Ukradené děti, příběh třetí. Vladimír: Když byl syn starší, nakonec za mnou utekl | info.cz

Články odjinud

Ukradené děti, příběh třetí. Vladimír: Když byl syn starší, nakonec za mnou utekl

Vladimír se stal otcem v pouhých dvaceti letech a pokusil se k situaci přistoupit zodpovědně. Jeho sotva plnoletá žena však v té době dávala přednost večírkům. Když se vztah rozpadl, přestal syna prakticky vídat a trvalo dalších několik let, než se domohl pomoci. Tvrdí, že i to bylo jen dílem štěstí a kontaktů na příslušných místech. Přečtěte si poslední příběh cyklu Info.cz Ukradené děti - příběh otce, který nakonec získal syna do vlastní péče.

Se svou tehdejší dívkou jsem se seznámil v baru, kam jsem šel původně s někým úplně jiným. Oba jsme byli velmi mladí, mně bylo 19, jí dokonce teprve 17 let. Začali jsme se stýkat pravidelně a zhruba po pěti měsících přišla s tím, že je těhotná – v pátém měsíci. Dítě bylo počato „omylem“, v době, kdy jsme spolu byli opravdu jen pár týdnů. Tvrdila, že bere antikoncepci a já byl tehdy příliš mladý a nezodpovědný – nezkoumal jsem to, ani jsem se nechránil sám. Později odmítala chodit do školy, takže jsem měl dlouhá léta podezření, že to tzv. zařídila záměrně, dneska už tak jisté soudy nedělám.

Žena to byla hodně veselá a lehkomyslná, škole moc nedala, radši chodila po mejdanech. Když mi sdělila tu novinku, byl jsem hrozně naštvaný. Vadilo mi, že jsem byl postavený před hotovou věc, že jsem nedostal na výběr. Ona to chápala tak, že je to zcela její věc, její dítě. Já se v tom věku rozhodně necítil na to stát se tátou. Nakonec jsem to byl nicméně já, kdo objížděl obchody a četl recenze na kočárky, připravoval pokojíček a k tomu chodil do práce. Ona chodila na diskotéky.

Začal jsem počítat s tím, že se stanu otcem, v tom smyslu, že se o své dítě postarám. Přestože to žena ze začátku nechtěla, k porodu mě nakonec zavolala; zážitek to byl krásný, ale se ženou nás to bohužel nijak nesblížilo, naopak jsme se dokonce ještě tam stihli pohádat kvůli jménu a příjmení, které obě na poslední chvíli měnila. Byl jsem vážně hrozné „tele“, když mi dali do ruky mimino, abych si ho umyl, chytl jsem ho za nohu, hlavou dolů.

Sestěhovali jsme se dva dny po tom, co se syn narodil. Ze začátku jsme bydleli u její matky. Jsem hodně pořádkumilovný, a hned od chvíle, co se syn narodil, jsem převzal „ženskou“ roli: nejen že jsem se staral o domácnost, ale měl jsem i noční službu u dítěte. Nedokázal jsem pochopit, jak je možné, že se žena vůbec nebudí, když dítě zapláče. Když se syn vzbudil, přiložil jsem ho ženě k prsu, počkal, než se nakojí, pak ho nechal odříhnout, případně přebalil a uspal.

Po dvou týdnech tohoto režimu se stalo, že se synova maminka sebrala a odešla večer ven. Vrátila se za 3 hodiny, úplně „zhulená“, vzala dítě a šla ho kojit. V ten moment jsem dostal hysterický záchvat, začal na ní řvát a nakonec jí dal v hádce – jedinou a poslední – facku. Zavolala na mě policii, ta přijela, ale když viděla, v jakém je žena stavu, naložila mě do auta a odvezla i se synem k mé mamince. Když začal náš „boj“, bylo tedy synovi pouhých 14 dní.

Syna jsem měl zprvu u sebe: v noci jsem k němu vstával, přes den chodil do práce a pomáhala moje maminka. Žena se dva dny vůbec neozvala. Pak přijela i s policií a začala nám vyhrožovat soudy. Za další dva dny přijela znovu i s paní z OSPODu, která mi začala říkat, že mám syna okamžitě vrátit mamince, vyhrožovala mi soudem a podobně. Ženin přístup byl takový, že mi není vůbec nic do toho, jestli kouří trávu a že do kojení nemám vůbec co mluvit. Čekal jsem, jestli třeba nepřijde s tím, že udělala pitomost, nic takového se ale nestalo a prostor k dohodě se žádný nevytvořil.

Krátce na to jsem se se synem přestěhoval do města o kousek dál, kde jsem si pořídil hezké bydlení. Moje maminka na mě hodně tlačila, abychom se se ženou přeci jen domluvili, takže to nakonec dopadlo tak, že se žena přistěhovala k nám a zkoušeli jsme žít jako rodina. Vztah k synovi nepochybně měla, ale ani nadále se bohužel nezvládala chovat zodpovědně. Byla to dívka z vesnice, která přišla do velkého města a trochu se „utrhla ze řetězu“. Relativně v klidu jsme žili jenom chvíli. Zhruba po dvou letech jsem zjistil, že syna často nechává u mých rodičů, aby mohla chodit na divoké večírky. Pak si tam našla i nezaměstnaného milence. Později se ukázalo, že mu i posílala peníze na účet. Těch vztahů navázala později ještě víc.

Já jsem navíc vždycky byl muž typu „macho“, to znamená dominantní a zvyklý o věcech rozhodovat. Až později jsem pochopil, že když chce být někdo macho, musí si najít partnerku, která bude neprůbojná a bude jí to vyhovovat.

Jednoho krásného dne, když byly synovi necelé tři roky, jsem přijel domů z pracovního zájezdu – a doma nikdo. Byt byl prázdný a vybílený, účet taktéž. V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Vůbec jsem nevěděl, co si počít. Celý následující týden jsem strávil tím, že jsem objížděl její expartnery a rodinu, ale nikde nebyla. Telefon měla nedostupný, takže jsem se časem začal bát, že se něco stalo. Nakonec jsem se jí ale dopátral u jedné její kamarádky. Jel jsem za ní a snažil se jí přimět k tomu, abychom se domluvili, co bude se synem dál. Připomínal jsem jí, že je zvyklý na nějaké prostředí, i že jsme mu zrovna našli školku. Řekla mi na to jen to, že buď budu platit alimenty, nebo kluka nikdy neuvidím. A začalo šílené kolečko.

Šel jsem k právníkovi, ten mi řekl, že mám stejná práva jako ona a ať zajdu na OSPOD. Naivně jsem věřil, že se něčeho domůžu, takže jsem tam začal pravidelně dojíždět. S pracovnicí OSPODu jsem strávil dohromady deset, patnáct hodin, kdy jsem se jí snažil vysvětlit, jak moc mám syna rád a že je na mě zvyklý, zatímco ona mi neustále opakovala „musíte na něj platit“ a rovnou mi řekla, ať o svěření do péče vůbec neusiluju, že dítě nedostanu. Říkal jsem jí: jistě, budu platit, jen mi řekněte, kolik, kam a jak se s těmi penězi bude nakládat. Na doporučení právníka jsem zřídil zvláštní konto a posílal určitou částku pravidelně tam. OSPODu jsem číslo tohoto konta nahlásil.

Od „sociálky“ jsem chtěl celou dobu jediné: aby nějak přiměla ženu, aby se dostavila i ona a mohli jsme se před nimi nějak dohodnout. Nikdy mi ale nepomohli. Kdykoli jsem přijel za ženou, volala na mě policii. Ta mi často vyhrožovala, že mi dá „do držky“. Byl jsem totálně frustrovaný a připadal si jako úplný podčlověk. Tahle etapa marných pokusů vidět syna trvala zhruba rok a půl. Za tu dobu jsem syna viděl zhruba 5x, vždycky tajně, když byl na hlídání u ženiny matky. Přemýšlel jsem už, že to vzdám. Se synem jsme se začali odcizovat. Rok a půl je spousta času, který už mi nikdo nevrátí. Ženu zajímaly jen peníze, OSPODu jsem poslal bez přehánění asi 150 doporučených dopisů, psal jsem jim poctivě každý týden, ale jediné, co mi doporučili, bylo „dohodněte se s maminkou, máte stejná práva“. To, jak je mám vymáhat, mi ovšem neřekli. Strašný byl i způsob, jakým se mnou jednali, připadal jsem si jako za minulého režimu. Věřím, že to zažilo hodně otců.

Teprve po roce a půl došlo k soudu. Čekal jsem na něj jako na smilování, protože jsem věřil tomu, že když dostane žena do ruky rozsudek, ve kterém bude jasně stanovené, kdy mám dítě mít, začnu syna konečně vídat. U soudu byla paní ze školky, pediatrička, ke které jsme se synem docházeli, sousedi, kteří vypovídali, že jsem se o syna staral od narození. Snažil jsem se prokázat, že jsem se o něj staral kontinuálně od jeho narození, dokud žena neudělala ten radikální krok s přestěhováním. Soudkyně pak vyslýchala ženu asi 45 minut. Padla spousta smyšlených obvinění, jejichž důkaz nikdo nežádal. Mě nechali mluvit minutu, možná dvě. Soudkyni zajímalo jediné: peníze, které jsem poslal na zvláštní účet, případně co jsem synovi dával „bokem“. Soud mi vyměřil alimenty z posledního platu. V té době jsem už ale v zaměstnání nebyl, protože jsem byl nemocný a zrovna absolvoval chemoterapie. Vycházelo to tak, že když jsem zaplatil výživné, byt a základní poplatky, nezbylo mi na živobytí prakticky nic. Určili, že syna uvidím jednou za 14 dní na víkend. Odvolání jsem nepodával. V momentě, kdy jsem viděl, jak to u soudu probíhá, získal jsem pocit, že to nemá vůbec cenu.

Rozsudek nabyl právní moci, a já si pro syna přijel poprvé na víkend. Nebyl tam on ani jeho matka. To samé se opakovalo za další dva týdny, a pak ještě zhruba sedmkrát. V posledním případě jsem zavolal policii. Přijeli, vyslechli mě a řekli mi, že je to nezajímá. Šel jsem tedy znovu na OSPOD a podal další podnět k soudu. Až v tu chvíli mi začala syna konečně předávat, i tak to ale bylo velmi nárazové: jednou ano, dvakrát ne. Pak už se ani na nic nevymlouvala, jednoduše neotvírala dveře.

Zkoušel jsem syna odchytit alespoň někdy v tamní školce, ale kdykoli jsem přijel, vyběhl ředitel a říkal mi, že pokud nemám v ruce rozsudek o výhradní péči, mám smůlu. To samé se později opakovalo na základní škole. Zkusil jsem koupit synovi telefon: ale dopadlo to tak, že ho žena využívala jako nástroj k trestání: ať už syna nebo mě. Třeba když jsem zaplatil výživné o den později: to mu pak mobil mu sebrala. Někdy jsem se mu nedovolal třeba měsíc, a telefon mi nebrala ani ona. Volal jsem do školy a říkal řediteli, že chci vědět jen tolik, jestli je syn ve škole, v pořádku. Řekl mi, že mi tu informaci nemůže poskytnout.

Byl jsem úplně v pasti. Žena se mnou ihned přerušila kontakt kdykoli jsem řekl cokoli, co se jí znelíbilo. Volala jen, když potřebovala peníze. To se trochu zlepšilo až v momentě, kdy se ženě narodilo druhé dítě s dalším partnerem. Ani s ním pak dlouho nezůstala, takže najednou často potřebovala využít mé pomoci. I tady ovšem fungoval systém odměn a trestů. Když jsem nebyl ochoten okamžitě splnit její požadavek, syn pak další víkend zázračně onemocněl.

Pak se stalo to, že můj tehdy sedmiletý syn mi na Silvestra v půl 1 ráno zavolal s pláčem, že maminka umírá. Skočil jsem se svou tehdejší partnerkou do auta. Přijeli jsme do úplně cizího bytu, kde bylo asi 6 namol opilých lidí. Na zemi ležela pozvracená maminka, taktéž úplně opilá, a vedle ní sedmi nebo osmiměsíční dítě – nevlastní sourozenec mého syna. Zavolali jsme policii a záchranku. Maminku odvezli do nemocnice s otravou alkoholem, a mně nezbylo než vzít domů syna i kojence, protože jsem nevěděl, čí vůbec je. Nakonec jsem se jeho tatínka dopátral a odvezl mu ho. Ženu pustili za dva dny z nemocnice. Na OSPODu jsem se ptal, co mám dělat, když mám strach, že se takhle někdy zachová znovu, doma, před synem. Bylo mi řečeno, že se to stává a že se někdy napije každý. Řekl jsem jim, že já třeba ne. A znovu cítil totální bezmoc.

Až do doby, dokud jsem nenarazil na známého, který měl kontakt na jednoho náměstka pro školství. Postěžoval jsem si mu na jednání ředitele ZŠ. Nakonec jsme vymysleli heslo, které jsem používal při kontaktu se školou: na jeho základě jsem se mohl dozvídat o synovi aspoň občas nějaké informace. Konečně se mnou někdo komunikoval. Až do třetí třídy to nějak šlo: čím byl navíc syn starší, tím víc tlačil na svou maminku, že by za mnou chtěl jezdit častěji.

Pak se ale komunikace dostala znovu do někdejší fáze: žena přestala zvedat telefony i syna předávat. Dopadlo to tak, že syn utekl z domova za mnou. Telefonoval jsem to ženě, která vůbec nevěděla, že syn „chybí“ - v 9 hodin večer! Hned na mě poslala policii, které jsem musel prokazovat, že nešlo o únos. Brzy na to právníkem jsme podali žalobu o svěření syna do mojí péče. A měli jsme štěstí. Bývalá soudkyně šla do důchodu a místo ní nastoupil soudce. Během prvního stání mi svěřili syna do péče. Žena ho měla vídat každý druhý víkend a o prázdninách a svátcích jsme se o něj měli střídat.

Komunikace se ženou se ale bohužel vůbec nezměnila. Vyžadovala třeba, abych jí syna vozil až domů a zase ho odvážel. Když jsem odmítl, řekla mi, že si pro něj tedy jezdit nebude. Několikrát jsem jí ho i přesto přivezl, když se synovi po ní stýskalo. Nakonec, když byl syn starší, posílali jsme si ho mezi městy autobusem. Ale sama si pro něj nepřijela ani jedenkrát.

Dneska je syn skoro dospělý. O svém vztahu s matkou nechce moc mluvit, a když už, hodnotí ho hodně negativně, často ho musím krotit, aby o ní mluvil slušně, že je to jeho matka. Žena žije stejným způsobem života jako když se syn narodil. Mejdany, kamarádky, vysoká četnost partnerů. Syna často využívala jako hlídací službu pro jeho mladšího bratra. Myslím, že to byl důvod, proč k ní nakonec přestal jezdit. Říkal mi, že ji doma stejně nevidí.

Ženě bylo vyměřeno výživné, které sedm let vůbec neplatila. Řekla mi, že mi platí tím, že já nemusím platit jí.

Syn má dnes problém hledat vztah k ženám. O zájem dívek nemá nouzi, ale nemá k nim respekt. Byl jsem s ním i v poradně u psychologa. Nedávno jsem bohužel vyslechl jeho hádku s matkou, ve které jí vyčetl všechno, co se stalo za posledních sedm let. Bojím se, že to bude mít v tomhle ohledu do budoucna problematické. Snažím se mu dávat dobrý příklad alespoň svým vztahem se současnou partnerkou, který je velmi pohodový a funkční, dokonce úplně bez hádek.

Když se ohlédnu zpátky, nejtěžší na tom všem pro mě byl boj s českým systémem sociálně právní ochrany. Že se dva lidé neshodnou, nebo narazíte na nevhodného partnera, to se může stát. Chybí ale arbitr, který by usměrňoval oba rodiče stejnou měrou a jasně jim říkal, čeho se dopouštět nesmějí. V moderní společnosti by to tak podle mě fungovat mělo. U nás jdete ale do sporu rovnou s hendikepem, který tkví v tom, že jste muž. A jednoduché to paradoxně nemají ani ženy: jen si to představte, že se domluvíte s mužem na tom, že dítě bude v jeho péči. Co vám řeknou ostatní ženské? „To jsi úplně blbá, ne? Jak jsi mohla nechat svoje dítě nějakýmu chlapovi?“

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí druhého dílu

Články odjinud