Čečenská válka jako významný milník. Už v polovině devadesátých let se ukázalo, že Rusko má sklon řešit krize pouze silou

V další ukázce své připravované knihy bývalý vedoucí české mise v EU Josef Kreuter líčí klidnější období začátku roku 1995. V oněch dnech, bohatých na oficiality a společenské události, se ale dále tříbily a různily představy o rychlosti a podobě rozšíření unie. Od podzimu 1994 v západní Evropě sílilo přesvědčení, že proces transformace se zejména v Maďarsku a Polsku zadrhl. Vnímání zemí střední a východní Evropy se zhoršovalo v době, kdy se Česku naopak relativně dařilo.

Chladné francouzské jaro

(předjaří roku 1995)

Půlrok francouzského předsednictví běžel svým tempem v už známých kulisách nevlídných úředních budov Komise, Rady a Evropského parlamentu okolo Rond Point Schumann, v úřadovnách Stálých zastoupení či rezidencích jejich šéfů, v salonech Concert Noble, Château du Val Duchesse, Cercle Royal Gaulois, Palais Egmont a soukromě i v objevování nových belgických krajin a návratech do těch již poznaných.

V polovině února jsem unijní politiku diskutoval při obědě u slovinského velvyslance Cizelje, spolu s devíti šéfy misí zemí střední a východní Evropy. Slovinský problém s Itálií (restituce původně italských majetků) hrozil, že by se mohl při budoucích přístupových jednáních stát precedentem pro nároky jiných členských států na jiné přidružené země. Testovali jsme se navzájem, zda některá z našich zemí má na hlavní témata Mezivládní konference EU o institucích ucelené názory. Zdálo se, že nikoliv. Realistické Maďarsko správně chápalo, že hlavním úkolem je do EU vstoupit a teprve tam, už jako členský stát, jednat. Nikoliv naopak – už teď se pokoušet „míchat“ do vnitrounijní institucionální debaty nějakými neobratnými společnými nátlaky, jak chtěli Poláci. Stejně bychom se na nich mezi sebou ani nedohodli. Polské stanovisko tradičně představovaly neustálé požadavky na přístup někam, na ústupky, na finanční podpory, výjimky, přesné kalendáře, na výhody, na vytváření nějakých společných platforem. Nepodporoval jsem je, dobře jsem věděl, že k ničemu nevedou a naopak členské státy odstrašují. Slovenská diplomacie buď názor neměla, nebo jej obratně skrývala. Rumunsku a Bulharsku šlo hlavně o to, aby měly stejnou image a stejné zacházení jako čtyři visegrádské země. Baltské země vnímaly vstup do EU především jako bezpečnostní garanci proti ohrožení z Východu.

Od některých dobře informovaných Britů jsem tehdy slyšel, že pro Británii neexistuje v evropské integrační politice jiná alternativa než následovat Francii a Německo, i když si to britští politici neradi připouštějí. Spoléhají na určité dorozumění s Francií proti „příliš federalistickému“ Německu, nicméně vědí, že Francie proti Německu nikdy nepůjde, protože chápe, že chce-li „získat“ tvrdou marku, musí něčím Němcům „zaplatit“ – třeba i užší spoluprací ve společné zahraniční a bezpečnostní politice, byť stále na mezivládním základě. Mezivládní konference bude dlouhá, „členské státy si to mezi sebou rozdají“. Když jde o mechanismy rozhodování, jde o všechno. Druhý i třetí pilíř v současné mezivládní podobě fungují špatně nebo vůbec. Španělé budou především chtít vytěžit další peníze, Německo už ale odmítá do EU přispívat víc. Reformu zemědělské politiky v podstatě nechce nikdo. ČR je všeobecně vnímána jako nejpokročilejší země, nicméně někteří ji vnímají hlavně prostřednictvím výroků premiéra Klause – v Essenu zanechal smíšený dojem a některé své výroky „přehnal“. EU je velmi citlivá na to, aby se někdo „povyšoval“ nad její vlastní členy. Vcelku ale přes své pokroky ČR zatím o své připravenosti na vstup do EU nepřesvědčila a málokdo ví, co si ČR od vstupu vlastně slibuje. Nebyly to dobré britské zprávy.

Den na to mne jiný zasvěcený Brit, Alan Mayhew, upozornil, že v Essenu byla strategie k zemím SVE přijata záměrně ještě před zahájením mezivládní konference EU a že významnou úlohu hrálo Německo. S tím však, že strategie kupodivu neobsahovala skoro nic k zemědělství. Jakoby neexistovalo. Na pořad přijde později. Členské státy pozorně sledují, zda jsou uchazečské země schopny mezi sebou vzájemně spolupracovat, což je jedním z testů, nakolik jsou připraveny na budoucí život v EU. Zatím nám to prý moc nejde. Znepokojivé jsou i signály o zpomalování našich vnitřních reforem. Nedávno podanými žádostmi Maďarska a Polska o vstup se v Komisi zatím nikdo zabývat nezačal. Jednání stejně nezačnou dřív než po mezivládní konferenci. „Bílá kniha“ bude velký důraz klást na to, aby u nás fungovaly příslušné instituce. Mít legislativu nestačí, půjde o záruky, že se zákony budou správně uplatňovat a vynucovat.

Na jednom obědě hlavní host, můj polský kolega, v obsáhlém projevu nejen bojoval za dobrou image své země a zdůrazňoval polské prvenství ve srovnání s dalšími zeměmi SVE téměř v čemkoliv. Dával však neprozřetelně najevo, že Polsko bude na cestě do EU „potřebovat pomoc“, bude hodně spoléhat na příliv peněz ze zemědělských a strukturálních fondů a v řadě oblastí bude žádat o přechodné režimy z uplatňování acquis. Viditelný šok naslouchajících způsobila informace, že průměrná výměra polského zemědělského závodu je v současné době 5,5 ha. Jeden z účastníků oběda se nakonec otázal řečníka, jaké konkrétní výhody může mít z přijetí Polska také EU, protože on sám je vidí pouze na straně Polska.

sinfin.digital