„Milé přítelkyně a přátelé, výsledek volby přijímám a jsem hluboce dojat,“ pronesl minulou sobotu Friedrich Merz. Z lakonické věty, v jejíž půlce se mu zlomil hlas, byla znát úleva i velké dojetí. Na to, aby se vrátil do čela své Křesťanskodemokratické strany (CDU), potřeboval Merz tři pokusy – nebo dlouhá dvě desetiletí. Podle toho, jak se to vezme.
Hospodářský expert a zdatný řečník Merz patřil mezi nepřehlédnutelné postavy CDU už na počátku tisíciletí, a to nejen kvůli své bezmála dvoumetrové výšce. V roce 2000 byl ve víru finančního skandálu, který smetl (nejen) někdejšího kancléře-sjednotitele Helmuta Kohla, zvolen do čela parlamentní frakce CDU/CSU. Merz patřil do nejužšího vedení strany a roli opozičního vůdce plnil s velkým zápalem. Mohl oprávněně snít, že v roli předsedy CDU brzy vystřídá nevýraznou a trochu suchou Angelu Merkelovou.
Staly se ale dvě věci: CDU/CSU v roce 2002 prohrála spolkové volby a Merkelová překvapila. „Dívenka“ z východu svého rivala z vedení frakce suše odstavila. Merz ještě chvíli budil pozornost – představil například daňový koncept, jehož základní body se daly shrnout pár slovy na pivním tácku. Anebo v etnicky pestrém Německu rozvířil debatu o dominantní národní kultuře.
Ještě v roce 2005 tak hájil barvy CDU v předvolebním boji a Merkelové v zákulisí okopával kotníky. Následný vznik velké koalice se sociálními demokraty a její politické kroky ale už nerozdýchal. V roce 2007 se (notně otrávený) Merz z vrcholné politiky zcela stáhl. Zcela, ale ne definitivě. Už tehdy se nechal slyšet, že se jednou vrátí. Ani on sám ale nečekal, že to potrvá tak dlouho.
