Vzpomínky na vstupování do EU: „Jestli si čeští politici myslí, že v unii budou, aby ji mohli rozložit, tak se mýlí“

V létě a na podzim roku 1995 došlo při sbližování České republiky a dalších kandidátských zemí s EU k několika důležitým posunům. Na summitech v Cannes a posléze v prosinci v Madridu stanovila EU jakýsi náznak harmonogramu pro přístupová jednání. Potvrdilo se, že aspoň s první skupinou uchazečů spustí první část jednání, takzvaný legislativní screening, v roce 1998. Velvyslanec Kreuter líčí, jak se vyvíjely postoje jednotlivých členských států k perspektivě rozšíření i to, jak bylo obtížné přesvědčit české politiky, vládní i opoziční, o významu přístupových jednání a nutnosti se na ně velmi dobře připravit – je to docela podobné dnešním komentářům před nadcházejícím českým předsednictvím v EU. Jeho žehrání na slabiny a nízkou kvalitu české státní správy by také dnes leckde ještě platilo. Naštěstí se však už Česko nemusí soužit s reputačním handicapem, který tehdy představoval stále euroskeptičtější Václav Klaus.

Mezi Cannes a Madridem (léto a podzim 1995)

Aparát Komise o České republice nepřetržitě shromažďoval nejrůznější informace a utvářel si o zemi, která se rychle měnila, kvalifikovanou představu. Doneslo se nám, že v Komisi převládá názor, že ČR svou přípravu na budoucí členství zvládá poměrně dobře. Naši image prý ale kazí některé výroky českých politiků, zejména premiéra Klause. „Nevadí, že jeho výroky bývají provokativní, irituje ale, že bývají neodůvodněné a nespravedlivé, založené na mýtech a neznalostech,“ slyšel jsem nejednou. 

Poslední květnové pondělí jsem ráno odjel do Prahy na jednání Výboru vlády pro EUParlamentního výboru pro přidružení. Maminka v Brandejse se mi nelíbila, ale musel jsem rychle zpátky do Bruselu, kde se v dalších dnech vystřídali ministři Dlouhý a Pilip. Oba zapůsobili dobře, jako znalí věci a navíc schopní se plynně vyjadřovat bez papíru v cizích jazycích. Přišel se mi představit i nový šéf mise Maďarska při EU, velvyslanec Endre Juhász, který jako bývalý státní tajemník v budapešťském ministerstvu mezinárodního obchodu měl s EU a jejími předchůdci dlouholeté zkušenosti. Po prvním obědě mezi čtyřma očima jsme pak v pravidelných užitečných stycích pokračovali následující roky. Oba nás štvala formálnost schůzek Rad EU s našimi ministry, které pro EU byly jen odhadováním kvality jednotlivých žadatelských států podle kvality jejich přijíždějících představitelů. Domníval se, že členské státy EU nebudou čekat na ratifikaci nové základní smlouvy, kterou v příštím roce porodí jejich mezivládní konference, ale jakmile se tam začne rýsovat náznak závěrečného kompromisu, pověří Komisi přípravou mandátů pro přístupová jednání s námi. Komise návrhy mandátů zvládne během pár měsíců, protože o kandidátech shromažďuje informace už dlouho. 

EU mezi uchazeči začne rozlišovat teprve, až si udělá jasno o finančních nárocích rozšíření na unijní politiky. Stávající dlouholetý finanční rámec vzešlý z „edinburského kompromisu“ přestane platit rokem 1999. Ten nový bude EU muset připravit s ohledem na své rozšíření. Samozřejmě nás při jednání bude tlačit do ústupků a přechodných režimů na platby z finančně nákladných společných politik, na něž bychom měli mít po vstupu nárok. Od „visegrádské spolupráce“ si Maďaři nic neslibovali, na svá budoucí jednání se cítili slušně připraveni, vůči EU postupovali klidně, bez zbytečných a kontraproduktivních požadavků a demarší – jak to měli ve zvyku dělat Poláci. Postřehli také, že nemá smysl se dovolávat nějaké „stabilizující role EU“. To unii a její členské státy nezajímá, ty mají naopak zájem na tom, aby k ní přistoupily jen stabilní země. Juhász měl věci v hlavě pěkně srovnané. Uznával současnou ekonomickou výkonnost české ekonomiky, ale varoval, že „hodina pravdy teprve přijde“, protože česká ekonomika zatím reálnou fází restrukturalizace neprošla – na rozdíl od Maďarska, kde už do té doby prý tisíce firem zkrachovalo.

Od několika významných členů výboru COREPER jsem se na okraj setkání unijních a našich ministrů vnitra a spravedlnosti dozvěděl, že spornou záležitost Europolu členské státy uzavřou teprve až v červnu v Cannes nebo ještě později. To, že by v této i jiných citlivých záležitostech III. pilíře (spravedlnost a vnitro) měly předávat kompetence Evropskému soudnímu dvoru, vadilo nejen Velké Británii, ale i Francii. Francie má prý vůbec pocit, že vstupem do Schengenu „nekoupila dobře“ a bude trvat pár let, než si zvykne. Ostatně jí prý ale ani nic jiného nezbývá. Británie se pokouší Francii v diskusi o dalším vývoji EU přitáhnout na vlastní pozice – i ochotou vystupovat jako její spolupartner v Bosně (kde se Německo z politicko-historických důvodů vojensky angažovat nemůže). Francii samozřejmě láká, že by mohla být spoluhráčem s Británií ve významných evropských záležitostech, stejně ale vždy prý dojde k názoru, že „Evropa sice nejde bez Británie, ale vůbec by nešla bez Německa.“

Německými trumfy jsou nyní jeho měna a jeho peníze – a v obou těchto případech je Francie žadatelem. „Francouzský zájem o společnou měnu je asi desetkrát silnější než zájem německý.” Pro Francii bude účast ve společné měně potvrzením jejího politického vlivu v „tvrdém jádru“, kterým měnová unie v rámci EU bude. V tom má Německo na Francii páku, a proto budou Francouzi muset Německu vyhovět a podpořit rozšíření EU do střední a východní Evropy, čemuž jinak příliš naklonění nejsou. V této souvislosti se pak zase vynoří otázka „kdo to zaplatí?“ 

Mezivládní konference o institucích začne v prvním pololetí příštího roku 1996, za italského předsednictví – „to si Itálie ujít nenechá“. Reálný pokrok přijde až s novou britskou vládou, která vzejde z parlamentních voleb roku 1997. Nicméně základní rysy britské evropské politiky nezmění ani očekáváné vítězství labouristů. Přístupová jednání s našimi zeměmi se budou protahovat. Nebude možné, aby EU začala jednat s ČR a nezačala s Polskem. Tím však okamžitě vyvstane otázka financování a reformy Společné zemědělské politiky. „Na přípravu na vstup budete mít dost času,“ řekl mi zasvěcený partner, což moc povzbudivě neznělo. „Stejně nakonec půjde o peníze a to hlavně o peníze německé.“ Ani náš vstup do Schengenu neviděl pesimisticky – pokud se bude postupovat malými praktickými kroky.

Okolo Cannes

Francouzské předsednictví EU v první polovině roku 1995 mělo být završeno dvoudenním jednáním Evropské rady v Cannes ve dnech 26. a 27. června. Na pár hodin k setkání s vrcholnými politiky unie byli přizváni i šéfové vlád přidružených zemí. Premiér Klaus mne schválil do své malé delegace. Rozhodl jsem se, že nejjednodušší bude, když se do Cannes z Bruselu dopravím autem. Řidič Pidhaňuk nadšeně souhlasil. Vyjeli jsme z Bruselu v neděli ráno, po dálnicích přes Lucemburk a Nancy a podle slavných burgundských vinic v Chambertin a Nuits St. Georges jsme dojeli začátkem odpoledne do Beaune. Nemohl jsem si odpustit, abychom se nepodívali do středověkého hospice Hôtel-Dieu s půvabným nádvořím, do starého kamenného Sálu chudých v červenobílém a Sálu sv. Ludvíka s tapiseriemi. Přes Mâcon, úzkým údolím s vápencovými skalami a přes Chambéry jsme navečer dojeli do Grenoblu. Najít ubytování nebyl problém.

V pondělí jsme pokračovali nádhernou savojskou a provensálskou krajinou po route Napoleon, cestou, kterou se vítězně vracel Napoleon do Paříže z vyhnanství na Elbě. Podařilo se nám neminout slavné Gorges de Verdon, omračující, stovky metrů hluboké rokle říčky Verdon, zaříznuté ve vápencových skalách do nesmírné hloubky. Ubytovali jsme se v hlavním městě parfémů, Grasse, pár kilometrů před Nice.

sinfin.digital