhů má odvolací lhůtu dva měsíce, a hned poté, co tato lhůta vypršela, podala manželka první dva z nich znovu. Navíc k nim přidala žádost o výživné na manželku, který soud přiznal a já se znovu už neodvolával. Každý ze soudů byl veden pod jinou spisovou značkou a odehrávaly se ve třech různých městech. Bylo to šílené. Žena mi vzala klíče od svého bytu, zakázala mi do něj vstupovat a podala všechny návrhy znovu. Od té doby jsem o tehdy roční dceru pečoval převážně na hotelích a ubytovnách.

K soudně nařízené mediaci nedošlo. Jednou jsem mediaci zaplatil, ale manželka tehdy dorazila na místo, zopakovala svá stanoviska a dohodli jsme se, že se nedohodneme a budeme se soudit. Tím, že žena vzala své návrhy na dohodu zpět, se vyhnula jednak mediaci, jednak soudním znalcům. Celá mašinérie se rozjela nanovo. Nová soudkyně nepovažovala za vhodné nás k mediaci ani k soudním znalcům poslat. Důvod neznám.

Protože jsme každý žili v jiném města (a navíc jsme měli jinde svatbu a jinde se narodilo dítě), měl jsem příležitost se setkat s různými pracovníky OSPODu. Kvalita jejich práce je různá, od skutečně kvalifikované pomoci, často i nad rámec pracovní doby, po podávání neúplných nebo nepravdivých informací. Systém je navíc pro laika velmi nepřehledný, takže je občas obtížné odlišit, kdy jde o neschopnost a kdy o skutečnou diskriminaci. Jako pozoruhodné jsem vnímal i to, že mě většina zúčastněných neváhala upozornit, že „ostatní součásti systému“ vás mohou diskriminovat (protože „dítě patří matce“). Posléze se té však diskriminace nejednou dopustili sami, a divili se, když jsem to chtěl řešit. Mimochodem, během necelých čtyř let, kdy s manželkou vedeme spory o způsob výchovy naší nezletilé dcery, jsem se na straně „úřadů a příslušných orgánů“ setkal s 95 % žen. Osobně to ale nepovažuji za důležité. Zajímá mne spíš, proč jsou takové rozdíly mezi regiony.

Zažíval jsem situace, které pro mě byly úplně absurdní. Dvakrát se řešilo podezření ze spáchání trestného činu (stalking, porušování domovní svobody), jednou jsem nebyl ani podezřelý, v obou případech však nakonec orgány konstatovaly, že nebyl spáchán ani přestupek. Ale to, že si jeden z rodičů dítě bezdůvodně přivlastní a neumožní druhému rodiči vůbec žádný kontakt, prý v ČR postižitelné není. Nebo si žena třeba vyžádala asistenci neziskové organizace, které se svěřila se svými obavami z toho, že ji chci zabít a dítě si vzít (a to právě v době, kdy měla dceru u sebe a několik měsíců jsem ji vůbec neviděl). Organizace vytvořila zápis, v němž manželčino líčení situace „opomněla“ uvést konstatováním, že jde pouze o její popis, pro který dosud nikdo (ani soudy ani policie) nenašel faktickou oporu. Organizace se snažila můj kontakt s dcerou podmínit tím, že se také stanu jejich klientem. Zdálo se mi, že by to legitimizovalo manželčin popis situace – kdybych se stal jejich klientem, znamenalo by to, že problém vidím tak, jak ho popisuje manželka.

Když se ukázalo, že skutečně není potřeba, aby do mé péče o dceru zasahoval nebo mne kontroloval někdo z neziskovky, z manželky zničehonic všechny obavy spadly, přestala s neziskovkou úplně spolupracovat a dokonce i vyžadovat jakoukoli asistenci u mého společného času s dcerou.

A ještě na jednu situaci si vzpomínám: není asi sporu, že reálným optimem péče o dítě je ta společná. Ta ale nemusí trvat jen během manželství, ale o dítě mohou rodiče společně pečovat i po rozvodu. Když jsem se na OSPODu snažil zjistit, jaké jsou podmínky společné péče, pracovnice mi do telefonu tvrdila, že podmínkou je společná domácnost. Zdroj této informace nebyla schopná dodat, odvolávala se jen na konkrétní rozhodnutí kteréhosi soudu. Jiné soudy přitom společnou péči umožňují i bez společné domácnosti. Pracovnice OSPODu by snad měla ze zákona dělat to nejlepší pro zájem dítěte, a tedy zejména vést oba rodiče ke smírnému jednání, k dohodě, a tudíž i společné péči. 

Po zhruba dvou a půl letech soud rozhodl, že o naši dceru má pečovat matka (a já o ni smím nadále pečovat na hotelu). Jako hlavní důvody uvedl nízký věk dítěte a vzdálenost našich bydlišť. Přestěhoval jsem se tedy do města, kde manželka žije, abych byl dceři nablízku a zároveň podal odvolání, protože ani jeden z důvodů nepovažuji já (ale ostatně ani Ústavní soud) za dostatečný k tomu, aby omezil můj podíl na dceřině výchově. Odvolací soud rozhodne nejdřív za půl roku (a předpokládám, že i v nejlepším případě vrátí vše zpět k okresnímu soudu). Budu se proto i nadále snažit dělat všechno pro to, abychom našli kvalitního odborníka (psychologa, mediátora, manželskou poradnu), který by umožnil nastavit komunikaci s manželkou tak, aby dcera nežila ve dvou zcela oddělených světech dvou zcela nekomunikujících rodičů.

Stále totiž žiju v přesvědčení, že máme s druhým rodičem oba stejná práva i povinnost naši dceru vychovávat, pečovat o ni, vyživovat ji a bez ohledu na to, jak to označíme, hlavně zabezpečit, aby to vše probíhalo v co největším klidu a pohodě. A že by pomohlo, kdybychom byli schopni se bavit i o takových věcech, jakou jsou knihy, které zrovna s dcerou čteme, jaké hry ji baví, nebo co jí (ne)chutnalo k obědu.

Článek je součástí cyklu s názvem Ukradené děti, který skrze trojici příběhů a rozhovory mapuje situaci českých otců při boji o dítě během partnerské krize. Další díly budou vycházet na INFO.CZ denně.

 

Skupinka cizinců v centru Prahy brutálně napadla číšníka. Šli na něj v sedmi, je ve velmi vážném stavu

Pražští kriminalisté hledají skupinu sedmi mužů, zřejmě cizinců, kteří v sobotu večer napadli číšníka na zahrádce restaurace ve Vladislavově ulici. Muž skončil ve velmi vážném stavu na jednotce intenzivní péče a podstoupil operaci hlavy. Za těžké ublížení na zdraví a výtržnictví hrozí pachatelům v případě odsouzení až deset let vězení.

Na webu zveřejnili policisté fotografie všech sedmi podezřelých i video z napadení, které se odehrálo na náměstíčku u obchodního centra Quadrio. Záběry najdete na konci článku.

Číšník se dostal do konfliktu s hledanými poté, co je upozornil, že nemohou na zahrádce konzumovat donesený alkohol. "Skupina sedmi mužů zaútočila na personál restaurace, jednoho číšníka povalili na zem a tam ho začali mlátit pěstmi a kopat do něj. Když poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi, tak podezřelí z místa utekli na tramvaj číslo 14 a odjeli směrem na Karlovo náměstí," popsal napadení mluvčí policie.

Link

Kriminalisté na základě dosavadního vyšetřování předpokládají, že podezřelí jsou cizinci, kteří by mohli bydlet v hotelu, penzionu či jiném typu ubytování v Praze nebo okolí. "Proto prosíme především recepční a všechny jiné svědky, jestli muže viděli nebo vědí, kde by se mohli nacházet, ať kontaktují tísňovou linku 158," uvedl mluvčí.

4934827:article:true:true:true

4934826:article:true:true:true

4934825:article:true:true:true

-1